Článek
Včera mi bylo šedesát. A co jako? Nekoupila jsem si žádný předražený omlazující krém, ani jsem si neobjednala rakev v předprodeji. O stárnutí se většinou mluví šeptem, případně s výrazem hluboké osobní katastrofy. Já navrhuji jiný přístup: nepanikařit, nevzdychat, nehroutit se. Vzít to s humorem, úsměvem a hlavně v klidu.
Ráno jsem si uvařila kafe a otevřela internet — ne proto, abych hledala plastické chirurgy, ale abych zjistila, co se mnou teď bude dál. Strejda Google přece ví všechno. A Google nezklamal. Dočetla jsem se, že stárnutí je proces, který se projevuje chátráním těla. To mě docela uklidnilo. Moje tělo totiž už delší dobu připomíná zříceninu s cedulí „Vstup na vlastní nebezpečí“. Objekt, který statik sleduje s tikem v oku, ale hrstka nadšenců ho pořád odmítá nechat zbourat. Přesto stojí. Zatím. A občas se i hýbe.
Aby toho nebylo málo, odborníci tvrdí, že stárnutí je vlastně chronická otrava kyslíkem. To je informace, kterou mi měl někdo sdělit nejpozději v pubertě. Dýchání jsem totiž považovala za základní životní funkci, ne za tichého zabijáka. Kdybych to věděla, dýchala bych úsporněji. Nádech, výdech, pauza na rozmyšlenou. V šedesáti bych byla sice lehce do modra, ale zato podezřele mladistvá. Pak jsem se dozvěděla, že existují dvě etapy, kdy se stárnutí zrychlí: konec puberty, kdy se zastaví zázračná regenerace a období mezi čtyřicítkou a padesátkou, kdy zpomalují mitochondrie. Buněčné elektrárny. Ty moje sedí v koutě, pokuřují, občas už jedou v režimu „jen to nejnutnější“. Smích. Kafe. Procházky.
Článek pokračoval informacemi o smyslech. Sluch už neřeším — ten je nenávratně ztracen. Ale nevadí. Díky odezírání a psaní si pořád dokážu s rozumnými lidmi normálně „pokecat“. Zrak je, až na pár dioptrií, v pohodě, což se hodí, když slyším hlavně očima. Čich? Ten funguje až moc dobře. Některé sousedy z paneláku vlastně ani neznám. Nevím, jak vypadají. Ale že před půl hodinou jela výtahem paní ze šestého patra, to poznám bezpečně. Paní už dávno opustila společné prostory domu. Její parfém ale zůstal, protože má tak výraznou osobnost, že by mohl kandidovat do panelákového zastupitelstva.
A teď intimní kapitola: sex po šedesátce. Pozitivum? Otěhotnění nehrozí. Negativum? Už to není žádná Kámasútra. Romantika je, když si oba pamatujeme, proč jsme šli do ložnice, a největším erotickým zážitkem to, že ráno vstanu bez opory nebo bez bolesti v zádech.
Stárnoucí tělo se ozývá. Mechanické opotřebení se hlásí bolestí. Z ortopedie se mi vrátily opravené menisky. Rentgeny potvrdily artrózu a krevní testy přihodily dnu. Stručně řečeno – klouby někdy chrastí. Blíží se doba, kdy až se ohnu pro něco na zem, rovnou se tam na chvíli ubytuju. Ale neberu to tragicky. Zapnu servisní režim: pár kilometrů lesem. Když mě někdo potká, může si myslet, že sportuju. Ve skutečnosti provádím údržbu. Jen musím šetřit dechem. Kyslík je zjevně nebezpečná látka. Energie už není nekonečná. Ale pořád jí mám dost na věci, které mi dělají radost. Nemusím jet naplno. Stačí občas vypnout, přepnout tělo do horizontální polohy, nechat systém aktualizovat… a doufat, že po restartu nebudu mít zase všechno v angličtině. A řeknu to na rovinu: až mě jednou nic bolet nebude, zavolejte pohřební službu. Do té doby si to hodlám užívat —, i kdybych při tom vrzala, jak stará skříň a bolely mě z toho úplně všechny součástky.
Stárnutí není tragédie. Je to privilegium. Dar, který ne každý dostane.
