Článek
Včerejší výlet do Železné Rudy se proměnil v ukázku toho nejhoršího z lidského chování. To, co měl být příjemný den na lyžích, se změnil v bojovou zónu plnou vzteklých řidičů a frustrovaných lyžařů. Vyrazili jsme brzy, už v šest ráno. Mysleli jsme si, jak jsme chytří - většina lidí přece vyráží až později. Jak jsme se spletli. Už na příjezdové silnici do Železné Rudy stála kolona aut. Všichni se snažili dostat na parkoviště u vleků jako první.
Když jsme konečně dojeli k parkovišti u Samot, začalo skutečné drama. Dva řidiči BMW se div nepoprali o poslední volné místo. „Já jsem tu byl první!“ křičel jeden v drahé lyžařské bundě. „Ne, já jsem si to místo vyhlídl!“ kontroval druhý, zatímco jejich děti se krčily na zadních sedadlech. Zaparkovali jsme skoro kilometr od vleku, mezi dalšími šťastlivci, kterým nezbylo lepší místo. A to byl teprve začátek našeho dobrodružství. U pokladny se vinula fronta jak had z pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Stáli jsme tam hodinu, než jsme se dostali na řadu.
Na parkovišti se tvořily nekonečné fronty, lidé parkovali i tam, kde se nesmí.
„To je katastrofa,“ vzdychala paní přede mnou, „jezdíme sem dvacet let, ale tohle jsme ještě nezažili.“ Její manžel jen kroutil hlavou nad cenami skipasů. 1200 korun za dospělého pro dva , 600 za dítě. A to všechno proto, abyste pak stáli ve frontě. Na vleku to bylo ještě horší. Fronta na vlek se táhla až dolů k parkovišti. Kapacita 1200 osob za hodinu nestačila. Někteří lyžaři se snažili vměstnat do front bokem, což vyvolávalo další konflikty. „Hele, tady se nečárkuje!“ křičel postarší pán na skupinku teenagerů, kteří se snažili proklouznout dopředu.
Na sjezdovce to vypadalo jako na hlavním nádraží ve špičce. Lyžaři se proplétali mezi sebou jako motýli v kukuřičném poli. Začátečníci padali a zkušenější je objížděli s nadávkami. Viděla jsem minimálně tři skoro nehody, kdy se lyžaři málem srazili. U bufetu další šok. Párek v rohlíku - 150 korun. „To je jako v Alpách,“ poznamenal někdo ve frontě. Ne, v Alpách máte aspoň kvalitní služby a dostatek místa na lyžování. Nejhorší bylo, že tohle nebyl ojedinělý případ. Všechny okolní areály - Špičák, Belveder, Alpalouka - hlásily stejnou situaci. Přeplněná parkoviště, nekonečné fronty, nervózní lyžaři. Dokonce i malý vlek na Pancíři, kam jsme se uchýlili v zoufalství, byl přeplněný.
Samotné lyžování ale bylo skvělé- aspoň něco.
Po dvou hodinách jsme to vzdali. Za tu dobu jsme stihli tři jízdy dolů. Cestou zpět jsme viděli další zoufalé řidiče, kteří marně hledali místo k zaparkování. Někteří už parkovali podél silnice, což je samozřejmě zakázané. „Příště jedeme do Alp,“ prohlásil manžel cestou domů, „vyjde nás to stejně draho a aspoň si zalyžujeme.“ A měl pravdu. Když sečtete benzín, skipasy, občerstvení a nervy, vyjde český jednodenní výlet na hory stejně jako den v rakouském středisku.
Možná je čas zamyslet se nad tím, jestli takhle má vypadat zimní rekreace. Jestli není něco špatně, když se lidé perou o parkovací místa a stojí hodinu ve frontě na vlek. Protože tohle už není lyžování - to je boj o přežití v horském lunaparku. A víte, co je na tom nejsmutnější? Že příští víkend to bude stejné. Tisíce lidí znovu vyrazí na hory, znovu budou stát v kolonách, znovu se budou hádat o místa. Protože nemáme na výběr - buď tohle, nebo sedět doma.
Takže až příště uslyšíte v předpovědi počasí, že bude ideální lyžařské počasí, dvakrát si rozmyslete, jestli vyrazit na české hory. Možná zjistíte, že klidná procházka zimní přírodou je lepší než stres v přeplněném lyžařském středisku.
