Nenažranost úředníků a „pravicová“ politika

Těžko hledat mezi politiky oblíbenější vyjádření, než jsou ta, kde volají po redukci buď počtu státních úředníků, nebo redukci nákladů na provoz státu (v české politické praxi si pod tímto můžeme představit nejlépe úsporu na platové výdaje státních zaměstnanců). Ano, kdo by nechtěl ubrat těm darmožroutům na úřadech, kteří dělají jen pár hodin ve dne, největší potěšení mají z toho, když mohou občanům hodit pod nohy nějaký další pěkný klacek, který našli mezi povídací, obědovou, kuřáckou a relaxační pauzou, a kteří se na nás pokaždé mračí za přepážkou, když jsme s odporem nuceni vstoupit na úřad a rušit je už 7 hodin před koncem jejich pracovní doby. Pokud by se nějaká „investigativní“ televize vydala s kamerou do ulic a oslovila zcela náhodně objektivní vzorek společnosti – 5 lidí na zastávce – jistě by souhlasili, že přesně tady by měl stát šetřit. Ideálně může následovat další otázka, zda jsou spokojení s fungování státní správy - záplava pozitivních reakcí asi nepřijde.

Ano, nespokojenost s fungováním státu a neoblíbenost úředníků, ideální prostředí pro politiky, kteří nám zaručí zeštíhlení státu, zmenšení úřednického aparátu a při velké invenci politika k tomu bude přihozena i špetka digitalizace. A není to na místě?  Vždyť minulý rok jsme měli přes 480 tisíc státních zaměstnanců (9,3 % pracovní síly), na které šly výdaje ve výši neuvěřitelných 258 miliard korun. A to všechno v době, kdy se pracovní trh potýká s nedostatkem zaměstnanců a veřejné finance jsou dále v deficitu. Představme si jen, o kolik bychom mohli zvýšit třeba důchody, na které šlo minulý rok jen 692 miliard (a které v posledních letech stabilně rostou víc než inflace). Kdo by v takové situaci nemohl takové snahy politiků podporovat?

Co je ovšem zvláštní, je, že i přes tyto snahy se to politikům po léta nedařilo vyřešit a počet státních zaměstnanců buď stagnuje, nebo roste. V čem je tedy problém? Že většina politiků odmítá opustit tyto populistické projevy a trochu (více) se zamyslet. Ano, 480 tisíc se zdá jako velké číslo, ale asi 286 tisíc z toho jsou zaměstnanci příspěvkových organizací (typicky školy a nemocnice), tedy 60 %. Chceme tedy šetřit na lékařích a učitelích? To si žádný soudný politik na billboard nedá. Co takhle šáhnout do armády, policie, hasičů nebo dalších bezpečnostních sborů? Těch máme kolem 120 tisíc, ale dramatickou regulaci tady asi nikdo podporovat nebude. Kolik tedy zbývá těch nenáviděných úředníků? Je jich asi 76 tisíc a z toho skoro 50 tisíc v neústřední státní správě, v té ústřední správě pak jen 27 tisíc zaměstnanců - 5,6 % zaměstnanců státu (zaměstnanci ministerstev a úřadů s celostátní působností).

Kde tedy chceme reálně ubrat? Je to těch 76 tisíc zaměstnanců, kteří zajišťují chod veřejné správy? Ti nás stojí 43 miliard, tam se budou úspory hledat podstatně hůře když tvoří pouhých 16 % z toho ohromně vypadajícího balíku 258 miliard korun (a celkem 2 % státního rozpočtu). Ale dobře, už jsme našli kde a na kom chceme ušetřit a zjistili, že v kontextu deficitu státního rozpočtu to stejně bude jen kapka v moři, ale můžeme jít dál.

Mirek Topolánek říká, že platy jsou moc vysoké a chce je snížit. Jak ale zjistíme, že jsou moc vysoké? Průměrný plat na ministerstvech (který je navíc nejvyšší z uvedené skupiny úředníků) v podstatě odpovídá průměrné mzdě v ekonomice. Je to správně? Není. Pracovní pozice na ministerstvech vyžadují z naprosté většiny vysokoškolské vzdělání. Zároveň se nacházejí v Praze. Správné srovnání platů v této oblasti by tedy mělo být ne k průměrné mzdě v ekonomice, ale k průměrné mzdě vysokoškolsky vzdělaných lidí ve stejném regionu, jenže to by nám vyšlo, že platy jsou značně podprůměrné. Celá problematika je navíc umocněná existencí platových tabulek, která zvýhodňuje déle sloužící zaměstnance podle odsloužených let. Ti se tak teoreticky mohou dostat se svým platem alespoň přiblížit úrovni slušné mzdy (a vylepšit bídný průměr platů). Oproti tomu, kdyby ministerstvo chtělo své (jinak drtivě stárnoucí) řady omladit, tak může lákat absolventy vysokých škol na pražské ceny za krásný plat 30 780 korun hrubého (13. platová třída pro absolventy magisterských a inženýrských oborů). Nepřekvapivě se tak zvyšuje věk úřednického aparátu a nová místa se nedaří obsazovat. Zde si možná někdo řekne, že přece dostanou více na osobním příplatku – ano, po skončení zkušební doby si tak může přičíst zhruba 5-10 % navíc, takže při troše štěstí se dostane na nástupní plat u zaměstnance supermarketu (zde mají volnější ruce územní samosprávy). Tedy pořád velmi podprůměrný plat v rámci srovnání s odpovídajícími pozicemi. Těžko tak můžeme pomýšlet na to, že bychom za takové ohodnocení nalákali na ministerstva opravdu kvalitní zaměstnance. Přitom jsou to právě oni, kdo vytváří podklady pro fungování celé veřejné správy, reformy, legislativní rámce, kontrolují výdaje za desítky miliard, uzavírají obří kontrakty, zastupují stát u arbitráží, sestavují rozpočet apod. Jsme si opravdu jistí tím, že tohle je přesně ta skupina zaměstnanců státu, na které chceme šetřit? Můžeme mluvit o digitalizaci, kdo ji ale reálně provede, když na to státní správa není personálně vůbec vybavena? Uděláme to tak, že ji out-sourcujeme na soukromníka, aby to udělal dráž, hůř a stát přišel o know-how? To umíme, jen to dělá mnohem větší díru v rozpočtu.

