Článek
Naši se rozvedli když mi bylo zhruba šest let. Vždycky jsem si přála pro své dítě úplnou rodinu. Snažila jsem se náš vztah udržet. Ustupovala, šla sama proti sobě a svému přesvědčení. Byl to marný boj. Rostla ve mně tíseň, která vyústila v blokaci a nechuti cokoliv, jakkoliv, vyjít vstříc. Vztah trval více jak pět let a prošel si mnoha kompromisy. Teď už je zřejmé, že přehršel kompromisů bylo varováním. A má třicátnická krize našeptávala „dítě vše vyřeší“. Nebylo tomu tak. Ale mám krásnou, zdravou, usměvavou dceru, tak to hlavně nekazit myšlenkami, že s jiným to mohlo dopadnout lépe.
S výčitkami se každý večer roztrhne pytel. Mohla jsem se víc snažit? Mohla jsem být lepší, akčnější, víc nad věcí a v pohodě? Ptám se sama sebe. Většinou se ozve má bývalá kuřácká závislost: měla sis zapálit cígo, uvolnila by ses a nejednala tak impulzivně…
Nejtěžší bylo smířit se s tím, že dcera nebude mít matku a otce u sebe. Dlouho jsem chodila, přemýšlela, jak se jednou u ní obhájím až se zeptá, proč s tatínkem nežijeme u sebe. Tak jako jsem se kdysi ptala svých rodičů já. Nechala jsem nás dojít tak daleko, že zrůdné věci, které se mezi námi udály, budou stačit k obhajobě. Alespoň bych si do budoucna přála, abychom spolu vycházeli přátelsky. Abychom se vyvarovali vzájemnému obviňování a nadávaní. Abychom spolu byli schopni trávit její narozeniny, vánoce, třeba i dovolené. K tomu ale zatím máme daleko. Bojím se, že jednou dcera bude chtít žít s otcem. V pubertě určitě. A tak místy opět polykám jeho názory, opět mu ustupuji a jednám proti sobě. Aby náš vztah nebyl stále na nože, abychom třeba v budoucnu dospěli do péče společné, ne do jeho péče výhradní.
První potvrzení naší odluky je telefonát z OSPODu. Jednal rychle. Zřejmě nejjednodušší způsob pomsty v jeho podání. Někdo mu to poradil, ale těžko říct, co mu vlastně řekl. Místo OSPOD používá slovo HOSPOD… možná se jenom blbě pochopili? Cukají mi koutky. Kdybych mohla, na židli se zakloním a nahlas se zasměju. Pozvánka dosvědčuje volbu první varianty.
V emailové schránce je pozvánka od jeho právníka ke konzultaci. Prý „celé víkendy u ročních dětí jsou běžná věc a rozhodně se vyplatí o ně usilovat,“ řekl. A co čekal? Že mu poskytnou konzultaci zdarma a pošlou ho domů s tím, že to nemá smysl? Vždyť je to obchod jako každý jiný. Představím si, jak nakráčel do advokátní kanceláře, vymydlený po práci na stavbě, chválil se, jak se umí dobře o dceru postarat. Udělá dojem, jaký udělal před lety na mě. Přátelský, veselý, v pohodě muž. A že na dítě nechce do soudu platit, to určitě nepřiznal, ale rozhodně chce rozšířenou péči ve formě tří odpolední v týdnu a každého druhého víkendu. Vlastně nechápu, jak právnička, jako žena a matka, chce tohle vůbec obhajovat. Jak může chtít obhajovat otce, který matku svého dítěte pošle pro dávky od státu, než aby něco zaplatil sám? Vím, vybrala jsem si ho sama. Takže si taky za to můžu? Sama na konzultaci nepůjdu. To by bylo jako vstupovat do jámy lvové.
Ještě než začne právnický spor, zkusím poslední zoufalý pokus. Vyhledám na internetu články o nevhodnosti střídavé péče u ročního dítěte, vliv na jeho psychický vývoj, cituji odborníky o vhodnosti, kdy se dítě na noc vrací k matce. Zvláště tam pak vyznačím případ nás dvou, kdy dítě se nerodí pro potřeby dospělých, ale rodiče jsou tu pro uspokojování potřeb dítěte. Dvakrát jej poprosím, aby počkal ještě půl roku nebo rok, pak mu ji na víkendy dám.
O pár dní později sedím mou matkou zvolené advokátní kanceláři. Jsem nervózní. Žmoulám si dlaně a prsty si vzájemně strhávám kůžičku kolem nehtů. Jakoby se tam někde dalo najít sebevědomí. Dělám to tak léta. Okolí palce mám již zjizvené. Sedím tam naproti chytré, zkušené a úspěšné ženě. Miniaturní šaty ji přiléhají k tělu, je opálená a po dovolené. Má otevřenou náruč, poslouchá a uklidňuje, že tohle určitě půjde vyjednat dohodou, že peníze od něj dostanu, že jeho mizivé daňové přiznání není rozhodující. Soud bude jenom formalitka. Odcházím naprosto klidná a spokojená. Ta žena před lety zastupovala mou matku v péči o mého bratra. Sama se přihlásila, od nás si ji nikdo nepamatoval. Jenom jsem se jí zapomněla zeptat, jak to tehdy vlastně dopadlo? Vyhrála?
Od teď veškeré rozchodové nutnosti nechávám na právnících. Nehádám se, komunikuji s ním pouze o běžných věcech dcery.
