Článek
Když člověk přestane slyšet „klasicky“, začne slyšet jinak.
Najednou si všímá věcí, které dřív mozek ignoroval. Výraz obličeje dokáže někdy říct víc než půlhodinový monolog. Sleduju a vnímám to, čemu odborníci říkají řeč těla – mimochodem, politici na tohle mají své odborné poradce, aby nevědomky neprozradili něco, co se nemá dostat mezi jejich protivníky nebo veřejnost.
Máme implantáty, sluchadla, různé pomůcky. Někdy je vypínáme – nebo se vypnou samy, stačí, když se vyčerpá kapacita baterie. Pomáhají, ale nikdy nenahradí sluch na sto procent. A spoustě ohluchlých z různých důvodů nepomohou vůbec.
Já jsem člověk, který kdysi slyšel, a všechny ty zvuky zůstaly někde v mé paměti. Můj mozek se proměnil v cosi mezi neúnavným DJ a archivářem. Vidím pohyb, mozek sepne a automaticky, jako starý jukebox, rozjede desku, na které je zaznamenán zvuk z nahrávacího studia jménem Svět.
V lese sleduju pohyb větví stromů. Pocitově slyším jejich šustění i vítr, který fouká přesně tak, jak si pamatuju. U moře vidím vlny a najednou vnímám jejich uklidňující šumění i rámus, se kterým narážejí do skály na pobřeží. Když vidím auto, vlak nebo letadlo, v hlavě mi začne znít hučení jejich motorů.
Startuju YouTube, hledám Hanu Zagorovou. Sleduju klip a čekám, až budou dobře vidět její ústa. Očima poslouchám text: „Měli jsme dva hrníčky, čtyři talíře…“ A najednou tu píseň slyším. Ne implantátem, ne sluchadlem, ne ušima – ale někde hluboko mezi vzpomínkami, emocemi a neurony, které si říkají: „Tohle přece známe.“
A tak se stane, že slyším písničku, i když neslyším nic.
Svět jsem se naučila číst jako komiks – mimika, gesta, rytmus pohybu. Na ulici vidím pána, kterému odjel autobus těsně před nosem. Výraz obličeje, řeč těla a bublina nad jeho hlavou mi říká: „Sakra, teď musím pěšky.“ V marketu u pokladny sleduju nervózně přešlapujícího člověka – bublina nad ním: „Bože, zase fronta.“
Na koncertě vidím člověka, jak tancuje. Odezírám, začínám se usmívat, vesele se přidávám, tancuji s ním a zpívám text z jeho bubliny: „Páni a paní, vím, jak se ruší žal.“ Jukebox v mé hlavě pustí zvukovou stopu, slyším tenor pana Gotta – hlas člověka na parketu neslyším. Možná je to i dobře, alespoň v případě, pokud zpívá jako já.
Ticho má spoustu podob. Podle slyšících neslyším, já říkám, že slyším jinak. Slyším to, co slyšící nevnímá. Proto vím, kdy člověk mluví normálně, kdy rozčileně křičí. Pokud mám v mozku záznam písně z dob, kdy jsem slyšela, dokážu poznat písničku, kterou interpret zpívá – ve své paměti slyším jeho hlas – a klidně si k tomu mohu i zatancovat.
Můj mozkový playlist zvuků světa
Takže slyším, i když neslyším. A upřímně? Někdy je to docela zábava.
Ale vysvětlujte to člověku, který slyší sluchem a ne jukeboxem v mozku.
