Článek
Občas člověku v hádce ujedou věci, které nejsou myšleny vážně. Já si prý ta slova zasloužila. Ani druhý den ráno po té hnusné hádce s mámou není atmosféra lepší. Připomnělo mi to jeho poslední pohrdavá slova při mém odchodu: „Kočár ti nedám, ty si ho nezasloužíš.“ A tak jsem si tehdy nasadila batoh, vzala holku do náruče, do druhé ruky igelitku a vydala se s holčičkou v letní bouřce na vlak.
Vše mi došlo. Má máma chce z holčičky udělat vývojově opožděné dítě. Takové děti se asi lépe získávají do výhradní péče. Byl by to neférový boj. Takový, k jakému matky často přistupují, když nechtějí dát dítě otci. On taky nehraje úplně fér. Stále mě nutí ustupovat, já v dobré vůli ustupuji, a když ne, vyhrožuje mi. Snížila jsem na částce výživného, ustupuji s přespáním o víkendech. Ustupuji při jakémkoliv telefonátu, že si přijede pro holčičku. Chci vypadat vstřícně, ale už i advokátka se pozastaví nad mojí odevzdaností. Vrcholem je, když si pro dceru přijede, aby s ní šel na houby. Jede dálku kvůli dvěma hodinám, občas i dvakrát týdně. Aby pak mohl říct, kolik peněz ho to stojí.
Několik měsíců dopředu jsem musela vymezit vánoční svátky. Nikdy jsem je dopředu neřešila, dárky jsem kupovala na poslední chvíli. A teď musím vydat verdikt, abych oponovala jeho návrhu. Proč mi vlastně Vánoce bez dcery přijdou tak nenormální? Nevím, jestli v případě mých rodičů byly Vánoce dané soudem nebo si je dohodli sami, ale vždycky jsme na Štědrý den byli u mámy. Táta pak docházel ke stromečku a dal nám dárky. Možná si to už špatně pamatuju, možná si to idealizuju, ale v závěru, byť to pro mého tátu muselo být dost bolestivé, se v zájmu svých dětí ledasčeho vzdal. Raději byl sám na Štědrý den, než aby tahal děti sem a tam. Na rozdíl od naší dcery, kterou čekají přejezdy 300 kilometrů.
Tenhle tlak na dvou frontách je jak lítat od facky k facce. Někdy si přijdu, že už ani nejsem přímým účastníkem, jsem jenom loutka. Jako bych byla opilá a šla nemotorně ode zdi ke zdi. Z jedné strany, že si jede pro holčičku, z druhé strany věčně slýchám, že mu ji dávám až příliš často. Snažila jsem se jej přimět k mediaci, kterou bychom tolik potřebovali. Nestranný člověk, který by tlumočil naše myšlenkové pochody, naše požadavky, říkal, co je reálné. O mediaci jsem nic nevěděla. A myslím, že měla přijít jako první. Vkládám do ní naděje, že by leccos vyřešila. On má ale pro mediaci opět podmínky. Mediace musí probíhat až po jeho práci, volno si kvůli mně už brát nehodlá. „Tak tam zavolej a dohodni termín, já nemůžu vědět tvůj harmonogram,“ navrhuji mu. „Jakože ty přijdeš s nápadem a já tam mám volat? A jestli je to za peníze, já už nic platit nebudu!“ „Jasně, zaplatím to já z rodičovského příspěvku, škrte!“ Oponuji, hlas se mi zvedá, už nemá smysl dál pokračovat v konverzaci. Někdy bych si přála zakřičet Už Dost!, ale zřejmě bych pak nepůsobila tak vstřícně.
Najednou vidím ten můj problém. Důvod rozpadu vztahu. Určitému procentu (a ne malému) tchyní po narození vnoučátka trošku šibne. Příznakem jsou nevyžádané rady a kritika. Dodnes si pamatuji věty typu „Já bych jí dala…“ „Měla bys ji dát…“ „Kdybys to dělala jako já…“ nebo „Nedělej to..!“ a „Proč to jako děláš tak…?“ Velmi často je prostředníkem, takzvaným hromosvodem, muž. V našem případě hromosvod nebyl. Mamince se přeci neodporuje. Protože by potom plakala. A já, zřejmě k úctě ke straší nebo protože jsem zkrátka srab, jsem prostě nedokázala říct to své Už dost! Až když jsem se sebrala odhodlání a zakřičela, byl to ten poslední křik. Poslední hřebíček do naší vztahové rakve. Nu což, už to nevrátím.
