Článek
Minule jsem se s vámi podělila o to, jak my neslyšící občas prohráváme u pokladních terminálů. Pokud vám tento příběh utekl, můžete si jej přečíst v článku „Cena, kterou platím za to, že neslyším“. Abych ale nebyla vždycky jen tou, která je v poli poražených a marně loví smysl prodavaččiných slov beru si občas do terénu posilu. Svého manžela.
Dobrý sluch a silné paže udatného rytíře se v džungli supermarketu vždycky hodí. Schopnost vyjednat s pokladní slevy a následně dotáhnout domů uloveného mamuta je totiž základním stavebním kamenem našeho šťastného manželství.
Všechno to začíná jako klasické ranní domino:, káva, snídaně, hygiena, noční úbor dolů, civilní úbor na sebe. Zatímco já kontroluji zásoby, manžel se na výpravu připravuje duševně. To v jeho podání znamená cigárko. No, cigárko… spíš dvě nebo tři. Aby mohl vstoupit do chrámu konzumu jako psychicky vyrovnaný jedinec, musí jeho krevní oběh obsahovat víc nikotinu než hemoglobinu.
Velký nákup je pro mého muže stejná výzva jako pro horolezce osmitisícovka bez kyslíku. Jen s tím rozdílem, že horolezec si aspoň může vybrat, jestli tam poleze. Pak nastává okamžik O. Bereme tašky, zamykáme a vyrážíme směr bitevní pole.
U regálů se svorně dohadujeme, co je nutnost a co čirý rozmar. Třeba kytky na zahradu. Pro mě jsou otázkou přežití léta, manžel jen rezignovaně protáčí panenky směrem k zářivkám. V zájmu zachování manželského klidu a míru je nakonec přihazuje do košíku.
Další bod programu: Co se bude vařit? Protože ani můj vrozený šarm a půvab ženy zralého věku nedostane manžela do potravin častěji než jednou týdně, házím do košíku zásoby na horší časy.
Čekání ve frontě je pro manžela horší než… no, vlastně než cokoli na světě. Konečně jsme na řadě. Pokladní rychle markuje a posouvá zboží k mým rukám za pokladnou. Manžel zůstává u „naslouchacího stanoviště“. Konverzace o slevách a věrnostních kartičkách je dnes v jeho rukou i uších. Já zatím jako ostříž kontroluji displej, občas se totiž cena na účtence záhadně rozchází s realitou u regálu. Tentokrát je vše v pořádku. Pak přichází ta nejtěžší disciplína: přímá komunikace s pokladní.
Prodavačka sedí napůl zády ke mně, takže mé pokusy o odezírání končí studiem jejího levého ucha. Zjevně se něco děje, pokladní hýbe ústy.
Obracím se na svého „tlumočníka“: „Co říkala?“
„Jestli chceš body,“ hlásí manžel.
„Na co?“
„Na hrnce.“
„Nechci.“
Manžel se otočí k pokladní a s kamennou tváří mluvčího Bílého domu pronese: „Nechce.“
V tu chvíli se čas v okruhu tří metrů zastaví. Pokladní i lidé ve frontě na nás zírají jako na zjevení. Přemýšlejí, jestli jsou svědky šifrované komunikace agentů FBI, nebo jestli právě do supermarketu zavítala cizokrajná hlava státu, která mluví se světem jen skrze svého tiskového mluvčího. Chybělo už jen, aby manžel dodal: „Její Jasnost si nepřeje sbírat body na pánve, protože již vlastní pánve tři a nemá je kam dávat.“
Pravdou je, že byli svědky něčeho mnohem prostšího a zároveň vzácnějšího. Absolutní sehranosti dvou lidí. Jedním byl můj úžasný manžel a tím druhým já, mimochodem taky úžasná, jen ohluchlá.
Jsme vlastně takové zvláštní Bluetooth spojení. Manžel přijímá signál ze světa, já ho zpracovávám a on ho pak posílá zpátky ven.
Občas na nás lidé koukají, jako bychom právě vedli tajnou operaci. Ale my víme své. Máme kytky na zahradu a v taškách mamuta aspoň na týden. Teď už jen zbývá doufat, že můj udatný rytíř ty čtyři narvané tašky donese k domácímu krbu bez poznámek o světovém hladomoru a mém plánu vybudovat v našem špajzu protiatomový kryt. Protože, i když je to můj oficiální tiskový mluvčí, jeho proslov po nákupech obvykle postrádá základní diplomatickou etiketu.
