24. únor: Čtyřletý důkaz, že Rusko není světovou velmocí

Dne 24. února 2022 nezačala jen válka. Skončila jedna dlouhá evropská iluze. Iluze, že ekonomická provázanost nahradí politickou odpovědnost. Že plyn a obchod zkrotí revizionistickou mocenskou ambici. Že bude respektováno poststudenoválečné rozdělení Evropy a základní pravidla bezpečnostní architektury vzniklé po roce 1991.

Ruská invaze nebyla omylem ani výkyvem. Byla kalkulem. Plán předpokládal rychlý úder na Kyjev, paralýzu politického vedení a zhroucení státní správy během několika dnů.

Bitva o Kyjev ukázala opak. Výsadek na letišti Hostomel měl otevřít vzdušný most pro další jednotky. Letiště se však stalo symbolem selhání původního scénáře. Ruské kolony postupující ze severu uvízly, logistika se rozpadala a obrana hlavního města zůstala funkční. V březnu 2022 bylo zřejmé, že rychlý kolaps se nekoná. Na konci měsíce následovalo stažení ruských sil ze severu.

Září 2022 přineslo překvapivý zlom v Charkovské oblasti. Ukrajinská ofenziva prorazila slabě bráněné úseky fronty a během několika dní získala zpět rozsáhlé území. Úspěch však nebyl izolovaným taktickým manévrem. Předcházelo mu uváznutí ruského severního křídla v prostoru Severního Donce, kde ofenzivní tempo zpomalily terénní podmínky a neúspěšné pokusy o překročení řeky. Tato stagnace předznamenala přechod části sil do obrany a následnou relokaci invazních jednotek na jiné úseky fronty. Úspěch byl vykoupen paralelními těžkými boji u Chersonu, které vedly k odčerpání ruského personálu i techniky z jiných úseků fronty, včetně charkovského směru. Přesuny sil na jih vytvořily slabinu, již ukrajinské velení dokázalo rychle využít. Ukázalo se, že špatně zabezpečená logistika a roztažená obraná sestava mohou vést k rychlému kolapsu obranné linie.

Druhá fáze konfliktu se poté stabilizovala především na východě. Těžké boje o Donbas a zejména o Bachmut se staly symbolem opotřebovací války. Město bylo dobýváno měsíce za cenu enormních ztrát na obou stranách. Z vojenského hlediska mělo omezenou hodnotu, z hlediska politického představovalo demonstraci ochoty pokračovat bez ohledu na náklady.

O rok později následovala ukrajinská letní ofenziva směrem na jih, s cílem přerušit pozemní spojení mezi Ruskem a Krymem. Operace byla koncipována v logice poziční války: systematické oslabování protivníka, postupné ničení jeho zásobovacích tras a tlak na kolaps logistického zázemí. Průlom byl realisticky možný pouze za předpokladu, že se podaří vyvolat zhroucení ruského zásobování a rozpad obranného systému. To se však, navzdory intenzivním úderům na sklady, mosty a velitelská stanoviště, nestalo. Ruské obranné linie, hluboká minová pole a rozsáhlé opevnění postup zpomalily. Operace se změnila v nákladný boj o jednotlivé kilometry a očekávaný strategický průlom nepřišel.

Od konce roku 2023 fronta postupně ztuhla. Technologický vývoj – masivní nasazení dronů, hustá síť průzkumných prostředků, rozvinuté obranné systémy – vytvořil prostředí, v němž je obtížné dosáhnout rychlého manévrového úspěchu. Konflikt se proměnil ve vyčerpávající střet, kde rozhodují zásoby, průmyslová kapacita a politická vytrvalost.

Do této fáze zapadá i preventivní úder ukrajinských sil do Kurské oblasti. Ten nebyl výrazem expanzivní ambice, ale reakcí na konkrétní operační situaci. Ruské nástupní prostory nebyly dostatečně kryty a koncentrace techniky i personálu vytvářela zranitelný cíl. V prostředí, kde je obtížné prorazit hluboké obranné linie, se tak úder na logistické a přípravné zázemí protivníka stal racionálním nástrojem, jak narušit jeho tempo a přinutit jej k přesunům sil. I zde se potvrdilo, že válka už není jen o linii dotyku, ale o schopnosti kontrolovat prostor několik desítek kilometrů za ní.

