Článek
Přemýšlím, vzal by si mě někdy? Vrátíme se k sobě? Přišel by, omluvil by se, řekl, že už k jeho rodině nemusím na víkendové pobyty. Sedím na lavičce na nábřeží a zrovna kolem projde slečna se závojem, balónky a obřím nafukovacím prstenem. Zřejmě někoho má, miluje ho, on miluje ji. A já? Já se naučím milovat sama sebe.
Náš OSPOD byl pro uvedení špatné trvalé adresy prozatím zrušen. Ten hlupák zapomněl, že mi kdysi zakázal si k němu nahlásit trvalé bydliště. A že dcera má trvalé bydliště tam, kde ho má matka. A ještě se mi přizná, jak na úřednici za to vyštěkl. Ach Bože, víc takových dní! Tato informace je ale poslední, kterou mi sdělí. Víc už se mi nesvěřuje. A důvod OSPODu? Chtěl se informovat o možnosti dávek pro mne a dceru, když on nemá na alimenty. Tamních dam se zeptat, zda je normální, že spím s dítětem v posteli. Jemu to totiž normální nepřipadá. Snad ji tím mravně ohrožuju, vytvářím jí zbytečnou závislost na matce a chudák dítě se nevyspí. Propadla bych se tam hanbou. Nebo se dobře pobavila. Ale OSPOD prý nezapomíná. Uvidíme.
V emailu najdu kopii požadavků, jež advokátka poslala zastoupení protějšku. O den později mu předávám dceru. Čekám, jak začnou výmluvy o výživném. Že tolik peněz nemá. Že jsem se zbláznila. Nic, ticho. Nemluvil s ní. Mám volné odpoledne… Zužitkuji ho. V té chvíli zřejmě můj totální zkrat. Jít na pivo. Špatný nápad! Opravdu špatný! Špatná tři piva.
Večerní hádka byla snad ta nejhrozivější. Ne, nejsem namazaná, mluvím potichu a uvolněně, a to jej zřejmě dráždí. Pořád mi ty tři piva předhazuje. Já zas jemu, že si dal doma pár lahváčů. Je to šul nul. Tahá mi za ruce, svírá má předloktí a mě to bolí. Nechci křičet. Dcera spí, aspoň že to neslyší, a pokud tady nebude on řvát jak na lesy, pak to i prospí. Je naštvaný, mám z něj pocit, že mu za chvíli praskne hlava vzteky. Oči má vytřeštěné, svaly napjaté, znatelně mu pulzují žíly jak hadi na rozpáleném kameni. Zvedá k mému obličeji pěst…. Tak hlavně důstojně a klidně, blesknou mi hlavou řádky z emailu advokátky. Sebevědomí mé advokátky, veškerá ta pozitivní slova se tlumočila z mých úst. A jeho doháněla k šílenství.
Druhý den se ještě v bytě zdržím, než přijde z práce. Pobalím si věci, odepnu klíče z klíčenky a naposledy se otočím. Tolik jsem si přála v tom bytě bydlet. Dělala jsem pro to vše. Úplně jsem na tu touhu zapomněla. Tolik jsem toho chlapa chtěla, tolik, až mi to zatemnilo mysl a neviděla jsem realitu. Dítě vždy chtěl, jen si nebyl jistý, zda se mnou. Neodporoval mi, když jsem s tím přišla. Byl i dost překvapen, že nám to vyšlo. Za rodinou mě vzít nechtěl, musela jsem ho nutit. Dneska bych je nejradši neznala. Do rodného listu být zapsán nechtěl, u porodu nebyl. To až poprvé dceru rozesmál, tak se úplně zamiloval. Vrátím klíče na kuchyňskou linku, vezmu dceru do náruče, a tím se s tímto bytem i myšlenkami končím.
Byla chyba mu vše vyzradit? Co může a co nemůže? Podělala jsem to? A byla chyba být k němu vstřícná ve styku s dcerou? Od toho večera mi v emailech vyká. Oslovuje mě Vážená a zdraví Dobrý den. V tu chvíli jsou veškeré naděje na prach. Při předávání dcery vyjádří nesouhlas, abych s dcerou cestovala autem. Vlak je bezpečnější. Jezdím přes deset let bez nehody. Jen úkaz jeho neskutečného prudění.
Zatracuji veškeré mužské pokolení. Druhý den večer na stísněném balkonku vyjmenovávám požadavky na budoucího muže: ideál je již bez maminky, zajištěný, alespoň s bytem, děti nevadí, tolerance paní na úklid. Zdánlivě směšný požadavek odrážející lásku k ženě. Žena se má na muže těšit, ne se děsit jeho příchodu. Nepochybuju o svých schopnostech, jen chybuji ve výběru partnera.
