Článek
Jsem svobodná matka, je mi 32 let, jsem nezaměstnaná, na rodičovské dovolené. Můj život byl jeden velký kopanec za druhým. Doplněný o marnění času různými podružnými aktivitami. Pokaždé jsem se vrátila k mámě. Stabilní bod v mém životě. A říkám si Kolikrát ještě se k ní vrátím s holým zadkem? Kolikrát tu ještě bude stát s otevřenou náručí? Mluví mi do života, dává mi rady, já ji neposlouchám (asi jsem zkrátka na to velký sobec), odcházím, abych po několika letech zjistila, že měla pravdu. Tak proč proti ní jdu i teď?
Jsem v transu, nespím, blila bych. Brečím, řvu, buším do gauče, dupu, proklínám jeho, proklínám svět. Měla to být jen dohoda o styku na dvě odpoledne a víkend. Místo toho návrh k soudu v podobě, o které jsme se nikdy nebavili, návrh na úpravu styku snad do konce života. Chtěla jsem se s ním dohodnout, rozhodovat se podle vývoje dcery, pustit ji k němu podle její nálady. Jo, rodiče se můžou rozejít, ale nemusí se to srát na hlavu dětem. On je ale pravý opak mého myšlení. Navrhovala jsem společný Štědrý den, odpoledne si pohrát, večer jí dát dárky. Zbytek svátků bude holka cestovat po prarodičích. A co mám? Už teď chce mít stanoveny Vánoce a Velikonoce v lichém roce u něj. Návrh je již u soudu, snad aby stihl letošní Vánoce. Jak může být tak sebestředný? Cožpak dítě chce trávit Vánoce s babičkou? Dítě snad chce trávit Vánoce s maminkou a tatínkem, ne? S babičkou, která ji dala k Vánocům jako dárek porcelán. A k ročním narozeninám fotbalový dres velikosti tříletého děcka. S babičkou, která nutí děti dojídat jídlo. S kým to dítě mám? S kým to dítě mám???!
O dva dny později je potřeba na návrh advokátce reagovat. Pročítám ho znovu a opět mě návrh rozpálí do běla. Napíši mu vzteklý nesouhlasný e-mail. Medituju, relaxuju, výdech a nádech. Jdu za mámou. Vztekle nadává, chce, abych zůstala s ní v zapadlé vesnici a nevracela se do města. Předvídá, jak mi holku jednou chlap vezme úplně. Tohle už vůbec nechci poslouchat, přeci, když ji budu izolovat od otce, jednou mu ji budu muset na víkend dát, ona nebude zvyklá a předání ji bude stresovat. Bouchnu mámě s dveřma. Přichází, omluví se, pohladí mě. Moc dobře ví, jaká je bezmoc a zoufalost čekat na soud o dítě. Pamatuje si to. Jdu běhat. Běžím lesem do kopce po kamenité cestě. Na vrchu dříve hustý les, dnes planina. Dřevo zmizelo, nahradily ho trávy s pařezy stromů. Rozhlížím se po krajině, funím a hekám, sténám, tečou mi slzy. Už nemůžu. Z běhu volím chůzi, mizím opět ve starém listnatém lese. Koukám do korun stromů, mezi listy prosvítá slunce a v tu chvíli cítím, že to ze mě spadlo a je mi líp.
Za dvě hodiny zpráva na telefonu: „Poslal jsem ti výživné na holku.“ No tak vida, asi ten vztek čišel i z e-mailu. První, nízké, ale přeci jen výživné. Vzápětí pípne telefon znovu: „Další peníze pošlu podle možného styku s dcerou.“ No nic, někdo mu bude muset vysvětlit, že peníze se neposílají podle možného styku, ale prostě jenom posílají. Patrně tohle všechno dohodou nepůjde, budu muset bojovat.
Od výjevu vzteku a hněvu se se situací smiřuji. Smiřuji se i s tím, že dcera taky může za pár měsíců putovat na pět nocí pryč. Přemýšlím, jak se asi bude cítit? Do teď byla každý večer se mnou, s matkou. A najednou maminka na cizí popud prostě nebude. Kdo tohle může schválit? A koho to mohlo napadnout? Ta představa mi vhání slzy do očí a dělá mou duši maličkou. Nejsem připravená ji poslat pryč, předat ji, zamávat a nechat to být. A existuje taková matka, která by se dítěte vzdala?
Byť jsem v těhotenství nekouřila, nepila a celkem si za devět měsíců dala tři kávy, dcera se kvůli špatným průtokům na placentě narodila velmi malá. Nízká porodní váha sebou nesla další přidružené problémy. Bála jsem se o ni, často se trápila, stresovala. Dlouho jsem si myslela, že právě tohle je důvodem, proč ji chci mít stále u sebe. Alespoň tak mi to mnozí odůvodňovali. Světe, div se! Ono je ale normální, že matka chce mít roční dítě u sebe! A jsou i takové, které nedaly dítě na noc ještě ve třech letech dítěte. Nechaly, aby si dítě samo řeklo, že chce spát jinde. Závidím jim. Taky bych to tak chtěla. Jednat tak, jak se dítě cítí, jak si řekne. Proč to tak necítí protistrana, sociálka, soud? Sakra! Kopnu si. Protože otec je stejným rodičem dítěte jako matka. Kde se vlastně vzala takhle rovnoprávnost? Jako matka, která dítě devět měsíců nosila, porodila a teď se jí doma věnuji, bych řekla, že první roky jsem zkrátka pro dítě já celý svět. I kdyby se kdo chtěl stavěl na hlavu, rovnoprávnost otce a matky tu není na místě. Alespoň v prvních letech. Stejně tak bych si tipla, že prapředkem je matka, která nechtěla dát dítě otci z pomsty. Protože si třeba našel jinou a ona to nedokázala polknout. Nebo protože své dítě měla natolik ráda, že se ještě necítila jej dát pryč. Pamatuji si články, kdy dítě zůstalo v nevhodných podmínkách s matkou, zatímco otec marně bojoval o svěření do péče s lepším zázemím. To bude ta druhá strana mince. Ať tak či onak, v mém případě jde o volbu chlapa, který na pocity dítěte moc nedbá. Považuje dítě za vlastnictví, kterému může říkat a určovat, kde a jak bude spát. Taková já nechci být. Ale jak dál?
