První zahraniční cesta by už neměla vést na Slovensko

Tradice, že čeští politici směřují svou první zahraniční cestu na Slovensko, je do značné míry symbolická. Přesto je nutné se ptát, zda odpovídá aktuálním politickým, hospodářským a kulturním realitám. Ačkoliv jsme se Slovenskem sousedé a máme společnou část historie, hlubší analýza ukazuje, že naše cesty by měly směřovat jinam – do Německa, Polska nebo Rakouska. Klíčové důvody zahrnují ekonomickou realitu, historické vazby a kulturní rozdíly, které mezi Čechy a Slováky odrážejí i širší rozdíl mezi východem a západem Evropy.

Z ekonomického hlediska má Slovensko pro Českou republiku mnohem menší význam než jiné sousední státy. Největším obchodním partnerem je Německo, které zásadně ovlivňuje českou ekonomiku díky masivnímu objemu exportu a přímým investicím. Polsko je stále významnější regionální hráč, především v otázkách energetiky a bezpečnosti. Rakousko pak představuje klíčového investora a partnera v cestovním ruchu.

Slovensko má sice určitou roli, citelná je však maximálně na českém pracovním trhu, a to zejména díky vysokoškolsky vzdělaným pracovníkům, kteří k nám kvůli tristní situaci v domovině utíkají. Jinak ji ale nelze srovnávat s významem, který mají německé technologie a hospodářská síla, polská spolupráce v infrastruktuře nebo rakouský kapitál. Stačí si uvědomit, kdy naposledy jste ve veřejném prostoru slyšeli něco o tom, co se děje na Slovensku, aniž by se jednalo o další bizarně nebezpečný výplod vlády Roberta Fica. V případě Německa i Polska je situace ale úplně jiná. Pokud chceme, aby zahraniční politika České republiky odrážela její skutečné zájmy, musíme přestat upřednostňovat symboliku před pragmatickými rozhodnutími.

Společná historie Čechů a Slováků je sice často zdůrazňována, ale je relativně krátká a ne vždy harmonická. Pouhých 74 let společného státu je ve srovnání s hlubšími vazbami na Německo, Rakousko nebo Polsko pouhou krátkou epizodou. Ta byla navíc stabilně doprovázena slovenskými snahami o samostatnost a odpor k jakékoliv integraci do funkčního celku. Samostatným a smutným projevem je pak Slovenský fašistický stát za 2. světové války. České země sdílely s Rakouskem staletí společné vlády, která formovala naši kulturu, architekturu a právní systém. Polsko a Česko navíc spojuje historická zkušenost boje proti totalitě a geografická blízkost. Vztahy s Německem mají také mnohem hlubší historické a hospodářské vazby, které však byly značně poznamenány první polovinou 20. století.

Slováci však na společnou historii nahlížejí jinak než Češi. Pro ně byl rozpad Československa spíše vítězstvím než ztrátou. Tato odlišná perspektiva by měla být pro Čechy impulsem, aby na vztahy se Slovenskem přestali nahlížet nostalgicky. Často slýchávám o tom, jak jsou naše národy bratrské, a že Slováci jsou naši bratia. Málokdo si však uvědomuje, že takový pohled z valné většiny zaznívá pouze od Čechů. Je sice hezké vzpomínat na ty světlé chvíle společné historie, reálně se však o bratrství nikdy nejednalo. Vztah obou států by se nedal ani přirovnat k nevlastním sourozencům, kteří se nemají rádi, ale spíše ke spolubydlícím, kteří prostě nemají na výběr a musí přežít chvíli spolu. Pro jednoho to nemusí být špatné, druhý naopak často skřípe zuby a hodně věcí ho vnitřně štve. Nikdy nefungují společně, každý si zachovává svůj život a společný je omezen na prostory bytu. Když se konečně spolubydlící odstěhují, tak to není s nějakou pachutí, ale ani s motivací nějak více udržovat osobní kontakt, který dříve byl jen proto, že se fyzicky nacházeli blízko. Pragmatismus musí nahradit sentiment, jinak nám hrozí, že si budeme pouze fetišizovat staré vztahy, které mají při nejlepším velmi vrtkavý základ a reálně už nemají žádný obsah, a pak budeme hrozně překvapení, jak se ten druhý hodně změnil, a že to nevnímá stejně.

Rozdíly v povaze Čechů a Slováků ukazují, že zatímco Češi mají blíž k západní Evropě, Slováci svým charakterem a přístupem více odpovídají východoevropskému kulturnímu okruhu. Česká povaha, formovaná staletími spolupráce s německou kulturou a západními hodnotami, je pragmatičtější a organizovanější. Slovenská povaha, naopak, odráží emocionálnější přístup typický pro slovanské národy a východní Evropu.

Tento rozdíl je patrný i v politických postojích. Česká republika si historicky zakládá na orientaci na Západ a jeho hodnotách. Slovensko, zejména v poslední době pod vedením Roberta Fica, ukazuje značnou tendenci přiklánět se k východním vzorcům chování, včetně otevřeně proruské rétoriky a odporu vůči západnímu společenství. Nejde přitom jen o slovenského předsedu vlády, snaha navázat se na Ruskou federaci a odsoudit jakoukoliv formu obrany Ukrajiny jako eskalaci konfliktu, zatímco Rusko postupuje vpřed, útočí na civilisty, a to za přímé pomoci těch nejhorších světových režimů - to ale slovenským představitelům očividně nevadí - na zapojení Severokorejců měla zřejmě Ukrajina zareagovat útlumem své obrany. Tyto rozdíly jasně odrážejí geografický a kulturní předěl mezi západní a východní Evropou, který je mezi Čechy a Slováky stále patrný. Nechť nám je Slovensko varováním před směřováním, kterým se nechceme vydat.

První zahraniční cesta českých politiků by měla být gestem, které reflektuje reálné priority naší země. Symbolický návrat k „bratrské“ spolupráci se Slovenskem už není adekvátní. Politici se sice shledají, ale fyzickou přítomností to také skončí, často si už nemají co víc říct. Dobře se to projevuje i v rámci V4, kde se Česko razí shodnou politiku s Polskem, kdežto Slovensko zase s Maďarskem, není tak divu, že se celé uskupení nachází spíše v komatózním stavu. Česká republika musí hledět do budoucnosti a posilovat vztahy se státy, které mají zásadní význam pro naši ekonomiku, bezpečnost a kulturní identitu – s Německem, Polskem a Rakouskem.

Slovensko zůstává důležitým sousedem, ale česká diplomacie by měla přestat být zatížena nostalgií. Je třeba vnímat naše vztahy realisticky a v kontextu současných výzev. Emoce a minulost by neměly být hlavním motorem zahraniční politiky. Pragmatický přístup je nezbytný, abychom efektivně hájili naše národní zájmy v rychle se měnícím světě.