Čtyři roky poté je zřejmé především to, že ruská armáda selhala v tom, co sama považovala za svou přednost – v manévrovacím boji a v pokusu o logistickou paralýzu protivníka. Nedokázala zopakovat rychlý scénář z prvních týdnů, nedokázala zlomit zásobovací síť Ukrajiny a nedokázala vytvořit situaci náhlého kolapsu fronty.

Pomalý postup, vykupovaný permanentním tlakem a vysokými ztrátami, je toho důkazem. Bitva o Avdijivku ani tlak na Pokrovsk nejsou obrazem dramatického zhroucení obrany, ale spíše příkladem řízeného, spořádaného ústupu a přeskupení sil. Fronta se neposouvá explozí, ale erozí.

Válka se tak změnila v test vytrvalosti – materiální, technologické i společenské. A právě zde přestává být rozhodující jen výkon armád a do popředí vstupuje další faktor, který Kreml podcenil.

Ukrajina neodolává jen silou brigád. Dobrovolnické iniciativy, sbírky na techniku, improvizovaná výroba dronů, rychlé opravy rozvoden po nočních útocích. Stát a společnost zde splývají. V moderním konfliktu už není civilní sféra pouhým zázemím. Je součástí operační hloubky.

Klíčovým momentem byly i urychlené dodávky satelitního systému Starlink. Během prvních týdnů konfliktu umožnil obnovit komunikaci tam, kde byla infrastruktura narušena. V moderní válce je spojení stejně důležité jako munice. Bez spojení není koordinace. Bez koordinace není obrana.

Zejména zimní vlna útoků na energetiku měla jasný cíl – zlomit civilní obyvatelstvo. Bez elektřiny, bez tepla, bez jistoty. Výsledek? Společnost se nezhroutila. To je z hlediska geopolitiky podstatné. Morálka není sentimentální kategorie. Je to strategická veličina.

Stejná logika však platí i pro střední Evropu. Česká, polská i pobaltská občanská společnost sehrály roli, kterou nelze redukovat na humanitární gesto. Šlo o politický signál a současně o praktickou podporu – sbírky na techniku, logistiku, ubytování uprchlíků, tlak na vlády, aby držely kurz.

Polsko otevřelo své území logistickým trasám a přijalo miliony uprchlíků. Pobaltské státy, vědomé si vlastní historické zkušenosti, patřily k nejtvrdším zastáncům vojenské pomoci. Česká občanská společnost se mobilizovala nebývalou rychlostí – od finančních sbírek přes dodávky techniky až po technologickou podporu.

Tento regionální rozměr je zásadní. Pokud by střední Evropa ztratila politickou vůli, tlak na Ukrajinu by vzrostl exponenciálně. Nejde však primárně o abstraktní „mandát vlád“, ale o schopnost jednotlivých politických lídrů obstát pod tlakem.

V prvních měsících konfliktu bylo patrné, že právě ve střední Evropě se objevily momenty, které lze bez nadsázky označit za státnické. Petr Fiala dokázal v klíčové fázi udržet český kurz navzdory domácím sporům a ekonomickým nákladům. Podobně Mateusz Morawiecki v Polsku a Janez Janša ve Slovinsku patřili k těm, kteří veřejně formulovali tvrdou bezpečnostní pozici ještě dříve, než se k ní odhodlala také západní Evropa.

Zatímco ve Varšavě, Praze, Lublani a v pobaltských metropolích panovala poměrně rychlá shoda na tom, že Ukrajina nesmí padnout, některé klíčové západoevropské vlády reagovaly váhavě. Olaf Scholz v prvních týdnech konfliktu hovořil především o zdrženlivosti a postupnosti, Emmanuel Macron zdůrazňoval nutnost „neztratit dialog“ s Moskvou. V politickém prostoru zaznívaly úvahy, zda má smysl investovat politický kapitál do země, o jejíž schopnosti přežít panovaly pochybnosti.

