Článek
Mám dceru. Moc jsem si ji přála, porodila jsem si ji, chovala si ji, chci ji vidět růst a starat se o ni celý život. Porodila jsem si ji pro sebe. Ne pro příbuzné. Přijde mi to přirozené a logické. A kvůli tomu o ni teď částečně přijdu.
Zemřel mi pes. Můj zlatý pes, který by za tři měsíce dal 14 let společného soužití. Veterinář ještě nedávno o jeho zdravotním stavu mluvil nadějně. Na měsíčních injekcích i dva roky života. Dal mi stejnou naději jako advokátka. Přišlo to nečekaně. Do psích uší jsem prosila, ať tu ještě zůstane, teď není správná doba, má tu přeci ještě nějaký čas být. Už jenom leží, hladím ho, do kožichu kapou moje slzy. Spojí se s chlupy a v dlaních mi zůstává chuchvalec. Hnědé oči se zavřou nadobro a já už do nich nikdy nepohlédnu. Tenhleten zatracenej měsíc života si uchovám v mysli navěky! Pláču, nespím, stýská se mi. Ráno dlouhým krokem psa překračuju na koberci, koukám z okna po zahradě. Už se vyvenčil? Neštěká, z misky vodu nepije. Je pryč. Cítím v srdci bolest jak když do něj vrazí kůl a pěkně se v něm šťouraj. Ještě nevím, zda jej vytáhnout nebo ho tam nechat. Co bude bolet miň? Na jeho počest začne pršet. A prší a je zima ještě několik dlouhých dní, které vedou k přehnanému přemýšlení a netrpělivosti v životě.
V tom všem zmaru volá advokátka, jak je opět vše zalité sluncem. Jak je jeho zastoupení skvělé, chápavé, rozumné, a že mu určitě vysvětlí, jak malé dítě potřebuje mámu. No bezva. Když jsem mu před pár dny poslala email o potřebě matky u malých dětí, označil mě za psychicky nemocnou, labilní a blázna. Typické označení v mnoha rozvodech. Mé představy o jeho vstupu do advokátní kanceláře se příliš nemýlily. Působil slušně, jako dobrý otec, který se strašně bojí, jak přijde o svou dceru. Že se o ni nebál, když nás nechal do noci na pospas vlaku v neznámém městě, zatímco on si seděl u rodičů s autem před domem. A že se o ni nebojí ani teď, když stále neplatí. Už je to měsíc od odchodu, týden od zaslání požadavků na výživné. A nic. Čeká na soud. A zaplatí až po soudu. Jak můžou věřit, že je správnej chlap?
To kvůli vztahu otec a dcera vyháním své nájemníky, vzdávám se zajištěného života a půjdu s dítětem do garsonky. Nechápe, jeho podpora je nulová. Již teď propočítávám a nevycházím. Přeci jednou musí začít platit? Proč jeho zastoupení nejedná hned? Proč i po týdnu on neví mé požadavky? Nemůžu se s ním o tom bavit osobně. Byla by z toho jen hádka. A navíc, dávat najevo, jak jeho podporu nutně potřebuji? Jen jednou jsem mu lítostí brečela do telefonu: „Podívej, já se starám o naší dceru, není tak lehký najít si práci, víš, nemůžu se prostě ráno sebrat a odejít do práce jako ty, ty to nechápeš nebo co?… i kdybych ji dala do jeslí, tak ty taky něco stojí, nemůže tam být celé dny, je malinká, a pak zpočátku bude stále nemocná!“ Vyžívá se v mé bezmocnosti a úzkých. V tomhle je to utopie. Myslela jsem si, že kdo práci hledá, najde. Ale když opravdu hoří za patama, člověk se v tom mele a naděje se hledá těžko. Každý den vyhledám práci z domova, každý den nepřijde odpověď. Svátkem je alespoň zamítavý email s nalezením vhodnější kandidáta. Snad že jsem dostudovala až při mateřské. Obor, který bez praxe nelze dělat z domu. Nebo snad neumím psát průvodní dopisy. Jestli do měsíce nic neseženu, bude můj samostatný život v garsonce velkým očistcem.
Vhledem do věci z mužské strany je můj otec. Vypráví, jak se cítil, když se máma odstěhovala se mnou a bráchou. Jak přišel z práce do prázdného bytu. Ticho a prázdné postýlky. „Jenom překlenout tohle hádavé období a domluvíte se, to si sedne“ utěšuje. Jenže až příliš velká empatie k bývalému partnerovi se mi protiví. Chce, abych mu ustupovala. Možná mě jen připravuje na nejhorší. Možná se mě snaží připravit na to, že soud mu ji na víkendy svěří. Nebo se spíš chce vyvarovat táhlému soudu, který na vztahu nepřidá. Místo alimentů dostanu peníze od mého otce. Snad to dělá pro vnučku, aby vyrůstala s tátou. Snad abych nebyla zakopaná na vesnici a mohla si žít vlastní život. Cítím v sobě selhání, že jsem si tohle nedokázala zaopatřit sama. Jsem ale ještě v té zajištěné sortě lidí. Jak vycházejí matky bez podpory druhých, to mi nejde na rozum…
