Článek
Většina z nás chodí na nákupy. Košík, regály, pokladna, píp, píp, domů. Jednoduchá logistická operace. Jenže pro ohluchlého člověka může být supermarket malým kasinem. Nikdy totiž nevíte, co se u pokladny stane.
Je všední ráno a já, jako tisíce dalších, vyrážím na nákup. Ne proto, že bych lovila úžasnou slevu. Důvod je naprosto přízemní: mám hlad. Popadnu košík a drandím mezi regály jako formule na okruhu. V hlavě mám nákupní seznam, do košíku přistává pečivo, rajčata, sýr, jogurt… Přešlapuji ve frontě u pokladny, když mi v hlavě zabliká kontrolka: „Konzerva pro Mourkovou!“ Strategicky opouštím frontu, sprint k regálu s krmivem a šup zpátky. Kočka zachráněna… Až do této chvíle je to úplně obyčejný nákup.
Stojím u pokladního pásu, potraviny se sunou k pokladní, s napětím očekávám, jak tentokrát proběhne moje soukromé Casino Royale.
Prodavačka pípá nákup, bere do ruky konzervu pro Mourkovou, koukne na mě. Její rty se bleskově dvakrát pohnou. V tu chvíli se v mé hlavě zapne superpočítač, takový ten, co by normálně řídil start rakety NASA. Můj mozek během zlomku sekundy zpracovává tisíce scénářů od „Chcete tašku?“ přes „Máte naši aplikaci?“, „Sbíráte body?“ až po „Kde jste koupila tričko?“… Aha! Jasně! Asi vím! Ptá se na kartičku. Sebevědomě jí podávám zákaznickou kartu, nasazuji výraz profesionální sběratelky bodů a úsměv typu: „Já jsem ta vzorná zákaznice, která má všechny kartičky v peněžence seřazené podle abecedy. Ano, sbírám body. Ano, jsem organizovaná. Systém mě má rád. Všechno klape.“ Jenže pokladní na moji kartičku ani nekoukne. Ruka s konzervou zůstane viset ve vzduchu a její pohled se změní z neutrálního na mírně udivený… Aha, tak kartička to nebyla. Můj mozek znovu přepočítává data a spouští druhé kolo analýzy. Co tedy chce? Možná nabízí body navíc? … Tentokrát se rty pokladní pohnou pomaleji a já konečně zachytím něco jako… sleva.
V tu chvíli si uvědomím, že za mnou stojí fronta lidí. Cítím pohled pána za svými zády, kterým by dokázal ve vteřině rozmrazit mražené kuře. Kdyby pohled zabíjel, už bych ležela na pokladním pásu s cedulkou: „Zemřela při pokusu rozluštit nabídku na kočičí konzervu.“ Z jeho výrazu čtu jasnou myšlenku: „Ta ženská je úplně blbá. Hlavně ať nezačne diskutovat a řešit slevy. Než to pochopí, zestárnu tady u rohlíků.“
Představa, že bych teď vedla hlubokou konverzaci o věrnostním programu, mě děsí. Čas v supermarketu se zastavil, můj superpočítač hlásí kritickou chybu. Odmítnout? Budu vypadat jako blázen, co nechce věci zadarmo. Souhlasit? Ale s čím? Můj mozek hučí, ventilátory jedou na plné obrátky a mám pocit, že se mi kouří z hlavy. Začínám se lehce potit. Nakonec zvolím strategii, která už v minulosti několikrát zachránila civilizaci: nasadím úsměv a nabídku zdvořile odmítnu. Prodavačka pokrčí rameny, pípne konzervu, zaplatím a rychlostí světla mizím pryč. Pán za mnou si oddechl s výrazem člověka, který právě unikl katastrofě.
Cestou od pokladny beru ze stojanu aktuální leták. Venku na vzduchu se zhluboka nadechnu, otevírám leták. Listuji a konečně vím, co pokladní nabízela. Konzerva pro Mourkovou byla v akci: dvě koupíte, jednu dostanete zdarma. Chvíli na to koukám a pak si uvědomím, že jsem právě absolvovala složitý mentální proces, při kterém můj mozek analyzoval pohyb rtů, výrazy obličejů, situaci u pokladny i nervozitu fronty.
Pokrčím rameny. Co už. Mourková dostane dnes luxusní večeři. Bude mít radost. Supermarket taky… Jediný, kdo na celé operaci prodělal třicet korun, jsem já. Na druhou stranu… někdo chodí do kasina. Já chodím do supermarketu… A občas tam prohraju třicet korun jen proto, že neslyším.
