Článek
Nemusíte být zrovna sportovní fanoušek, abyste si nenechali ujít zahajovací ceremoniál olympijských her. Zvláště v případě blízké a kulturně bohaté Francie byla očekávání právem velká.
Pořadatelům se nedá upřít odvaha a snaha o vystoupení ze zajetých kolejí, ale bohužel rizika tohoto přístupu se naplnila a nezbývá než říct - tohle se nepovedlo. Autoři se zřejmě pokusili dostat do programu úplně všechno a ještě víc, nesvazovat se vůbec ničím, jen se nějak zapomnělo na vtažení diváka do děje a jednotící linku.
Opuštění stadionu
Ano, přenesení děje mimo hlavní stadion a zapojení řeky Seiny byl nepochybně zajímavý nápad. Tím se autorům najednou značně zvětšil prostor, se kterým mohou pracovat. Což nemusí být vždy nutně ku prospěchu, neboť hrozí, že celý projekt přeroste původní myšlenku a utrhne se ve své kreativitě z řetězu. Jednou z velkých výzev bylo vždy vměstnat veškeré nápady, kulisy, rekvizity a hlavně vystupující na jedno (dost omezené) místo a hlavně zvládnout všechnu logistiku. V tomhle si Paříž práci značně ulehčila.
Z toho důvodu bylo jedním z kompromisů také to, že není prakticky možné užít si kompletní ceremoniál jinak než u obrazovek televize. Samozřejmě počet diváků na stadionu bude vždy omezený, ale těžko budete mít z břehu Seiny podobně plnohodnotný zážitek, jako když se vám poštěstí dostat se přímo na stadion s veškerou technologickou výbavou a hlavně přehledem.
Střih, střih a střih. Neužijí si to ani diváci, ani sportovci
Dalším zvláštním rozhodnutím byla rovněž změna nástupu sportovců. Její rozdělení do menších bloků se mohlo znovu zdát jako dobrý nápad, když se trochu rozbije zdlouhavý a nepříliš zajímavý blok. Ale tím jsme udělali ohromný zářez do jakéhokoliv spádu a aspoň nějaké šance na vtažení diváka do kulturní části ceremoniálu. Nepříliš poutavé to zůstalo i nadále, ale hlavně to už ale nebylo koncentrované do jednoho časového úseku, takže to spíš kazilo zbylé části programu (pokud tedy nebyl záběr na olympijskou výpravu prostřižen na polonahého modela).
Co je ale nejhorší? Olympijské hry jsou přeci jenom sportovní akcí. Pro sportovce je účast na olympiádě často vrcholem kariéry a ojedinělým zážitkem. Hlavní součástí tohoto zážitku byl právě nástup na zaplněný stadion v neuvěřitelné atmosféře. Místo toho, aby vstupovali do olympijského svatostánku, tak je pasivně veze (často nedůstojná) loď po řece. Ano, Paříž je krásná i ze Seiny, ale dojem z toho pro sportovce nemůže být stejný ani náhodou. Místo vyvrcholení tak pouze projedou centrem a zamávají do kamer (občas ani to ne a jsou vinou režie zády).
A kdyby nestačila prostorová rozplizlost, dramaturgická katastrofa v podobě rozbití příběhu průběžným nastupováním, tak jsme dostali ještě další dávku střihů mezi záběry z interiérů budov (vážně i vytahováním knížek z regálu?), záběry z mostů a nábřeží s vystupujícími umělci, pak záběr na postávající lidi, kterým nikdo nevymyslel náplň (Martin Fourcade) a předtočenými úseky, kde se krásně kontrastovalo slunečné počasí s promočenými umělci. Kdyby to nestačilo, tak máme ještě velmi překvapivé výpadky přenosu a ve výsledku i nestíhání režie v úspěšném zachycení všech výprav, probíhajících vystoupení a všech dalších částí připraveného programu typu módní přehlídky apod. Naneštěstí s postupem času zřejmě nápadů a tvůrčí kreativity ubylo a zbylo jen zvláštní módní molo. Ze začátku jsem přemýšlel, jestli náhodou komentář Michala Dusíka v přenosu České televize svou úrovní hlasitosti (přes kterou často nebyl slyšet hudební doprovod, což samozřejmě není chyba komentátora) a obsáhlostí nekazí celkový dojem z ceremoniálu, ale ve výsledku nebylo moc co kazit.
Výběr vystupujících
Člověk by předpokládal, že samotný program úvodního ceremoniálu bude naplněn především obsahem olympijského odkazu a kulturní prezentací pořadatelské země. Snad těžko si představit něco jiného, cokoliv jiného. Pak ale přišla Francie a řekněme, že Lady Gaga byl opravdu nejmenší problém, ač je spojitost této americké zpěvačky s italsko-americkými kořeny s Francií stále záhadou. Několika vteřinovou ústřední melodii muzikálu Bídníci promptně vystřídá metalové vystoupení. Co ale dostalo suverénně největší screen time? Ano, nejznámější „francouzský“ film - Mimoni. Jistě, úspěch a celosvětová známost se jim upřít nedá, ale větším trendem už opravdu dlouhá léta nejsou a souvislost s olympiádou fakt těžko hledat. Dokonce délkou časové dotace v programu překonali i jednu z nejlepších reklam, jaké kdy Louis Vuitton měl. Čekali byste odkaz na filmy s Belmondem, Funèsem, nebo třeba Amélii z Montmartru, Život Adèle nebo další z obdivuhodně dlouhého výčtu skvělých francouzských filmů? Mám to stejně. V tomto bídném ohledu je i zbytečné si stěžovat na progresivistické prvky, protože ty byly tím posledním, co by ceremoniál snižovalo.
Jistě by nebylo fér těmito jednotlivostmi shazovat všechny vystupující, většina jich předvedla opravdu skvělý výkon (ačkoliv kankán to zrovna nebyl) a některé příspěvky byly opravdu velmi dobře vymyšlené - např. vystoupení orchestru francouzské Národní gardy. Ale bohužel se jednalo o jednotlivá dobrá vystoupení, nikoliv dynamický a pospolitý celek, který diváka pohltí tak, že si ani nevšimne, jak dlouhý program to vlastně je. V závěru jsem plánoval odkázat na srovnání s asi nejlepším z moderních zahajovacích ceremoniálů v historii - LOH 2012 v Londýně, který fantasticky ukázal britskou historii a to nejlepší, co světu dala - ale Francie se při letošních hrách kvalitou zahajovacích ceremoniálů nevyrovnala ani těm „slabším“ z let 2016 nebo 2021.
