Článek
Jmenuji se Mirka. Od třiceti let jsem ztrácela sluch, dnes jsem úplně ohluchlá. Možná znáte mé články, které už jsem na medium publikovala a ve kterých se snažím o běžných situacích i životě v tichu psát s úsměvem. Ale přiznejme si, ne vždycky je to taková sranda. I já mám své slabé chvíle.
Vyrůstala jsem v rodině, kde se mísily světy slyšících a neslyšících. Mé dětství provázela hlasitá televize, pískání tátových sluchadel i křik mých ohluchlých příbuzných. Paradoxně dodnes nesnáším, když někdo křičí, a právě to mě připravilo na verdikt lékaře:
„Odumírání ušních nervů. Počítejte s tím, že za pár let ohluchnete.“
Byl to šok. Mladá, třicetiletá žena s černou dírou místo budoucnosti a s partnerem, který byl menší oporou než futra. Koupila jsem si svá první sluchadla. Přes den nějak fungovala, ale v noci, když svět ztichl, se můj polštář stal jediným svědkem mých pocitů, slz a obav. Otázky, na kterou není odpověď: „Proč právě já?“
S mizejícím sluchem se změnili i lidé. Někdo se zeptal, já odpověděla na něco jiného a přišel úšklebek. Smích. Bolelo to víc než rána pěstí. A hlavně to zůstávalo.
Pamatuju si situaci, kdy začal v práci zvonit telefon. Věděla jsem, že to musím zvednout. Srdce mi bušilo, prsty se třásly. Telefon pro mě přestal být spojením mezi lidmi a stal se zdrojem paniky. Podobně to vypadalo i jinde. Společenská setkání byla pro mě noční můrou. Stala se ze mě herečka: přes den usměvavá tvář odolávající ponižování, v noci depresivní hromádka neštěstí.
Postupně jsem se začala lidem vyhýbat. Počet svědků mého vnitřního života se ustálil na dvou: polštář a pes. Pes se stal mým jediným společníkem, parťákem na několikahodinových procházkách v tichu lesa. Tam jsem byla před světem i výsměchem v bezpečí. Ocitla jsem se v obrovské sociální izolaci a stala se vězněm vlastního strachu z toho, co si o mně pomyslí ti, kteří o mém světě nevěděli vůbec nic.
Sama nevím, kdy přesně přišel zlom. Možná právě někde v lese mi došlo, že se schovávám nejen před bolestí, ale i před životem. Najednou jsem už nechtěla být ta, která se omlouvá za to, že neslyší. Přestala jsem chtít být tou, která si z falešného pocitu méněcennosti nechá všechno líbit, protože má být „vděčná“, že se s ní někdo baví. Zlom, kdy jsem se rozhodla, že ticho nebude mým vězením, ale mou novou realitou.
To, že člověk ohluchne, neznamená, že umřel. Život pořád nabízí spoustu krás, třeba obyčejně neobyčejné svítání. Hluchota neznamená, že je člověk zlý nebo hloupý. Znamená to jen jiné potřeby v komunikaci.
Mám obrovské štěstí, že technika od doby mého dětství pokročila. E-maily, přepisy mluveného slova, titulky. To jsou věci, které mi pomohly vrátit se mezi lidi. Nebyla to jednoduchá cesta. Trvala přes dvacet let a vedla přes hory lidské hlouposti i situací, které mně vracely zpátky na začátek. Byla to cesta k tomu naučit se mít ráda sama sebe, nevšímat si hlupáků a vybírat si lidi, se kterými mi je dobře.
Přestala jsem se za svůj handicap stydět. Dnes kamkoliv přijdu, řeknu rovnou:
„Jsem ohluchlá. Mluvím, ale neslyším. Potřebuji psaný text.“
Dnes jsem zase tou veselou holkou, která na svůj osud kouká s nadhledem. A když přijde slabá chvilka, jako třeba právě teď, kdy jsem se tímhle psaním vrátila do minulosti, nechám ji přijít, projít svým nitrem a zase odejít. Protože i takové chvíle patří k mému životu.
Velkou zásluhu na mé pohodě má moje „nejka“ Jarka, se kterou kamarádím snad už třicet let, a můj skvělý manžel.
Možná by moje cesta byla kratší, kdybych ji absolvovala dnes, kdy se běžně mluví o pomoci odborníků přes duši. Možná by byla stejná. Možná bych se bez té cesty nestala tím, kým jsem dnes. Malá osobní rada na závěr: vyhledejte odborníky, pokud je potřebujete. Nestyďte se za svůj handicap. Naopak, upozorněte na něj. S těmi chytřejšími Vám to ulehčí komunikaci a hlupáky stejně nezměníte.
Používejte techniku a prostě žijte. Třeba i s nadhledem, který vám dovoluje se tomu všemu dneska zasmát. Protože fakt není tak důležité, co špatného nás v životě potká, ale to, jak s tím naložíme.
