Článek
Bilance? Na jógamatku vlezu jen, když mě bolí záda, voda v sudu na otužování už zezelenala a budík každé ráno zamáčknu, otočím se na druhý bok a spím. Každý pátek večer ale stojím na tenisovém kurtu, ať se děje, co se děje. Skóre 3:1 je pořád lepší než 4:0 a já jsem pyšná, že moje vůle s disciplínou nedostaly „kanára.“
Tenhle můj tenis se stal novoročním předsevzetím vlastně úplně náhodou a se začátkem roku to nemělo nic společného. Ale když už tedy první lekce proběhla první týden v lednu, budu to nazývat novoročním předsevzetím (i když třeba jen proto, abych nakrkla pár zoufalců, kteří všechny svoje cíle vzdali). Navíc se takhle moc hezky počítá, jak dlouho vlastně hraju.
No, hraju.
Po necelých třech měsících nejde o nějakém hraní úplně mluvit. Zatím jsem se od nácviku úderů nasucho a tréninku správného držení rakety k pořádnému pinkání ještě nedostala. Páteční seance na kurtu totiž můj trenér bere smrtelně vážně – místo aby mě motivoval radostí z běhání za míčkem, snaží se mě naopak demotivovat nezáživnou teorií. Neodpouští odmlouvání nebo jakoukoliv vzpouru a někdy je to dost vopruz. Na druhou stranu je to ale někdy i docela zábava a já začínám chápat, co na tom všichni mají. Posledních několik tréninků jsem se dokonce trochu zapotila, takže už to místy připomíná skutečný sport!
Pro udržování rutiny jsem se v životě rozhodla už mockrát. Někdy se mi podařilo vytrvat měsíce, někdy roky a někdy nedošlo ani na druhé opakování. Tentokrát je to ale jiné, tentokrát mám cíl a tím je amatérský turnaj ve čtyřhře. A jak je známo pro všechny kreativce, termín je největší inspirací. V případě sportu tedy motivací. Jen to má malinký háček – ten turnaj je v létě. Letos v létě. Ano, je to tak. Mám tu drzost si po půl roce od prvního máchnutí raketou jít stoupnout na kurt a pokusit se vyhrát.
Odjakživa jsem realistka, možná dokonce trochu pesimistka, takže nebojte – nemám přehnaná očekávání od svého výkonu. Mluvím-li o výhře, mám konkrétně na mysli jednu hru, neboli gem, rozhodně ne zápas nebo dokonce turnaj. Takovým sebevědomím neoplývám. I tak dost spoléhám na svého budoucího spoluhráče, který by jako dlouholetý tenista jeden bodík uhrát mohl. Tuhle záchrannou síť proti ostudě vidím jako nespornou výhodu deblu.
Co myslíte, mám šanci? Stane se z tohohle předsevzetí součást mého života, nebo to nejpozději v květnu vzdám?