Teprve vývoj na bojišti – obrana Kyjeva, selhání ruského plánu na rychlý kolaps a stabilizace fronty – přinutil západní Evropu přehodnotit počáteční skepsi. Střední Evropa tak v úvodní fázi nehrála roli přívěsku, ale iniciátora tlaku na razantnější postup.

Tyto postoje nebyly bez kontroverzí ani bez politických nákladů. Přesto signalizovaly, že region nevnímá konflikt jako vzdálenou epizodu, ale jako strukturální bezpečnostní výzvu. Pokud by takové politické odhodlání ochablo, oslabila by nejen podpora Ukrajiny, ale i samotná schopnost střední Evropy formulovat vlastní bezpečnostní strategii.

Nejde však pouze o politickou a finanční podporu. Střední Evropa poskytuje i živou sílu. Humanitární pracovníci působí přímo v terénu, frontoví zdravotníci z Česka, Polska i pobaltských zemí zasahují v zázemí bojových linií a někteří dobrovolníci vstoupili přímo do ukrajinských ozbrojených složek. Tento aspekt bývá z pochopitelných důvodů méně viditelný, ale geopoliticky je významný.

Přítomnost dobrovolníků z regionu signalizuje, že konflikt není vnímán jako vzdálený. Vytváří se tím vazba, která přesahuje rámec diplomatických prohlášení. Cena konfliktu je sdílena konkrétními lidmi, nikoli pouze státními rozpočty. Občanská společnost tedy není jen morální kulisou konfliktu. Je součástí strategické rovnice. A právě skrze ni bude v příštích letech testována odolnost celého regionu.

První fáze konfliktu odkryla technologickou asymetrii v nečekané podobě. Ruská armáda vstupovala do války s představou digitálně koordinované operace, opřené mimo jiné o vlastní satelitní navigační systém GLONASS. V praxi se však ukázalo, že přesnost, dostupnost a odolnost tohoto systému neodpovídají představám o technologické soběstačnosti. Poruchy, rušení signálu i omezená interoperabilita se promítly do navigace i koordinace jednotek.

Ukrajinská strana naopak vsadila na pragmatickou kombinaci dostupných nástrojů. Rychle nasazené satelitní terminály Starlink obnovily spojení v situacích, kdy byla infrastruktura poškozena. Vojenské i dobrovolnické jednotky získaly schopnost předávat data téměř v reálném čase. To zásadně změnilo rytmus boje.

Výsledkem byla mimořádně přesná práce ukrajinského dělostřelectva. Dronový průzkum, komerční satelitní snímky a rychlé sdílení souřadnic umožnily ničit logistické uzly, sklady munice i velitelská stanoviště s efektivitou, která přesahovala očekávání tradiční konvenční války. Dělostřelectvo se stalo nástrojem chirurgických zásahů, nikoli plošného ostřelování.

Současně se ukázala slabina ruské strany v oblasti maskování a operační bezpečnosti. Pohyby kolon byly identifikovatelné nejen prostřednictvím vojenských prostředků, ale i skrze otevřené zdroje a mezinárodně používané mapové aplikace sledující hustotu dopravy či koncentraci zařízení. V digitální éře je obtížné přesouvat tisíce vojáků a techniky, aniž by po sobě zanechali datovou stopu.

Technologická asymetrie tak nespočívala v absolutní převaze jedné strany, ale v rychlosti adaptace. Ukrajina prokázala schopnost integrovat civilní technologie do vojenské praxe. Rusko naopak narazilo na limity vlastního systému.

Zároveň se potvrdilo, že stát již není jediným aktérem války. Nadnárodní technologické firmy, poskytovatelé satelitní komunikace, výrobci komerčních dronů či cloudové platformy se stali faktickými hráči konfliktu. Nevolenými, ale strategicky významnými.

To je nová realita. Suverenita se dělí mezi státy a korporace. A někdy je těžké určit, kdo koho využívá.

Vnitropolitický vývoj Ukrajiny si zaslouží samostatnou pozornost. Před rokem 2022 bylo možné Volodymyra Zelenského vnímat jako produkt oligarchického prostředí – politika, který vstoupil do systému dlouhodobě poznamenaného vlivem finančních skupin a postsovětských struktur. Skeptické hodnocení nebylo bezdůvodné.

