Článek
Začíná to nevinně. „Maminko, já vám pomůžu,“ říká hned po příjezdu a než stihnu cokoliv namítnout, už přerovnává nádobí v myčce. Prý že to není správně naskládané. Třicet let myju nádobí, ale ona ví líp, jak na to. A to je jen začátek. Pak začne „organizovat“ moji kuchyň. Přerovnává hrnce, kontroluje data spotřeby na potravinách, dokonce mi radí, jak správně skladovat zeleninu.
Jako bych byla nějaká začátečnice, která neví, co dělá. Nejhorší jsou společné obědy. Stojí za mnou, když vařím, a radí. Prý že takhle se to nedělá, že ona to dělá jinak, že v té její kuchařské škole je učili… Prosím vás, já vařím déle, než ona žije! Ale ne, ona všechno ví lépe. Když peču buchtu, musí do toho mluvit. Prý že teď jsou moderní jiné recepty, že takhle se to už nedělá. Moje buchty všem chutnaly třicet let, ale najednou nejsou dost dobré.
A pak mi ještě řekne, že mi ukáže, jak se to dělá správně. Je to ponižující. Ve vlastní kuchyni se cítím jako vetřelec. Musím se ptát, kam přendala cedník, kde najdu vařečku, proč přeorganizovala moje koření. A když se ohradím, syn mi řekne, ať nejsem přecitlivělá, že mi přece jen chce pomoct.
Ale já tu pomoc nechci! Chci, aby respektovala, že jsem ve svém domě, ve své kuchyni. Že mám své způsoby, své zvyky, své recepty. Že nepotřebuju, aby mi někdo říkal, jak mám hospodařit ve vlastní domácnosti. Kamarádky mi říkají, že mám být ráda, že se snacha zajímá. Že některé tchyně by byly rády, kdyby jim snacha pomohla. Ale tohle není pomoc - to je převzetí kontroly. To je způsob, jak mi dát najevo, že už jsem stará a nezvládám to.
Nejhorší je, že kvůli tomu se těším na návštěvy syna čím dál méně. Místo radosti ze setkání cítím úzkost z toho, jak mi zase bude reorganizovat kuchyň. Jak budu muset několik dní po jejich odjezdu hledat věci tam, kde mají být. Je to smutné. Měla by to být příjemná rodinná setkání, ale místo toho je to boj o teritorium. A já už nemám sílu bojovat. Tak jen mlčím a čekám, až odjedou. A pak si zase všechno vrátím tam, kde to má být - ve své kuchyni, ve svém království.
