Levně, zdravě, chutně: tři způsoby, jak putuje na talíř kuřecí maso

Každý, kdo se rozhodne sám si vyprodukovat kuře na maso, zjistí, že to nejde tak levně, pokud kupuje krmivo. Trvá to déle a maso chutná jinak. Stejné je to i v případě zakoupení kuřecího masa od farmáře „ze dvora“. Maso je sice dražší, ale chuťové a kvalitou je úplně jiné.

Je na každém, jak se ke stravování své rodiny postaví. Někdo je rád, že si v supermarketu pohodlně a relativně levně nakoupí výhodné balení dvou nafialovělých kuřat anebo mu stačí si koupit určité části kuřete, které preferuje. Dobré koření potom dokáže maso udělat poživatelným.

Jsou lidé, kteří chtějí jíst zdravě, ale pohodlí k nákupu potřebují. Ti potom sáhnou v obchodě do regálu s BIO kuřaty a jsou spokojení, že si sice připlatí, ale domů si přinesou maso, které bylo vyprodukováno šetrnějším způsobem k lidskému zdraví a přírodě. Jeho chuť může být lepší, ale také nemusí.

A potom je ještě jedna možnost, která umožňuje i těm, kdo nemají dvorek, nakoupit kuře, které vyrostlo tradičním způsobem. Prodej ze dvora je oblíbený, ale bohužel není tak pohodlný jako supermarket. Většinou ho mohou využít jen lidé, kteří ve svém okolí mají malochov, který své produkty jako přebytky prodává.

Ve velkochovech je jediným kritériem chovu zisk. To znamená, že během co nejkratší doby musí vyprodukovat co nejvíce masa. To, že v mnoha případech kuře jen leží u žlabu s jídlem, protože se ani nepostaví na nohy (hlavní je udělat velká prsa, která jsou nejdražší částí kuřete), je přehlížená realita. Zvířata jsou dokonce tak citlivá, že mohou pojít i leknutím z neznámého zvuku.

V okamžiku, kdy začne docházet k většímu úmrtí, než je běžné (třeba na srdeční selhání), do krmiva se automaticky začnou podávat léky. Ty se vysadí týden před porážkou, aby maso neneslo stopy léčiva. Na to dohlíží veterinární kontrola. Každý cyklus v drůbežárně trvá asi 35 dní. Za tu dobu musí narůst kuře do jateční váhy. Některé drůbežárny se přizpůsobují potřebám řetězců s rychlým občerstvením, které kvůli zpracování (křupavá stehýnky, pikantní křidýlka) mají požadavek na menší kuřata, aby se jim co nejekonomičtěji tepelně připravovala.

Vše je přizpůsobeno pouze ceně drůbeže a kvalita života těchto tvorů jde stranou. Ale nedělní kuřecí pečínku si může dovolit i sociálně slabá domácnost. Nikdo nedělá dlouhodobé studie, jak takové „zrychlené vyrábění masa“ ovlivňuje zdraví lidí. Není zájem zlepšit kvalitu masa a kvalitu života kuřat, protože to by maso zdražilo. Spotřebitel by měl větší náklady a obchodníci menší zisky, pokud by chtěli obstát v konkurenci.

Je to tedy obchodník, kdo diktuje plemena chovaných zvířat, délku výkrmu, konečnou váhu a cenu. Nejekonomičtějšímu výkrmu se přizpůsobuje teplota v halách, výživa, ventilace a světelný režim, aby daná genetická výbava kuřete umožnila co největší zisky. Když se vše shrne, jde vlastně o výrobu živočišné bílkoviny, nikoliv o chov kuřat.

To vše je završeno strastiplnou poslední cestou na porážku. Ani ta se bohužel neřídí zdravým rozumem, aby se zvířata přepravovala co nejkratší cestu. Opět je to jen o penězích, a tak se kuřata svezou pár hodin, než je jejich utrpení ukončeno.

Většinou se vyskladňuje celá hala, tedy běžně i 100 tisíc zvířat najednou. Zvířata se nechají před porážkou bez jídla, aby byla co nejméně znečištěná zpracovatelská linka a aby zvířata neměla volata plná krmení. Kuřata končí namačkaná v přepravkách většinou po deseti kusech. Cesta podle předpisů nemá trvat víc než 8 hodin, ale pokud se k tomu přičte nakládka, vykládka, čekání atd, zvíře je ve stresu i 18 hodin. Stres ovlivňuje hladinu glykogenu ve svalech, a pokud dojde k vyčerpání glykogenu, změní se pH svaloviny, konzistence masa i vzhled. Stačí se podívat do chladících boxů v obchodech na kuřata s nafialovělými a namodralými skvrnami, která mají po pečení konzistenci bahna, přestože samozřejmě chuť se dá dodat oblíbeným kořením, křupavost trojobalem.

O něco lépe jsou na tom bio kuřata, která jsou chovaná šetrnějším způsobem v souladu s přirozenými potřebami zvířete a bio krmiva jsou přísně kontrolovaná. Za tuto péči si spotřebitel musí připlatit. Pro chovatele jde o administrativně složitý chov, který je pod přísnou kontrolou. Chovatelé nemají k bio-chovu moc velkou motivaci a jsou to svým způsobem lidé, kteří chtějí přispět k lepšímu zacházení se zvířaty, aby měli ze své práce nejen peníze, ale i pocit dobře odvedené práce. Problémem je, že bio-drůbež nemá ze zákona stanovenou šetrnější porážku a většina zvířat musí absolvovat na konci svého života stejné mnohahodinové utrpení, které opět ovlivňuje kvalitu masa. Dalo by se konstatovat, že dobrý základ, který farmáři během chovu vytvoří, je poslední den života kuřete z velké části znehodnocený negativním předporážkovým stresem.

To nejchutnější kuře nemusí mít nutně označení bio. Pro drobnochovatele by přísná pravidla spojená s certifikátem bio chovu mohla být příliš zatěžující. Jejich kuřata se označují jednoduše jako selská nebo farmářská kuřata. Ta žijí svůj delší život tradičním způsobem odpovídajícím fyziologickým potřebám zvířat a jsou porážena v místě výkrmu, čímž se eliminuje předporážkový stres, který znehodnocuje maso.

Prodej ze dvora má také svá pravidla a jde o zákonem stanovené označení pro prodej malého množství vlastních produktů z prvovýroby přímo v hospodářství, na tržnicích nebo v místním maloobchodě.

Podle kuchařů je pro kuřata důležitý pohyb, který úplně změní strukturu svalových vláken, a i když se musí kuřecí maso připravovat déle, má plnější chuť a působí vyzrále.

Zdroj: Vitalia.cz, Pražský deník