Článek
Je to stále stejné. Oba dva tvrdíme, jak se nechceme hádat. Jenže kolikrát si rýpne jen jednou větou, já hned vyletím a mám pětiminutový proslov. Nedá mi to, neumím to, neovládnu se. Se stěhováním by mi pomohl, kdybych se mu omluvila. Matraci k posteli mi vydá pouze pokud na něj budu hodná a milá. Štvou mě jeho podmínky, o to víc jsem zabejčená k omluvám. Takže se v tom jen plácám a nikdo nikam nikdy nepostoupí. I přes to oplývám optimismem. Stěhuji se, byt si znovu zařizuji, utratím veškeré úspory. Začínám znovu od nuly. Jak v životě, tak i na kontě.
Den před schůzkou se sociální pracovnicí couvne. Chce na styk udělat dodatek o postupném zvykání si dcery mezi dvěma domácnostmi. Opět mě jeho návrh rozpálí vzteky. „Já, která ti pořád ustupuju, já ti mám potvrdit návrh na styk s nějakým dodatkem? Ty víš, že nemáš u soudu šanci, a tak to tady budeš zkoušet přes nějaký dodatky? Já už ti ustupovat nebudu!“ To už skoro křičím. Obratem mu posílám email s pěti ústupky, které jsem udělala. On nenapíše ani jeden.
Na OSPODu se dočkám zastání. Konečně (!) mu někdo tvrdě vysvětlí, že jeho návrh na styk je nesmyslný. Ale trvá hodinu a půl stálého omílání dokola, že u tak malého dítěte se neřeší nějaké prázdniny, a že je nesmysl brát šestnácti měsíční batole pryč na pět nocí, a že je nesmysl tahat takové věci přes soud. Nerad, ale pracovnici poslech, a svůj návrh na styk od soudu stáhl. „Dítě je na prvním místě, pak je potěcha babiček, které tedy bydlí daleko, ale za to dítě nemůže, a nemůže být tak dlouho od matky, protože ony to tak chtěj.“ Aleluja! Chtěla jsem sociální pracovnici zatleskat. Bohužel, on snad tyto věty přeslech, protože si stále trval na svém. Dohodneme se na mimosoudní dohodě a na postupném rozšiřování spaní u otce. Na závěr vytáhne vytištěné emaily, ty, kde prý urážím jeho rodinu. „No jo, tchyně“ vrací mu papíry, aniž by se do nich koukla. „To si sedne, vydržte.“ Odcházíme, nic mu neřeknu, ale moje mysl vesele a škodolibě skáče. To bylo keců, že si poslechne názor odborníků z OSPODu, říkám si…
Stejně mě žene k soudu. Chce potvrdit mou výhradní péči dcery a taky výši alimentů. Já svou advokátku odvolám, on si ji k soudu vezme. Chyba? Proč ji tam chce brát? Chceme jenom stvrdit péči a alimenty, na kterých jsme dohodnutí již delší čas. Tak proč? Dělá mi to velké obavy. Nikdy jsem před soudem nestála, vůbec nevím, jak to chodí. Podle něho právnička sestavila návrh styku s dcerou podle tabulek. Třeba se chce zeptat, proč jí ten návrh tak od stolu rozmetali? Třeba si potřebuje aktualizovat tabulky? Být na jeho místě, chtěla bych od právníka vrátit peníze. Zaplatil za návrh, který vůbec nebyl přijat. Zaplatil za několik sezení a stejně vše vypadá jinak…
Když to vezmu kolem a kolem, to on si sehnal jako první právníka, to on podal jako první ten pitomej návrh na styk, to on nás nahlásil na OSPOD, to on odmítl z čehokoliv ustoupit, to on si bere právníka k soudu. Vlastně levárna za levárnou a já čekám, že soud proběhne hladce? Spoléhám na to, že nechce podrazit OSPOD, potažmo soudkyni, která by měla být o výsledku již informována.
O pár dní později dobíhám na minutu přesně k soudu. Ještě to po takovém úsilí zmeškat, to bych si teda… Překvapivě i soudkyně se podivuje nad předloženým návrhem. V tu chvíli už vím, že je to v suchu. A i kdyby třeba naše mimosoudní dohoda nefungovala a my museli opět k soudu, holčičku na víc nocí nedostane. Tentokrát ale mluvím ve prospěch jeho, vše proběhne v klidu přesně tak, jak bylo domluveno. Dohodneme se a za chvíli je hotovo.
Má to happy end. Od počátku jsem jeho návrh považovala za paskvil a byla to pravda. Cítím se dobře a spokojeně. Ale musela jsem ve vztahu dojít do takového dna, aby mi rozchod a samota udělaly radost. Jinak bych svého činu litovala a patrně se i vracela. Mám pocit jako vítěz. Nevím na jak dlouho, a jestli není klamný, ale tu radost po tak dlouhé době potřebuji.
