Článek
Odvaha má různé podoby. Někdo vyrazí na severní pól. Jiný skočí padákem. A my si po šedesátce řekli: „Poletíme na Kypr. Sami. Bez delegáta. Bez znalosti světového jazyka.“ Letenky, dopravu i ubytování jsme nechali na cestovce. Na to, abych sama něco objednávala přes internet, nemám odvahu.
Naposledy jsem přes pasovou kontrolu letěla v minulém století. V kukani tehdy seděl celník, člověk mu podal pas, on bouchnul jak poštmistr razítkem a letělo se. Teď tam stojí skener. Neosobní automat. Snažím se nepodlehnout panice a v duchu si říkám: „Teď se předveď, důchodkyně, co umíš.“ Pozoruji lidi přede mnou. Když pochopím, jakou částí pas přiložit na skener, připadám si skoro jako odborník na moderní technologie. Položím pas, na displeji blikne zelená, závora se otevře a já mám pocit, že jsem právě úspěšně ovládla celý letištní systém.
Dovolená proběhla tak, jak manželské dovolené probíhají, a přišel čas vrátit se domů.
Vcházíme do prostor kyperského letiště, odbavíme kufry a vykročíme k pasové kontrole. Sebevědomě si říkám, zvládli jsme to v Praze, zvládneme to i na Kypru. Nutno podotknout, že kolem nás je dav lidí, zaměstnanci letiště gesty všechny popohání, aby postupovali rychleji. Moc času na přemýšlení člověk nemá.
Čeká na nás skener s displejem a nabídkou jazyků. Čeština mezi nimi samozřejmě chybí. Stoupla jsem si stranou a začala pátrat, jaké pasy drží cestující v rukou. Jako neslyšící totiž krajana podle řeči opravdu nepoznám. A tehdy při nás stáli všichni dovolenkoví bohové. Přímo před námi přešlapuje mladík a z jeho ruky na mě vesele mrká pas České republiky. Koukala jsem na něj s takovou nadějí, s jakou koukal Robinson na Pátka. Pozorně sleduji jeho prsty na displeji, snažím se pamatovat si každé zmáčknutí volby. Abych nespustila letištní alarm k vyklizení prostorů, požádala jsem mladíka u skeneru o pomoc. S milým úsměvem souhlasil. Jeho spolucestující se mezitím ujali mého manžela u vedlejšího terminálu. Během pár vteřin jsme zvládli něco, co ještě před chvílí vypadalo jako závěrečná zkouška pro seniory, kterou nesložíme a tím si nedobrovolně prodloužíme pobyt. Pasová kontrola zdolána.
Postupujeme dál k osobní kontrole. Na konci mě zaměstnanec letiště pošle stranou k paní, která mě začne osahávat s takovou vervou, že jsem si nebyla jistá, zda jde o kontrolu, nebo jsme se právě zasnoubily. Když se dostane ke kosticím podprsenky, začínám přemýšlet, jestli hledá kyperský poklad a zapomněla si na to vzít lopatku, nebo kontroluje správnou velikost. Nakonec uzná, že podprsenka sedí a poklad zůstal na Kypru.
U vedlejší kontroly vidím pána, kterému spadly doklady na zem. Nevšiml si toho a chtěl odejít. Volám haloooo, otočí se, ukazuji na zem. Sbírá doklady, usměje se a něco mi říká. Logika mi napovídá, že děkoval. Při odletu z Řecka každoročně kupujeme ouzo. Vstupujeme do obchodu ve Free zóně. Manžel stojí před regálem s ouzem s výrazem, jako by vybíral auto za milion. A stojí. A stojí. Začínám mít obavu, že ho personál zařadí mezi vystavené zboží a nalepí mu na čelo popis: „Tradiční český suvenýr. Lehce nerozhodný. Nevhodné k rychlému odbavení.“ Kdybych věděla, že tím výběr urychlí, nalepím mu cedulku sama. „Chceš to ouzo, nebo ne?“ houknu na něj. „Počkej, já nevím.“ „Bože můj. Chceš ho, nebo nechceš?“ Kdyby si vybíral takhle mě, jsme dodnes single. Nakonec vezme jednu láhev a já automaticky druhou. „Proč bereš dvě?“ „Protože vždycky kupujeme dvě. Jednu na oslavu šťastného návratu a druhou na Vánoce.“ Hledám pokladnu. Prodavač mezi regály pochopí moji gestikulaci a ukáže směr. U pokladny proběhl běžný postup. Nejdřív pas a letenka, potom placení. Pokladní začala něco povídat. Ukázala jsem na letence na nápis DEAF. Paní se podívala na letenku. Pak na mě. Pak znovu na letenku. Pak na frontu lidí za námi. Ten výraz znám. To je přesně ten okamžik, kdy si někdo v duchu přeloží „neslyšící“ jako „rozumově slabší“. Kdyby věděla, kolikrát jsem tenhle výraz už viděla, možná by mi dala věrnostní kartičku. Naštěstí už nemám potřebu komukoliv vysvětlovat, že jedno s druhým nesouvisí. Tak jsem ji v duchu, s milým úsměvem na své tváři poslala do patřičných míst hned v několika světových jazycích, které vlastně ani neumím. Zaplatíme a pokračujeme dál.
Chodba vpravo, chodba vlevo, restaurace, občerstvení a žádná šipka naznačující směr k odletům. Rozhlížím se kolem sebe a vidím známou tvář. Mladíka od pasové kontroly. Ptám se ho, jestli ví, kudy se jde k odletům. Ochotně ukáže směr a vysvětlí, že tam bude světelná tabule, na které se objeví číslo našeho východu. Výborně, informační světelné tabule mám jako neslyšící v malíčku.
Dostáváme se do odletové haly, navštívíme toaletu a sledujeme tabuli. Za chvíli se rozsvítí číslo našeho východu. Vyhledáme jej, na obrazovce nad pultem svítí nápis Praha. Fajn, už jsme skoro doma.
Začínají mi zabírat prášky proti úzkosti z letu, doplněné tabletou proti nevolnosti, které jsem stačila spolknout nasucho někde mezi nákupem a informační tabulí. Lehce sjetá vstupuji do letadla. Kdyby mě letuška poslala sednout za knipl, s úsměvem a sebevědomím profesionála provedu předletovou kontrolu.
Sedáme. Kolem nás prochází mladík se svými spolucestujícími. Znovu jim děkujeme.
Letadlo se odlepí od země a další dovolená se stala minulostí. Vzpomínkou, nejen na kluky z Nepálu, o kterých jsem psala v předchozím článku, ale i na ochotného, českého mladíka.
Dobré lidi prostě člověk potkává všude na světě…. Kufry jsou zpět ve skříni a já už se těším koho potkám na další dovolené.