Když to celé shrneme, tak východiska máme tato – špatně fungující veřejná správa a z toho plynoucí neoblíbenost úředníků. Položme si tedy otázku, jak zajistíme zlepšení a zkvalitnění jejího fungování? Docílíme toho tím, že úředníkům snížíme platy, jak bystře navrhuje pan expremiér? Představa by to byla hezká, ale je založena na stejném myšlenkovém pochodu, jako kdyby automobilový závodník uraženě odešel od renomovaného výrobce sportovních vozů s tím, že si koupí za rohem v autobazaru auto za desetinu ceny - to mu přece prokáže stejnou službu, protože jezdí. Ano, jezdí, jen se do půl roku rozbije, spotřebuje více nafty, v servisu necháte půlku výplaty, i když vás zrovna nenatáhnou, a ještě dojedete poslední. Proč to samé tedy nechápeme u úředníků státní správy a honbou za snižováním nákladů si pod sebou doslova řežeme větev? Pokud je cílem fungující veřejná správa, tak cesta k ní opravdu není ve snížení platů nebo ve snížení počtu úředníků a následném „lehkém zvýšení“. To dojdeme jen k úplnému rozkladu. Chceme-li něco kvalitnějšího, musíme to zaplatit, a pak těžit z toho, že jsme efektivnější.

Ano, v tuto chvíli určitě přijde někdo, kdo řekne, že máme stát moc velký, že když ho zeštíhlíme, tak bude míň agendy pro úředníky a stát ušetří. Ale jakou agendu budeme vlastně rušit? Všichni se shodnou, že jim vadí státní kontrola, to však skončí ve chvíli, kdy se něco stane (terorismus, železniční nehoda, úniky, špatně provedené zakázky, problémy s migrací, stav vozovek, kontrola zbraní, potravin,…) – pak se všichni začnou ptát, proč tomu stát nezabránil? Proč nefunguje? Protože na něm šetříme. Pak přijde politik s řešením, které tomu jistě příště zabrání. Jak toho docílí? Přidá státu další agendu a cyklus začíná znova.

Špatně fungující státní správa může sice na papíře vypadat levně, ale stát na tom ve výsledku tratí násobně víc. Pojďme tedy skončit s otřepanou nenávistí k úředníkům. Objem jejich platů je zcela zanedbatelným výdajem státu (zvláště v kontextu škod při neefektivnosti), proto si ho můžeme dovolit zvednout úplně bez problému (nutno podotknout, že výdaje na platy úředníků od roku 2018 setrvačně klesají – jejich výše se neměnila a do toho vysoká inflace srazila jejich reálnou hodnotu). Pokud to uděláme, vytvoříme alespoň nějaký zájem o tato pracovní místa, získáme schopnější zaměstnance a dáme nástroje vedoucím pracovníkům (=managementu) k zajištění motivace a dosažení vyšší kvality práce - přesně tak, jak to funguje v každé jiné práci v soukromém sektoru. Pochopili jsme to u lékařů, pochopili jsme to u učitelů, pochopili jsme to u armády, snad se to povede i u úředníků, je to v zájmu nás všech. Za minimální plat se nikdo nepřetrhne, tak čemu se někteří pořád diví? Kdyby byla práce na úřadě takové terno, tak tam těžko budou čekat rok, než se jim na uvolněné místo přihlásí alespoň jeden uchazeč. V opačném případě si pak stěží můžeme (třeba při čekání na stavební povolení nebo rozsudek soudu) stěžovat na nefungující stát. Vzkažme proto všem Mirkům Topolánkům, že jejich sny o snižování platů a výdajů na úředníky při zvyšující se agendě (po které je poptávka) jsou na úrovni dezolátních proudů, kterým by další rozvrat veřejné správy jistě také vyhovoval. Pokud si někdo opravdu myslí, že snížením platů úředníků dojde ke zlepšení fungování státu, tak možná jeho problém nebude ani tolik s úředníky, ale spíše s jeho vnímáním reality. Na takové myšlence není zdaleka nic tržního ani pravicového, naopak - zavání to levicovým inženýrstvím, když říkáme, kdo si zaslouží kolik dostávat, a když očekáváme, že zaměstnanci budou pracovat kvalitněji a za méně peněz, tak jen zcela ignorujeme realitu (nejen) trhu práce.

Přehledný zdroj dat a pěkně zpracované grafy:

https://ideaapps.cerge-ei.cz/zamestnancistatu/grafy.html#1b.V%C3%BDdajenaplaty