Válka však vytvořila jiný rámec. Mandát prezidenta se během čtyř let opřel o mobilizovanou občanskou společnost, nikoli o zákulisní dohody. Rozsah dobrovolnických iniciativ, tlak na transparentnost i postupné omezování vlivu některých starých mocenských vazeb ukazují, že změna není jen rétorická.

Ukrajinská společnost prokázala schopnost sebeorganizace, která přesahuje rámec běžné státní administrativy. V podmínkách války vznikl tlak na profesionalizaci armády, digitalizaci veřejné správy i větší kontrolu nad bezpečnostními strukturami. Nejde o lineární proces a nelze jej idealizovat, ale směr je zřetelný.

V tomto kontextu lze hovořit o civilizační orientaci. Ukrajina se postupně vzdaluje postsovětskému modelu moci založenému na centralizaci a klientelismu a přibližuje se prostoru střední Evropy, historicky spjatému s polsko-litevským a podunajským kulturním okruhem a tradicí silnější občanské participace.

Zelenský tak není jen válečným prezidentem. Je výrazem tlaku společnosti, která si nepřeje návrat k minulému modelu. Pokud tato energie přetrvá i po skončení bojů, může se právě vnitropolitická transformace stát jedním z nejvýznamnějších důsledků celé války.

Bez ohledu na vývoj konfliktu je zřejmé, že návrat do roku 2021 není možný. Bezpečnostní architektura Evropy se posunula a tento posun nebude zvrácen podpisem jediného dokumentu. Hybridní operace, kybernetické útoky a informační manipulace pokračují paralelně s konvenční válkou.

Poslední měsíce ukazují, že tato rovina konfliktu se týká přímo regionu V4 i Pobaltí. Opakované rušení GPS signálu v prostoru Baltského moře a severního Polska, narušení vzdušného prostoru pobaltských států ruskými letouny a pravidelné starty aliančního Air Policing nejsou symbolickými incidenty, ale testem reakční schopnosti a bezpečnostní integrity EU.

V Polsku byly vyšetřovány pokusy o sabotáže logistických uzlů a žhářské útoky na infrastrukturu, které podle bezpečnostních služeb nesly znaky koordinované operace. Česká republika čelila kybernetickým útokům na státní instituce a kritickou infrastrukturu, zatímco v Maďarsku i na Slovensku zesílily informační kampaně zaměřené na rozdělení veřejnosti v otázce podpory Ukrajiny.

V širším regionu došlo také k incidentům s bezpilotními prostředky, jejichž původ byl spojován s válkou na Ukrajině, a k provokativním přeletům ruských stíhacích letounů v blízkosti vzdušného prostoru NATO. Nejde o jednotlivosti, ale o konzistentní vzorec tlaku.

Pro střední Evropu to znamená jediné: budeme testováni. Ne tanky, ale propagandou, sabotážemi, ekonomickým tlakem a vnitropolitickými rozpory. Vytvářením pocitu, že podpora Ukrajiny je příliš drahá a že návrat k pohodlnému pragmatismu je možný.

Zde vstupuje do hry domácí politika. Je chvályhodné deklarovat pevný kurz a personálně omezit vliv páté kolony v rámci vlády a poslanecké sněmovny (jmenovitě viditelná izolace konglomerátu protistátních entit zformovaných kolem SPD). Geopolitika však není o prohlášeních. Je o číslech a prioritách. Snižovat obranné výdaje v době pokračujícího konfliktu je riskantní experiment. Pokud bereme bezpečnost vážně, musíme ji financovat vážně.

Diskuse o pěti procentech HDP na obranu může působit radikálně. Ve světě, kde se hranice testují silou a hybridní tlak je každodenní realitou, však nejde o extravaganci, ale o kalkul. Nejde jen o těžkou techniku. Jde o kybernetickou obranu, ochranu energetických sítí, odolnost informačního prostoru a schopnost přežít tlak bez institucionálního zhroucení.

