Článek
Myslela jsem si, že odchod jsem zvládla dobře. Že jsem šťastná. A až na rozčarování z návrhu na soud, jsem si život a svobodu užívala. Vyhlídky na nový život, nové možnosti trávení času. Mé tělo ale tvrdí naprostý opak. Z angíny jdu do měsíce opět do angíny, angínu střídá masivní kopřivka, která mé tělo promění na rudé rajče s vrcholícími otoky na zápěstí a ušních boltcích. Další angínu střídá vysilující střevní chřipka. CRP 19, mírná infekce. Vždyť jsem měla mandle tak nateklý, že jsem se nedokázala ani napít, ani mluvit! Tak jaká mírná infekce? Hlava mi to nebere. Holčičku hlídá kde kdo a já chodím po domě jako duch. Mátožná, bez síly, vyčerpaná. Závěr doktorky na pohotovosti: „Zhoršená imunita v důsledku životních potíží. Urovnejte si život, pak se Váš stav zlepší.“ A jak to udělat? Trčím na vesnici kvůli nájemníkům, bývalý partner po mě jen štěká, sotva vytáhnu paty z domu, přilezu s nemocí. Krčím rameny.
Je mi blbě, šťastná za nemluvení, vděčná za postel a užívající si možnost hlídání u otce, na předávku vyjede máma. Jenže on jen číhá na chyby, má máma ho od rozchodu nemá ráda. Věděla jsem, že z toho bude průšvih a přesto jsem dovolila, aby pro holčičku jela na vlak. Pohádali se jako koně. Máma přijela rozpálená, že je to psychopat, on zas naštvaně volal, že už nikdy nemám posílat mámu. Kvůli svetříku a ukotvení autosedačky… Od té doby máma zuří, zuří i na mě, že mu holku dávám tak často. Naráží na její dřívější porod, nízkou porodní váhu a pomalejší vývoj. Jenže holčička má otce ráda. Vidí ho a směje se, byť kouká smutně když nejdu s nimi společně. Tak proč ji obírat o tátu? Cožpak jsem Bůh, abych ji sebrala otce? Cožpak by mě mé dítě mělo rádo, kdybych jim umožnila styk jedno odpoledne za týden? Dostanu příklady odchodu dětí za otcem. Jak mám vědět, co je správné? Jak mám vědět, co dělat dál? Sto hlav, sto názorů. Nikdo mi neříká, jak postupovat správně? Nebo říká a já to neslyším? Stojím si za svou cestou, ať jsou spolu přes den i několikrát týdně. Je to opravdu tak obrovská chyba? Co víc může vývoj ničit? Nekonečný vleklý soud s výsledkem mizivého kontaktu dítě a otec, nebo častý kontakt s občasnou absencí matky? Stejně potřebné hlídání zajišťuje máma jako babička. Tak v čem by měl být tak velký rozdíl? Každý den o tom přemýšlím, každý den nenaleznu odpověď. Možná mu stále naivně věřím, že by mi ji nevzal. Kéž by se s ním o tom dalo mluvit.
Najednou se pro mě pobyt s mámou stává těžkým. Od jejich hádky je napružená při jakékoliv zmínce o kontaktu. Neopomene si rýpnout ráno před prací, večer jdu raději brzy spát. Rozhoduje o mém životě a na to se už cítím stará. Nechci na ni být protivná, jsem ji dost vděčná, a i to je předmětem hádek. „Jsi naivní a blbá!“ vmete mi s křikem do očí. To jsem hlavně byla když jsem si s ním to dítě dělala, napadne mne. Každý den nenávidím svoje nájemníky za neschopnost najít si byt. Má místa, kam se ještě můžu na čas ukrýt, se tenčí. Sedím na posteli s antibiotiky, znovu rostoucí kopřivkou, holčičkou a dumám nad dalším odchodem.
