Článek
Nastal čas vytáhnout zaprášený kufr, naházet do něj nezbytnosti a vyrazit tam, kde šumí moře. Letos vyhrál Kypr.
Po bezproblémovém letu a krátké cestě z letiště jsme se zabydleli v příjemném hotelu kousek od pláže.
Překvapením pro nás bylo, když přišel uklidit náš pokoj mladý, usměvavý kluk – menší vzrůst, tmavší pleť, trošku šikmé oči a věčný úsměv. S manželem jsme začali hádat, odkud asi pochází.
Večer jsme našeho uklízeče potkali s partou kamarádů na pláži. Čekala jsem jen dovolenkové kývnutí na pozdrav, místo toho se na nás usmívali a mávali, jako bychom se znali léta. Zkoušeli se s námi okamžitě domluvit, jenže ani jeden z nás mimo češtinu jiný jazyk neumí, a navíc jsem ohluchlá. Vytáhla jsem tedy telefon s překladačem a z pláže se během pár minut stalo cosi jako mezinárodní náves.
Kdo četl mé předchozí články, ví, že pro mě jako ohluchlou je komunikace bez přepisu složitá. Během komunikace přes překladač mi došla jedna zvláštní věc. Já běžně žiji ve světě, který vidím, ale neslyším ho, nerozumím slovům lidí. Paradoxně jsem se na té pláži poprvé po dlouhé době ocitla ve světě, kde byli všichni ostatní na chvíli stejně „neslyšící“ jako já. Všichni jsme na sebe viděli, ale nikdo nerozuměl ani slovo. Svítící telefon se stal společnýma ušima a hlasem, kterému jsme všichni rozuměli.
Když se na displeji objevila zpráva, že kluci jsou z Nepálu, podívali jsme se s manželem na sebe a rozesmáli se. Ukázalo se totiž, že i když jsme při hádání národností procestovali půl zeměkoule, netrefili jsme se ani jeden. Lidi od Himálaje jsme na Kypru opravdu nečekali. Když jsme ale zmínili Annapurnu a Mount Everest, viditelně pookřáli. Myslím, že jsme v jejich očích z kategorie „nějací turisté“ přestoupili na vyšší laťku, tedy na „turisty, kteří občas otevřou atlas“. Když jsme se na pláži loučili, kluci si lámali jazyky na zvučném českém dlouhém „Ahooooj“.
Během pobytu se naše setkávání pomalu proměňovala v malé přátelství. Náš mladý Nepálec chodil uklízet pokoj. Já se mu snažila asistovat, třeba tím, že jsem zametla nebo pomohla převléknout postel. Zatímco já bojovala s jedním povlakem, on měl hotovou polovinu pokoje. Jak se říká: čím více lidí na práci, tím více času na zábavu. Nastavila jsem si v telefonu nepálštinu a pokaždé jsme si chvíli povídali přes překladač. Telefon mezi námi létal sem a tam jako tenisový míček.
Jedno poledne sekal trávu před naším domkem další z té party, kterou jsme potkali na pláži. Slunce pálilo tak, že i mouchy raději chodily pěšky. Donesla jsem zahradníkovi sklenici studené vody. Poděkoval úsměvem, který svítil víc než kyperské slunce.
Každá dovolená jednou skončí a blížil se i náš odjezd. Tři dny před návratem jsem si vzpomněla na starý zvyk házet mince do kašny, aby se člověk na dané místo jednou vrátil. Napadlo mě, že tuhle partu usměvavých kluků bych ještě někdy v životě ráda potkala. Darovala jsem proto našemu uklízeči českou padesátikorunu a přes překladač mu vysvětlila, co pro nás symbolizuje český lev, Pražský hrad a Karlův most.
Rozzářil se jako lampička. Jen řekl: „Počkej tady,“ odběhl a za pár minut přiběhl zpátky. Přinesl mi nepálské mince s Mount Everestem a mapou Nepálu. Myslela jsem, že tím výměna suvenýrů skončila.
Neskončila.
Večer se objevil znovu a přinesl nám nepálskou bankovku. Podepsal ji a věnoval nám ji na památku. My podepsali naši dvoustovku a na oplátku mu ji darovali. Ale tím překvapení zdaleka neskončila. Kluk se podíval na naši dvoustovku, ukázal na portrét a s úsměvem řekl, že Komenského znají i u nich v Nepálu. Učitel národů zkrátka dorazil až pod Himálaj.
Popsaná bankovka a několik mincí jsou pro mě asi tím nejlepším suvenýrem, jaký jsem si kdy z cest přivezla. Jsou připomínkou toho, že přestože mezi Nepálem a Českem leží tisíce kilometrů, je svět vlastně malý.
Člověk letí k moři, těší se na koupání, slunce a odpočinek, a nakonec si odveze i vzpomínky na kluka z druhého konce světa.
Svět je prostě zvláštní místo.
Lidé nahoře mezi sebou vedou války, spory o hranice, moc a peníze. Zatím někde dole, třeba na pláži, se česká, ohluchlá turistka a nepálský kluk dají přes mobilní překladač do řeči, vymění si bankovky na památku a ukazují si fotografie svých domovů a rodin.
Možná svět nedrží pohromadě prezidenti, králové ani politici. Možná ho držíme pohromadě my, obyčejní lidé.