Invaze z února 2022 tak nepůsobí jako izolovaný otřes, ale jako mezník, který předefinoval evropskou bezpečnostní realitu. Ukrajina nese přímé náklady tohoto zlomu. Evropa nese náklady nepřímé – energetické, rozpočtové, politické. Rozdíl je pouze v intenzitě.

Nejde o to, kdy válka skončí. Podstatné je, jaké prostředí po ní zůstane. Zda bude založeno na respektu k hranicím, nebo na precedentu, že vytrvalost útočníka stačí k jejich posunu.

Geopolitika není morální soutěž, ale test kapacit – průmyslových, technologických i společenských. Smysl výročí proto nespočívá v pietě, ale v připomenutí jednoduché rovnice: bezpečnost stojí peníze, energii a vůli. Kdo ji považuje za samozřejmost, přenáší náklady do budoucna.

Čtyři roky po začátku invaze je zřejmé, že válka na Ukrajině není epizodou, ale zásadní strukturální změnou evropského prostoru. Neodhalila jen limity ruské vojenské moci, ale i limity evropské pohodlnosti. Ukázala, že bezpečnost není abstraktní hodnota, nýbrž dlouhodobý závazek.

Ukrajina bojuje o své území. Střední Evropa bojuje o svou stabilitu. Rozdíl je v intenzitě, nikoli v principu. Pokud má mít čtyřleté výročí smysl, pak v připomenutí jednoduché skutečnosti: opotřebovávací válku nevyhrává jen ten, kdo útočí, ale ten, kdo vydrží déle.

Evropa dnes stojí před volbou mezi únavou a odhodláním. Mezi postupnou erozí vůle a vědomým rozhodnutím nést náklady. Výsledek nebude určen jednou ofenzivou ani jedním summitem, ale schopností udržet kurz. Historie posledních čtyř let ukazuje, že podcenění protivníka je nebezpečné. Stejně nebezpečné je však podcenit vlastní sílu.

Pokud nedojde k náhlému strategickému zlomu – ať už vojenskému, politickému či ekonomickému – je realistické počítat s tím, že konflikt může v různých formách pokračovat dalších pět let. Opotřebovávací válka se neřídí kalendářem politických očekávání, ale množstvím zdrojů, kapacitou průmyslu a především společenskou odolností.

Міністерство оборони України / Ministerstvo obrany Ukrajiny (n.d.) Офіційні щоденні зведення та оперативні огляди / Oficiální denní situační svodky a operační přehledy. Dostupné z: https://www.mil.gov.ua

Министерство обороны Российской Федерации / Ministerstvo obrany Ruské federace (n.d.) Официальные сводки и брифинги / Oficiální operační hlášení a tiskové brífinky. Dostupné z: https://eng.mil.ru

Rondeli Foundation – Georgian Foundation for Strategic and International Studies / საქართველოს სტრატეგიული და საერთაშორისო კვლევების ფონდი (n.d.) Analytical publications and security briefs. Dostupné z: https://gfsis.org/en/home/

Post Bellum (n.d.) Reportáže a terénní svědectví z Ukrajiny. Dostupné z: https://www.postbellum.cz

Oryx (n.d.) Attack On Europe: Documenting Equipment Losses During The 2022 Russian Invasion of Ukraine. Dostupné z: https://www.oryxspioenkop.com

DeepStateMap / DeepStateUA – Інтерактивна мапа війни в Україні (n.d.) Live frontline map and operational updates. Dostupné z: https://deepstatemap.live/en

cho24 (n.d.) Zpravodajství a komentáře k válce na Ukrajině. Dostupné z: https://echo24.cz

Reflex (n.d.) Analýzy a reportáže k bezpečnostní situaci ve střední Evropě. Dostupné z: https://www.reflex.cz

Kyiv Post / Київ Пост (n.d.) News and analysis on the war in Ukraine / Новини та аналітика про війну в Україні. Dostupné z: https://www.kyivpost.com

Коммерсантъ / Kommersant (n.d.) Новости и аналитика о политике и войне / News and analysis on politics and the war. Dostupné z: https://www.kommersant.ru

Яндекс Карты / Yandex Maps (n.d.) Карта боевых действий и оперативная обстановка / War map and operational situation overview. Dostupné z: https://yandex.ru/maps