Monarchie jako lék k rozkladu politiky

Čeští voliči prožívají živou ukázku, jak může politický systém přerůst přes hlavu nejen veřejnosti, ale i samotným aktérům. Miloš Vystrčil, předseda Senátu, nedávno prohlásil, že premiér Babiš i ministr Macinka porušili sliby, které dali jako členové vlády – a že bychom se měli ptát, zda je i nezažalovat. To už není jen politická přestřelka, to je příznak současného stavu.

Není to jen o selháních jednotlivých politiků. Je to o tom, jak současný systém umožňuje, aby základní politická rozhodnutí – jmenování ministrů, plnění slibů, dodržování vládních závazků – sklouzla k tribunální politické bouři, namísto aby probíhala jako rutinní, předvídatelný a institucionálně zvládnutý proces.

Když předseda Senátu mluví o tom, že členové vlády porušili své závazky a že by se to mohlo řešit i právní cestou, je to signál, že nejde o drobnou hádku. Jde o strukturální problém, kdy se politika stává hrou o osoby a ztrácí brzdy.

Právě v tomto okamžiku je vhodné pohlédnout na moderní konstituční monarchii – nikoli jako nostalgie po korunách a ceremoniích, ale jako institucionální nástroj, který odděluje politický boj od role hlavy státu. A tím předzamenává stabilitu a řád společnosti, a nakonec i kulturu politiky.

V konstitučních monarchiích, jako je Švédsko, Norsko nebo Nizozemsko, je panovník symbolem kontinuity státu, nikoli politickým aktérem. Nemá politický mandát, nevede kampaně, nevstupuje do stranických střetů. Reprezentuje stát, střeží ústavní zvyklosti a poskytuje stabilní rámec, v němž se vlády mohou měnit, ale „tvář státu“ zůstává stálá. To není slabost systému. To je jeho pojistka.

Naopak přímo volená politická hlava státu se nevyhnutelně stává šampionem jedné části společnosti a terčem druhé. Vzniká logika „my proti nim“, která se pak promítá i do věcí, jež by měly být technické a nudné: jmenování, podpisy, procedury, dodržování slibů. Dnešní česká realita, kdy se z vládních závazků stává téma pro právní a ústavní spory, je toho učebnicovým příkladem.

Monarchie v moderním, zcela konstitučním pojetí není o privilegiích nebo o nadřazenosti. Je o institucionální podobě. O tom, že nejvyšší reprezentativní funkce státu není cenou v politické soutěži, ale stabilním bodem, který politickou soutěž nepřiživuje.

Je fér říct i nepohodlnou věc, že monarchie sama o sobě nezaručuje dobré vládnutí. Rozhodují pravidla, transparentnost a omezení pravomocí. Tam, kde jsou panovníci skutečně svázáni ústavou, kde mají jasně vymezenou roli a kde jsou jejich přímé náklady na panování pod veřejnou kontrolou, funguje monarchie jako stabilizační prvek, nikoli jako pozůstatek minulosti.

A právě teď, v době, kdy se politici navzájem obviňují z porušování slibů a mluví se o žalobách, je vidět, jak moc by českému systému slušela depolitizovaná hlava státu. Ne další hráč na hřišti, ale někdo, kdo stojí stranou soubojů a pevně drží politický rámec společenského vývoje.

Konflikty v politice nikdy nezmizí. To by bylo naivní si myslet. Ale dobrý ústavní systém je ten, který tyto konflikty tlumí. Který odděluje osobní ambice od funkcí, jež mají zůstat neutrální. Přesně v tom má moderní konstituční monarchie překvapivě silnou výhodu.

Když se i dodržování vládních slibů začne jevit jako právní problém, není to jen selhání jednotlivců. Je to varování, že systém potřebuje víc brzd a méně ega. A to je chvíle, kdy má smysl přestat se monarchie bát jako neslušného slova v novodobých dějinách. A začít o ní mluvit jako o jedné z možných, racionálních a moderních úprav demokratického státu, kterým bezesporu Česká republika je.

Autor: Jaromír Jarůšek