Článek
Diagnóza pro celou čekárnu
Vstupuji do čekárny. Nastává situace, kterou dobře znají všichni, kdo četli mé předchozí zážitky z ordinací. Ta chvíle, kdy netuším, jestli dnes odejdu s diagnózou, nebo s další historkou.
Stoupám si ke dveřím ordinace. Sestra vychází a já na ni spustím svou dokonale nacvičenou mantru: „Neslyším. Až mě budete volat, koukejte na mě. Udělejte gesto rukou, ať vím, že voláte mě.“ Sestra mě zná a ví, že tohle funguje.
V čekárně si vybírám strategické místo – výhled na dveře, na sestru a na všechny potenciální hrozby v podobě pacientů s holí. Usedám a připadám si jako hlídač majáku, který nesmí propásnout žádnou loď. Sestra vyjde, zachytí můj pohled a pokynem ruky mě zve dovnitř.
Vcházím a spouštím na lékaře svou „instruktážní řeč“, monotónně, jako letuška, která už po sté opakuje bezpečnostní pokyny: „Mluvím. Neslyším. Mluvte přímo ke mně. Nekřičte. Když bude potřeba, použijeme aplikaci v telefonu, která přepisuje řeč. A když všechno selže, máme záložní systém – tužku a papír.“ Lékař přikývne, otočí se k počítači a začne mluvit. Bokem. Do monitoru. Kamkoliv, jen ne ke mně. Sleduji ho. Čekám. Pořád mluví. Pak se otočí, v očích otazníky: Proč mi neodpovídá?
Připomenu svůj handicap.
Lékař přikývne, nadechne se – a začne … řvát. Já to neslyším. Ale vidím jeho obličej. A ten mluví hlasitěji než cokoliv, co jsem kdy slyšela. Je fascinující, jak slovo „neslyším“ v mnoha lidech spustí cosi mezi sirénou, megafonem a evakuačním hlášením v obchodním centru. Zřejmě se jim rozsvítí červené světlo: Neslyší, musím přidat na hlasitosti!
Zastavím ho: „Pane doktore, já vidím, že křičíte. Prosím, přestaňte. Nejsem nedoslýchavá, jsem ohluchlá. Neslyším nic, co nevidím. Ani ránu z děla. Mluvte pomaleji, přímo na mě a pořádně vyslovujte.“
Lékař přikývne, mávne rukou k lehátku a zcela normálním hlasem řekne: „Položte se tam.“ 3 x hurá a sláva, vypadá to, že snad pochopil. Zouvám boty, stahuji kalhoty – jde jen o koleno, tak žádné pikantní historky nečekejte – a lehám si. Lékař se sklání nad mým kolenem, cosi si mumlá pod fousy. Po chvíli zvedne hlavu, v očích opět ty známé otazníky. A pak mu to dojde: Aha. Ona neslyší. Zvedá hlas. Vizuálně odhaduji jeho intenzitu. Vidím úroveň hlasitosti „letiště v mlze“.
A já už nemám kapacitu vysvětlovat, že křik není kouzlo, které mi zázračně vrátí sluch. Soustředím se na odezírání, domýšlím a skládám věty z útržků slov. Můj mozek jede na 150 %, jako starý počítač, na kterém někdo pustil pět programů najednou a navíc omylem otevřel Excel.
Odpovídám, ptám se, přikyvuji – nějak jsme to dali dohromady. Přežili jsme oba. Beru lékařskou zprávu a doporučení do další ordinace. Loučím se a odcházím.
V čekárně stojí manžel, přišel zatímco jsem byla uvnitř. A kolem něj… udivené obličeje ostatních pacientů.
Dojdu k manželovi, ten normálním hlasem, čelem ke mně, řekne: „Slyšel jsem, tak jdeme na ty rehabilitace. A proč na tebe ten doktor tak řval? A v tu chvíli mi to dojde. Lidé v čekárně slyšeli řev z ordinace. A já – ohluchlá – byla pravděpodobně jediná, kdo to viděla, ale neslyšela. Se smíchem odpovím: „Jak já to mám vědět? Říkala jsem mu, ať na mě nehuláká jak na lesy a mluví normálně.“
Hulákání není nikdy způsob komunikace – vždycky je to jen show pro okolí.
Lékař jako megafon
Tímto příběhem zatím končí minisérie Slyším psané slovo, o tom, jaké to je slyšet svět jinak – v tichu, očima, intuicí a úsměvem. Možná se někdy s dalším příběhem z ordinace vrátím. Jestli jste se trochu usmáli, pobavili, třeba i zasmáli nahlas, mám radost. A pokud si při setkání s někým, kdo ohluchl, vzpomenete, že křik není způsob komunikace – pak mají články smysl. A ještě malý návod, jak komunikovat s člověkem, který neslyší. Kdo ví, třeba se Vám někdy bude hodit.
Malý manuál pro komunikaci s neslyšícím
Děkuji, že jste dočetli až sem. Mějte se fajn.
