Článek
Kdo by nechtěl žít život v lásce s láskou. Jdeme do vztahu plni očekávání. Jsme připraveni se otevřít a sdílet. Ta naše ikona, kterou jsme si vybrali, je tu pro nás a my pro ni. Co víc si přát. Prožitky blahodárného soužití nás ubezpečují, že náš společný život je rájem na zemi. Ty pocity lásky a vzájemného porozumění jsou nádherné. Jsou hřejivé a mají barvu východu a západu slunce. Mnohdy nevnímáme život kolem nás v jeho pravé identitě a mnohdy ani realitu nenazýváme pravými jmény. Ale netrápí nás to. Čas otupí všechny hrany, které se během našeho soužití pokoušely být ostré, a my sebe a vše podřizujeme tomu vztahu, pro který stojí za to žít. Vůbec nezkoumáme, zda je to dobře. Děláme, co cítíme a v tom je nám dobře. I to k lásce patří. Dáváme do vztahu celé své já, a myslíme si, že se necháváme utvářet naším protějškem a vůbec nevnímáme, jak moc se naše druhé já od nás vzdaluje jen proto, že my sami žijeme ve své bublině. Soudíme druhého podle sebe a vidíme ho stále takového, jakého ho chceme vidět.
Ale, co když to naše druhé já se v našem vztahu, o němž ani nevíme, že by mohl být klecí, necítí dobře? Co když o svých pocitech nemluví, anebo mluví a my to vlastně nevnímáme. Nedáváme těm slovům tak hluboký význam, jaký v nich je. To, že jeho realita je jiná než ta naše, nemáme schopnost pochopit. Anebo naopak. Co když slova, která mají pro nás hluboký význam, mají pro naše druhé já naprosto nicotný význam? Naše vzájemné chápání se najednou nějak míjí. Mluvíme o tomtéž, ale význam a hloubka je jiná. Ta váha a význam těch slov každého z nás je jen v nás. V našem individuálním pojetí. Vůbec netušíme, že dřív či později se díky tomuto rozkolu a tomuto přístupu mohou naše světy odlišovat. Vůbec netušíme, že tímto svému druhému já, můžeme přivodit nechuť v tomto vztahu zůstávat, protože se cítí neuznané, nadbytečné, zbytečné. Pak jeho úloha v našem vztahu ztrácí z jeho pohledu smysl, význam a váhu. Pak odchází i pocit žádanosti, který ho váže k nám. Cítí se jako páté kolo u vozu, a i my jsme toho tichou byť neúmyslnou příčinnou. Nevědomky spolu s časem tyto naše nedostatečně komunikované hodnoty vypudily tu naši lásku, jejíž hloubkou jsme se nezabývali. Nezabývali jsme se ani její čistotou. Ten odraz naší lásky byl celoplošný ale plochý jako placaté zrcadlo. Co pak?
Pak už je to jen otázka času, kdy se tato disharmonie ukáže a začne nás tížit. A každá disharmonie dřív či později začne být viditelnou překážkou v našem vztahu. A pokud si ji nebudeme všímat a nebudeme s ní, v ní a o ní komunikovat, pak náš vtah vedeme k zániku nebo ke zvyku. Ani jedno není dobré. Ani jedno náš vztah nepřivede k nadechnutí a plnohodnotnému rozkvětu. Náš vztah začne ztrácet jiskru, pokud ještě nějakou v tuto chvíli má. Začne usychat a začne být pro nás zátěží. Ta zátěž nás začne dusit. Ta zátěž nás donutí ze vztahu utéct. Utéct a najít si jiné místo a prostor pro naše volné nadechnutí. Neděláme to pro, že chceme svému druhému já ublížit. Děláme to pro to, že máme potřebu zachránit sebe sama.
Být pátým kolem u vozu na nějaký čas nemusí být nutně špatné, když si potřebujeme něco sami v sobě srovnat, a potřebujeme se nechat vézt. Ale být dlouhodobě pátým kolem u vozu znamená nemít vliv na naši cestu, na náš směr, kudy se toužíme ubírat. A toužíme se vlastně ubírat spolu? To zjistíme, když se k nám přiblíží vůz, a nabídne nám možnost zařadit naše kolo do první linie. Pak jde celá minulost našeho vztahu stranou. Pak vnímáme ten nádherný pocit, znovu být u rozhodování při zvolení směru. A pak, nemůžeme se divit svému druhému já, pokud se v našem vztahu cítilo jako páté kolu u vozu, že už tu pro nás není. Pak nám to naše nedorozumění může být líto. Může nás to mrzet. Ale čas nevrátíme a činy také ne. A pokud si naše druhé já našlo to, co v našem vztahu postrádalo, je dobré ho v lásce s láskou, jestli si to přeje a my ho milujeme, vyprovodit a mít k němu úctu, nesoudit ho a přát mu. Je vhodné se omluvit, ale i odpustit a poděkovat. Protože vše mělo svoji příčinu a nic neděje se náhodou.
I to je život. Neuvědomujeme si, jak mocná je disharmonie. Jak mocné je přehlížení a nevšímání. Ale i jak mocná je otevřená komunikace o pocitech, které ve vztahu cítíme. Jak mocné jsou náhody, které k nám přicházejí, aby vyplnily pocity prázdna a nadbytečnosti jednoho z nás. Ale i to jsou momenty, které nás učí. Momenty, které nám ukazují, co vše nás může dovést k rozchodu, přestože milujeme.
I to jsou životní lekce, které dostáváme, ač neradi přijímáme. Je jen na nás, jak se z těchto chyb poučíme. Nikdy v tom nejedeme sami, i když by se to mohlo zdát. Opak je pravdou. A to, že život nám dává další šance, to je jen jeho štědrost a výsada lásky, kterou k nám cítí.
Krásný den, vaše iv
