Článek
Ordinace zubaře aneb kdo s kým vlastně mluví.
V čekárně sedíme tři pobledlí pacienti s výrazem lidí, kteří už napsali závěť a teď jen čekají na osud.
Vyvolání sestry do ordinace funguje bezchybně. Sestra se vynoří z hlubin ordinace, naváže přímý oční kontakt, kývne rukou směrem k sobě a zřetelně řekne: „Tak pojďte.“ Vstávám a vstupuji.
Pozdravím a preventivně hlásím: „Jsem ohluchlá.“ Paní doktorka to ví, ale opakování je, jak známo, matka moudrosti. Usedám do křesla. Vidím nástroje. Vidím hodně nástrojů. Začíná se mi dělat lehce nevolno.
Paní doktorka sedí čelem k PC, tedy zády ke mně ve vzdálenosti asi tří metrů a mluví. Na někoho..... Možná na mě..... Možná na kytku.
Navzdory náběhu na mdloby se nadechnu a nesměle pípnu: „Paní doktorko prosím… musíte mluvit na mě.“
Doktorka se otočí, omluví se, začne znovu mluvit, tentokrát už směrem ke mně, během hovoru přechází ke křeslu v němž sedím a potím se já. Nasadí roušku. Mluví. Připomínám: „Nevidím. Tedy… neslyším.“
Doktorka sundá roušku, znova se omluví a vezme si průhledný štít. Zmocňuje se mě pocit vítězství, který bohužel trvá asi tři vteřiny. Zakláním hlavu do opěrky křesla, otevřu pusu, rozsvítí se lampa.
Doktorka mluví. Se zvrácenou hlavou, pusou dokořán a oslněná, jak při výslechu UFO, nevím, jestli mluví se mnou, se sestrou, nebo si jen nahlas přemýšlí, kam pojede na dovolenou. Snažím se chytat slova, kroutím očima jak Lucifer čtoucí knihu hříchů. Vrtačka hučí, mozek vyhodnocuje situaci: tohle se mě určitě netýká.
Když se v mém zorném úhlu objeví sestra a pantomimicky naznačí vypláchnutí, chápu.V puse mi přibývají nástroje, tampony. Rezignuji a přijímám fakt, že konverzace kolem mě probíhá v jiné dimenzi.
Konečně jsou nástroje z mé pusy venku. Vrátím hlavu do přirozené polohy. „Zkuste skousnout,“ říká doktorka pomalu, když se konečně objeví její ústa v mém zorném úhlu. Zkouším. Vše je v pořádku. A i kdyby nebylo, stejně bych pravděpodobně řekla, ve snaze vyhnout se dalším akcím, při kterých někdo mluví a já nevím kdo a o čem, že je vše v pořádku.
Vyplachuji. Doktorka sundá štít a sedá k PC. Slezu z křesla nadšená, že pro tentokrát to mám za sebou.
Doktorka začíná mluvit směrem k PC: „Tady je mně—“ Opět nejistota. Mluví se mnou, nebo se sestrou? Naštěstí vidím, odpovídá sestra. Úleva.
Doktorka se otočí směrem ke mně a navrhne další zákroky. Ptám se na cenu. Další úskalí pro ohluchlého: čísla se odezírají špatně. Dvanáct set? Patnáct set? Jde o peníze, požádám tedy o napsání částky na papír.
Objednávám se na příště. Odcházím s pocitem, že být hluchý je u zubaře i přes veškerou snahu personálu opravdu handicapem. V poloze „hlava dozadu, pusa otevřená, osvícená prudkým světlem jak národní obroditel“ nemá člověk šanci odezírat. Aplikace na přepis nepoužitelná, tužka a papír sci-fi.
Přesto se snažím brát to s humorem a optimisticky. Možná s přibývajícími lety budu nucena absolvovat takové ošetření, že si na zubaře vzpomenu jako na něco, kde byla komunikace sice hodně orientační, ale pořád jsem věděla, kdy mám skousnout.
Kdo s kým vlastně mluví
Zítra Vás čeká další, zatím poslední díl, v němž se lékař mění v megafon.
