Článek
Je tu den, do kterého se 90 % pracujících budí s radostí a úsměvem. Těch zbylých 10 % jsou manažeři, workoholici, kteří právě dostali psychosomatickou kopřivku z představy, že týden neuvidí e-mail. Hurá, začíná dovolená!
Někdo brázdí českou krajinu s řízkem v batohu, jiný dobývá hory. Já, jako správný Vodnář, mířím k moři. Miluju tu nezkrotitelnou, divokou energii moře. Dřív, když jsem ještě slyšela, nahrál si můj mozek zvuk moře na vnitřní harddisk. Dnes, když moře vidím, automaticky se mi v hlavě spustí jeho šumění v digitální kvalitě. Technicky vzato tedy slyším moře, i když neslyším.
Kdo vyráží za hranice všedních dnů s cestovkou, zná rituál: po příletu vylovit z pásu svůj kufr, který vypadá stejně jako dalších padesát zavazadel, a při čekání doufat, že dorazí se všemi kolečky. V hale čeká delegátka, mávající cedulí jako trosečník. Parkoviště, autobus, ujistit se u řidiče, že mě opravdu odveze do mého hotelu a ne na bio farmu v horách.
Nástup. V autobuse se vždy snažím sedět co nejblíž k řidiči. Ne snad, že bych mu chtěla radit s řazením, ale potřebuji mu vidět na pusu i ruce. Tentokrát mám kliku, přední sedadla jsou volná.
Vzadu na pětisedačce se usadila „veselá rodinka“. Smějí se, jsou v té fázi dovolenkové euforie, kdy máte pocit, že vám patří svět.
Vyrážíme. Řidič je místní. Češtinu ovládá asi jako já jadernou fyziku a jeho hlášení hotelů do mikrofonu pravděpodobně připomíná nesrozumitelný chrapot nádražního amplionu. V autobuse hučí klimatizace, lidé se baví, parta, vzadu se směje. Slyšícím spolucestujícím je to jedno, spoléhají na to, že jim informace „přiletí do ucha“. Já to neslyším, jen to všechno vnímám.
Jedeme hodinu. Najednou se v mém zorném poli něco mihne. Paní ze zadní sedačky vystřelila k řidiči jako oštěpařka. Sleduji její řeč těla. Vidím, že nic veselého neříká. Vykulené oči, pobledlá tvář, rychlost mluvy, ruce ve vzduchu kreslí pomyslné otazníky.
Když neslyšíte hysterický tón hlasu, vidíte jen čistou esenci paniky. Vypadá to jako němý film z dvacátých let minulého století. Docela zážitek.
A pak mi dochází, o co jde: „Průšvih, šéfe, přejeli jsme náš hotel?!“
Řidič zastavuje na nejbližším parkovišti, vytahuje telefon a pravděpodobně volá delegátce, aby jí vysvětlil, že má v autobuse pasažéry, kteří zapomněli vystoupit. Pohledem sjedu na cestující vzadu. Ten široký úsměv z letiště zmizel a v jejich tvářích je ten nejčitelnější výraz, jaký člověk v takové situaci má. … Tiché a přesto hlasité „no do p…!“ (však všichni víte do čeho).
Vedu si svůj vnitřní monolog: „Pokud se tenhle koráb otočí a pojede hodinu zpátky, bude to test nejen mé trpělivosti, ale i zátěže mého močového měchýře. A tohle fakt není typ zážitku, o který někdo stojí.
Řidič gestikuluje směrem k partě na zadních sedadlech: „Vystupte si.“ Vykládá jejich kufry na rozpálený asfalt uprostřed ničeho. Rodina vystupuje a stojí na parkovišti vedle svých zavazadel jako sádroví trpaslíci, které nikdo nechce. Naštěstí se po chvíli objeví taxi, naloží je a mizí. My pokračujeme.
A já si zase říkám, že řeč těla je nejuniverzálnější jazyk na světě. Zatímco slyšící spoléhá na to, co mu „přiletí do ucha“, já jedu v režimu Jamese Bonda. Sleduju mikro-výrazy, gesta, energii. Někdy možná díky tomu slyším víc než ti, kterým uši fungují na sto procent.
Takže až mě v autobuse uvidíte zírat na řidiče s intenzitou hladového vlka, nelekejte se. Jen si hlídám, abych neskončila jak nevítaná tetička z Moravy i s kufrem úplně někde jinde.
Můj život se ohluchnutím změnil na nekonečný kurz pozorování lidí. A já jsem ten student, který si to fakt užívá. Už teď čekám a těším se na další epizodu.
Slyším očima. Chcete vědět víc? https://medium.seznam.cz/clanek/miroslava-pernerova-ohluchnout-neznamena-prestat-slyset-aneb-hodne-hlasite-ticho-231163
