Článek
Příběh první aneb adrenalin u dveří.
Čekání, až mě sestra vyzve ke vstupu do ordinace, nepřipomíná běžnou návštěvu lékaře. Připomíná to napínavý thriller s prvky hororu.
Jakmile vstoupím do čekárny, zaujímám strategickou pozici těsně u dveří. Přesně těch dveří, ze kterých sestra občas vyjde, něco zamumlá a zmizí rychleji než ninja
Jako odstřelovač sleduji vstup.
Mám tři vteřiny.
„Prosím vás,“ oznamuju sestře „až mě budete volat, koukejte přímo na mě a udělejte gesto rukou. Já neslyším.“
V tu chvíli na mě civí půlka čekárny.
Lidi se tváří, jako bych si právě nahlas objednala letenku na Mars.
Ale není čas na stud. Thriller pokračuje.
Sestra mě samozřejmě vyvolá úplně stejně jako všechny ostatní.
Schovaná za dveřmi, zamumlá moje jméno tak potichu, že by to přeslechl i pes.
Sleduju dveře.
Sleduju lidi.
Sleduju pohyby.
Mozek jede na plné obrátky: Nikdo se nezvedá. Všichni dál civí do blba. OK. Risknu to.
Jdu se zeptat, koho volala.
Někdy souhlasně kývne, že mě volala.
Jindy protočí oči tak intenzivně, že by mohly vyrábět elektřinu, a s nepříjemným tónem v hlase oznámí, že mě nevolala.
Po tomhle zážitku už člověk vlastně ani neřeší, co mu doktor řekne o stavu srdce.
Protože fakt, že srdce přežilo tuhle dávku adrenalinu bez infarktu, je sám o sobě pozitivní nález.
Pokud se Vám mé povídání libilo, připravuji další část, bude z ordinace obvodní lékařky.
