Článek
Bývá zvykem dávat dar ženě za porod. Zvláště muži, kteří byli se ženou u porodu, si daleko více své ženy cení. Ženou odtajněná zranitelnost a bolest vzbuzuje větší soucit, větší dík. Muž, kterému jsem porodila dcera, do roka zapomněl, kdo mu ji dal. Euforie z novorozeňátka je pryč, vděk se taky vytratil. Veškerá práce, snaha, úsilí, které dceři věnuji, je přehlížena. Jakoby dovednosti ročního dítěte byly samozřejmost. Jsem pro něj jen nemocná hysterka. I tak vztahy končí.
Smířila jsem se s tím, že dcera bude na jednu noc pryč. Zřejmě z únavy ráno ji vozit na nádraží, večer ji na nádraží vyzvednout. Jezdívá si pro ni v neděli k nám na venkov a veze ji sto kilometrů vlakem k sobě domů, večer zpátky. V týdnu mu dceru vozím do města a spím u kamarádek. I to je unavující. Kontakt s otcem má holčička poměrně častý, třikrát až čtyřikrát do týdne. Který otec po rozchodu viděl své dítě tak často? I přes to mu to nestačí a chce víc. Dát mi ještě chvíli čas, smířila bych se i s celým víkendem. Odevzdání v pátek, vrátit v neděli. Jenže on mi čas nedal. Po třech týdnech od rozchodu, přesně v roce dítěte, mě kontaktovala právnička. A já se lekla, našla si svého advokáta, rozjelo se kolečko, kterému ani jeden z nás nerozumí. Méně času pro nás na smířenou, více peněz advokátům. Je z toho akorát právnická tahanice, soudní spor a byznys. Občas bych mu i přiznala, ať si ji přes noc nechá, ale nevím, v jaké fázi právníci jsou. A tak mlčím, jedeme v zajetých kolejích, kdy mi dítě na noc vrací, a nehneme se ve vstřícnosti nikam.
Pravda, stále se nesrovnávám s celým jeho návrhem na styk. Není to o tom, že by se neuměl o dítě postarat. Zvládl by to, věřím mu. Jen mi přijde na delší odnětí příliš malá. A přesně v tomhle narážíme. Chce mimo jiné deset dní v červenci, to dceři budou sotva dva roky. V jejích šestnácti měsících by měla odjet na pět dní přes svátky a Štědrý den k otcově rodině. Mám ještě tři měsíce se s tím smířit. To pro případ, že by mu soud vyšel vstříc. Vím, na světě jsou děti, které nemají nic. A já věnuji tolik snahy tomu, aby mé dítě mělo všechno.
Uplynul další týden a půl. Zatímco já komunikuji povětšinou s právníkem emailem, on k právníkovi chodí na sezení. Tím se vysvětluje, proč se vše tak vleče. A zřejmě i to je důvod, proč jedná tak impulzivně. Právnička mu přetlumočí mé připomínky a nesouhlasy, on na místě rozhoduje bez rozmyslu a s naštvaností další kroky. K předání holčičky jde právě ze sezení. Za kladení odporu na návrh o péči schytávám výhružky. Opravdu si mysleli, že jim ten jejich návrh odkejvu? Jsem z toho dost v šoku. Nechtěla jsem holku dát na víkend a oni opravdu předpokládali, že jim odsouhlasím pět nebo deset nocí? Běží mi hlavou. Opět hrozí neposláním výživného. A to jsem si myslela, že kapitolu výživné uzavřu. Tak ať si ty svý čtyři tisíce narve třeba do…! Vždyť čtyři litry na dítě jsou výsměch! Díky mé mateřské a přijmu z nájmu jsem mu nikdy nemusela říkat o peníze. Cokoliv potřebovala dcera, mohla jsem jí to koupit. On nikdy neřešil, co potřebuje a kolik to stojí. Tady jsem si s přílišnou emancipací zavařila.
Rozčilování a nesmírná touha rozuzlení celé situace mě donutí se na soud snad i těšit. Protože stále velmi doufám, že právě tam naleznu zastání. Nebo si přeji, aby úředníci zažili jeho prudké naštvání, které si ke mně dovoluje? Naděje a velký strach, dva pocity se kterými chodím spát.
