Článek
„Celý život jsem pracovala, ale na důchod nemám nárok,“ říká Božena, která nedávno oslavila své 65. narozeniny. Vzpomínám si, jak jsem za komunistů pracovala u soukromníka. Byla to těžká práce, ale jiná možnost tehdy nebyla. Každý den jsem dřela, od rána do večera, abych si vydělala na živobytí. Nebyl to snadný život, ale musela jsem se nějak postarat o rodinu. Kdo nepracoval, byl příživník, a to jsem opravdu nechtěla.
Na důchod nemám nárok
Po revoluci jsem přešla do státní firmy, kde jsem strávila dalších dvacet let. Doufala jsem, že až přijde čas na důchod, budu mít něco, na co se mohu spolehnout. Tím měla být jistota a klid. Když jsem šla žádat o důchod, bylo mi řečeno, že na něj nemám nárok, protože za mě nebylo odváděno sociální pojištění v době, kdy jsem pracovala u soukromníka. To jsem zůstala stát jako opařená.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Celý život jsem poctivě pracovala, a teď mi stát říká, že nemám nárok na svůj důchod, protože v minulosti za mě nikdo neplatil povinné odvody. Cítím se podvedená a zklamaná. Moje práce nebyla jednoduchá, ale dělala jsem ji s vědomím, že si tím zajistím lepší budoucnost. Teď vidím, že to byla jen iluze.
Celý život jsem pracovala
Žiji z úspor a občas mi pomohou děti, ale není to jednoduché. Přemýšlím, co bude dál, jak se postarám sama o sebe. Přála bych si, aby se něco změnilo, aby lidé jako já nebyli na stará kolena opomíjeni a zapomenuti. Potřebujeme systém, který uzná naši práci a oběti, které jsme přinesli. Já zřejmě ve svém věku budu muset chodit po brigádách a budu se modlit, aby mě vůbec někde vzali a sloužilo mi zdraví. Pokud nebudu zdravá, nebudu moci pracovat. A to je špatně.
