Článek
Nejsem na světě sama jediná, které se vztah s mámou razantně vylepšil, když jsem se odstěhovala z domu. Po malé anketě po okolí jsem i zjistila, že za ideální vzdálenost je považováno i několik desítek kilometrů.
Mámy mají o svých dcerách vysněné představy. Vzhlíží se v nich, doufají, že budou to, co ony samy nebyly. Například dcera bude studovat, dcera se bude zajímat o módu, dcera se bude malovat, dcera bude jezdit na koních, dcera se vdá a bude mít skvělého manžela a rodinu, dcera bude mít lepší život. Vtah ani nevylepšuje potřeba neustálé ochrany, poučování a připomínek k dospělým dcerám. Zřejmě je problémem určení hranice, kdy už je dcera dospělá, rozumná a samostatná, a nechce si připomínkovat život starší osobou. Zvláště ne tou osobou, u které za život nalezla tolik chyb. I tak pro nás máma bývá často podvědomě vzorem, na který se v době nějaké osobní krize vzpomeneme.
Dcera často bývá odrazem své matky. Jejich pouto je upevňováno faktem, kdy dcery se od svých matek učí dovednostem, chování, vystupování a vkusu. Sice v dospívání obrací oči vzhůru při každém matčino slově, určitě si několikrát řekne, že nikdy nebude jako její matka. Jenže s věkem se čím dál tím víc svým matkám podobáme. Moje máma vždy kvetla nad babiččiným jídlem obloženým stolem, teď vidím ji, jak vždy myslí na plnou lednici. Ne pro sebe, ale pro druhé. Nedělám si iluze, nebudu jiná.
Přístup k našim maminkám se zrcadlí v tom, jak naše mámy přistupovaly ke svým maminkám. Jestliže dcera vidí, že maminka je schopná zvednout hlas na babičku nebo se podivuje nad jejími činy, pak se dcera jednou může zachovat obdobně i ke své matce. Přijde jí to přípustné. Dcery žen pokojných, budou zřejmě klidnější nátury. Zřejmě klasickou větu: „Prosim tě, mami, nemluv mi to do toho!“ jsem zatím slyšela u všech žen bez rozdílu.
Matky místy vystupují ke svým dcerám kriticky. Někdy jsou komentáře důstojné a dobrotivé, někdy se zvrtnou v tvrdá slova do očí. Kritiku od matek špatně snášíme. Ale to je stejné jako od jakéhokoliv člověka, na kterém nám záleží.
Zřejmě k sobě dřívější generace přistupovaly více s respektem, když uměla žít široká rodina pospolu. Nebo někdo musel být velice dominantní a ze své pozice atmosféru zklidňovat. Někdo si stáří musel pojistit výměnkem. Faktem ale je, že jakmile se společnost začala mít lépe, generace se rozdělily, a vracet se k sobě se jen tak někomu nechce. Tento výsledek asi mluví za vše. Můj dům, můj nedobytný hrad, moje pravidla. Přitom mámy se v našem životě nevyskytují proto, aby s námi soupeřily, ale aby nám v životě byly občas nápomocny. Jenže zde opět narážíme na přípustnou hranici, kdy je to ještě pomoc a kdy přecitlivělý ochranářský pud.
A jaký vztah máte s maminkou vy? A jak daleko, vy ženy, jste se odstěhovaly?
