Článek
Lidé se mě někdy ptají, jaké to je, ohluchnout. Čekají popis ticha, prázdnoty nebo izolace. Ano, ohluchnutí tohle všechno s sebou nese, ale přináší s sebou i jiné, krásnější věci. Tak lidem raději než o velké sociální izolaci vyprávím o Bedřichu Smetanovi. Ne proto, abych poučovala z dějepisu, ale proto, že právě jeho osud lidem ukazuje, že nejdůležitější je nevzdat to. Že ztráta sluchu není konec hudby, jen radikální změna jejího zdroje.
Když Bedřich Smetana ohluchl, nenastalo v jeho hlavě ticho tak, jak si jej představujeme. Naopak. V jeho hlavě dál hrál orchestr, zněla hudba. Vrcholné dílo Bedřicha Smetany, cyklus Má vlast, vzniklo v době, kdy byl Smetana již zcela hluchý. Geniální symfonickou báseň Vltava zná asi každý Čech, netřeba ji připomínat. Možná by Vltava nikdy nevznikla tak, jak ji známe, kdyby ji psal „ušima“. Vnější svět utichl a on začal slyšet vnitřně, tím, co si pamatoval, pocitově. Přesto v ní teče voda tak divoce, jako by ji psal člověk, který slyší každé šplouchnutí vlny – a vzniklo jedno z největších děl české hudby. Jako hrdá Češka si troufám tvrdit, že i té světové.
Ve svém kvartetu Z mého života nechal housle vystoupat až do výšek, kde už tón přechází v bolest, ozvěnu tinnitu – toho neodbytného pískání, které ohluchnutí často doprovází.
A právě proto jsem si vybrala Smetanu a jeho příběh jako příklad v tomhle textu. Ne proto, že ohluchl, ale proto, že se nezhroutil. Jen se přeladil. Přestal slyšet svět a začal slyšet sebe. Někdy mám pocit, že ticho je dar, který vám umožní slyšet vlastní „vnitřní Vltavu“, když nejste rušení zvuky zvenčí.
To je ten největší paradox: ohluchnout sice znamená přestat slyšet, ale nepřestanete vnímat. Máte odpojený vnější hluk a najednou začnete slyšet něco jiného, možná důležitějšího. Svůj vnitřní orchestr, který mluvící hlavy a hluk světa kolem vás tak spolehlivě přehlušují.
V lese jsem si poprvé uvědomila, že ticho není prázdno. Jen prostor, kde konečně slyšíte sami sebe.
Smetana nepotřeboval slyšet potlesk v sále, aby věděl, že složil něco výjimečného. Věděl to dávno předtím.
My, co jsme na stejné lodi jako Smetana, jsme jen přepluli do jiného přístavu. Vnímáme vibrace, napětí v místnosti i tu trapnost, kterou se ostatní snaží zamluvit.
Ohluchnutí je cosi jako vypínač okolního hluku. Zatímco se někteří snaží překřičet ticho vlastního mozku, aby nemuseli vnímat jeho prázdno, já si v tichu ve své hlavě diriguji vlastní orchestr.
A víte co.
Třeba si to někdy zkuste. Sedněte si v parku na lavičku a snažte se na chvíli vypnout drbny na vedlejší lavičce, auta, prostě všechny zvuky světa. Stiskněte vnitřní vypínač a přepněte se do režimu ticha.
A třeba sami zjistíte, že někde, až tisíc mil hluboko pod mořem hluku světa, ve vás hraje něco, co jste už dlouho neslyšeli.
A možná mně tam někdy uvidíte sedět na lavičce a usmívat se do prázdna. Nedivte se, to mi právě bude hrát nádherná, radostná a možná, že i geniální vnitřní symfonie života na plné pecky. A já nemám v plánu ji ztišit.
