Článek
Havel ve své době ukázal, že ve zdánlivě složitém boji proti totalitě nakonec zvítězí pravda a idealismus. Stejně tak platí, že bez ideálů nelze smysluplně žít.
Dominantou české politiky posledních deseti let je Andrej Babiš, politik, který je téměř opakem idealismu, jejž Havel představoval. Babiš totiž nepřišel do politiky primárně proto, aby využil moc ke změně společnosti a státu podle vlastních ideálů. Své proklamované ideály naopak formuje podle toho, co mu nejefektivněji přinese moc. Moc se u něj stává cílem, nikoliv prostředkem změny.
Moc bezmocných
Chování Babiše a jiných populistů je v nesouladu s cestou, kterou v boji proti bezpráví nastavuje Havlova Moc bezmocných. Ta stojí na malých gestech a krocích jednotlivců. Právě jimi mohou zdánlivě bezmocní lidé postupně odhalit a rozložit totalitní systém, který je jen zdánlivě silný, protože stojí na tiše přijímaném životě ve lži.
Důkazem toho, že Havel stále „žije“ a inspiruje, je i projev kanadského premiéra Marka Carneyho na loňském ekonomickém fóru v Davosu (WEF). Carney zde Moc bezmocných citoval v souvislosti s nastupujícím světovým řádem, který upřednostňuje sílu před hodnotami a ideály liberálně-demokratického světa. Střední velmoci demokratického světa povzbudil k tomu, aby „přestaly žít ve lži“. Použil přitom analogii se socialistickým zelinářem, který odhodí propagandistickou ceduli u svého stánku. Podobně mohou evropské státy a země podobného smýšlení odhodit masku respektu k novému světovému řádu, který není v souladu s jejich bytostnými zájmy.
Zlu se neustupuje
Co se může od Havla učit mladá generace a dnešní společnost? Především jeho statečnost v konfrontaci se zlem, která je v době hybridní i přímé války s Ruskem opět nesmírně aktuální.
Na konci sedmdesátých let dostal Havel od StB jedinečnou nabídku odcestovat do USA, svobodně tam vydávat své hry a vyjadřovat se. Budoucí prezident ji odmítl. Udělal to ze solidarity s přáteli v Československu a zejména z víry ve změnu ve vlastní zemi a v její osvobození z okovů nenávistného totalitního režimu. Havel si v klíčovém rozhodnutí vybral komunistické vězení před Amerikou.
Co by na to řekl Havel?
Hodnotové východisko Havla by mělo v obecnosti stále sloužit jako morální základ společnosti. Při dnešní ruské agresi na Ukrajině se není třeba ptát, jak by se k situaci Havel postavil, ruské činy a Putinův režim by nepochybně odsoudil. Již v roce 2008 exprezident slavně tvrdil, že „Rusko neví, kde má hranice“. Tento citát se bohužel opět naplno potvrdil.
Když přemýšlíme o dnešním vládním angažmá extremistů, o narůstající polarizaci a nenávisti ve společnosti nebo o tragické situaci v Gaze, stále se k němu obracíme: Co by na to řekl Havel? Odpověď bývá složitější. Jisté však je, že by se Havel opět řídil ideály a pravdou, a to ve světě, který se od těchto hodnot odvrací k realpolitice a pragmatismu.
Havel je stále sjednotitelem a jeho vnímání ve společnosti se zlepšuje. Je však důležité, aby se toto smýšlení, především u mladé generace, přetavilo v postoj k politice a veřejnému dění. Lidé nové generace nesmí Havlův odkaz opomenout: věřit v ideály, život v pravdě a lásku jako zásadní životní hodnotu. To totiž není pouhá otřepaná floskule, ale Havlovo dědictví, které je možná tím nejzásadnějším, co česká politika světu a historii nabídla.
