Článek
Známe to všichni. Mluvíte na někoho, on přikývne. Říkáte si: „Výborně, slyšel mě.“ A pak se ukáže, že jeho uši sice zachytily zvuk, ale jeho mozek byl zrovna někde mimo. Přesně to staré známé: jedním uchem tam, druhým ven. Mozek si prostě řekl: „Tohle už dneska řešit nebudu, jsem jen mozek člověka, nejsem nonstop zákaznická linka,“ a na dveře si symbolicky zavěsil ceduli „mimo provoz“.
Mnoho lidí slyší slova, ale jejich mozek neslyší. Slyší větu, ale nevnímají tón. Slyší odpověď, ale nevidí výraz. To, co slyší mozek ohluchlých, není zvuk, ale signály. Pro nás nejsou nejdůležitější slova, ale mimika, držení těla, drobné náznaky. Je to náš vlastní orientační systém, radar bez zvuku. Wi‑Fi bez hesla, která se připojí automaticky.
Člověka, který půl noci nespal a přes den absolvoval maraton běžného života, budík, snídaně, práce, cesta domů a vidina „Za chvíli si lehnu“. Tohohle člověka potká slyšící a neslyšící. Slyšící slyší na otázku „Jak se máš?“ odpověď: „Ale jo, dobrý, pohoda.“ Neslyšící vidí výraz, který hlásí tiché SOS. Na ramenou svítí kontrolka: nouzový režim. Slyšícímu obsah někdy projde hlavou jako turistická skupina přes Pražský hrad, rychle, organizovaně a bez hlubšího zájmu. Neslyšící vidí člověka. Stejný film. Jiný jazyk.
Slyšící slyší všechno: tiché partnerovo noční plížení k lednici. Ranní startování auta, někoho, kdo túruje motor jak Niki Lauda při startu na Formuli 1. Hlášení nádražního amplionu, které jej, stejně jako celý uplynulý půlrok, právě informovalo, že vlak, na který čeká, má půl hodiny zpoždění, takže zjistil, že se vlastně na světě za posledních 24 hodin nic nezměnilo. Sousedův kašel, jehož kuřácké plíce vyhlásily pohotovostní alarm, smogový stav kritický. Rachot padající televize, kterou shodila kočka při honění splašeného kanára.
Občas je toho kolem nás tolik, že se to důležité ztratí někde mezi zvoněním telefonu a pípáním mikrovlnky. Díky ohluchnutí jsem zjistila, že hluchota je někdy stav mysli a často je dobrovolná. Nastavení v módu „jsem tady, ale jen tělesně“. Něco, jako když se tváříš, že posloucháš poradu, ale ve skutečnosti plánuješ, co bude k večeři, nebo přemýšlíš, jestli doma ještě žije ta kytka na okně, kterou už týden nikdo nezalil.
Kdysi jsem takto vnímala svět a lidi kolem sebe i já, tehdy slyšící. Tenhle článek nemá být ukazování prstem, spíš jen lehké zasmání nad tím, jak jsme všichni občas duchem jinde. A taky malé zamyšlení nad tím, co vlastně znamená slyšet. Jestli je to o uších, nebo o pozornosti. O decibelech, nebo o ochotě opravdu vnímat člověka před sebou.
Někdy mám pocit, že slyším víc já, ta, která neslyší. Možná právě vnímání je ten nejhlasitější zvuk, jaký může člověk slyšet a který stojí za to, aby jej slyšel. „Možná to umím právě proto, že jsem svět kdysi slyšela a teprve později pochopila, co všechno se dá slyšet i bez zvuku.“
Jestli Vás zaujal tento článek, pak budu ráda, když si přečtete ten předchozí, najdete jej na https://medium.seznam.cz/clanek/miroslava-pernerova-ohluchnout-neznamena-prestat-slyset-aneb-hodne-hlasite-ticho-231163 .
