Článek
V poslední době slýchám moudré promluvy o tom, že by se Evropa měla více sjednotit. Aby to přestalo být tak složité, aby byla v konkurenčním celosvětovém boji o hegemonii flexibilnější, aby ji nikdo nemohl sabotovat právem veta, aby se zabránilo nekonečným dohadům a sporům, zkrátka aby se koncentrovala moc a prostředky a napřelo se to jedním směrem. Hlasy říkají, že bychom se měli posunout blíže k modelu Spojených států amerických a vytvořit jakési jejich dvojče či zrcadlový odraz v podobě federalizovaných Spojených států evropských.
Obávám se, že lidé, kteří to hlásají, o vývoji systému a modelu Spojených států amerických moc nevědí.
Boj za odtržení britských kolonií v Severní Americe od království a britské koruny zahájili lidé, kterým vadila cla a poplatky. Tedy většinou velkoobchodníci z Bostonu a z pobřeží. Vybojovali ho ale lidé, které cla nijak významně nezatěžovala a nedotýkala se jich. Lidé, kteří si nechali podstrčit líbivé ideje o svobodě a nezávislosti, o samosprávě, a nechali si podstrčit představu britského vojáka jako nepřítele. Lidé, kteří již předtím svobodně volili své zástupce do zastupitelských sněmů a orgánů.
V roce 1777 založily separující se britské kolonie na východě Ameriky Konfederaci, tedy volný svazek nedávno ustavených států, bez ústavy. Každý stát měl svou vládu a sněm, některé měly i své ústavy a své odlišné zákonodárství. Společně ustavená centrální vláda a Kongres neměly v rukou žádné nástroje k regulaci soustátí, které tak zůstalo slabé. To je fáze, která se vzdáleně a jen státoprávně podobá dnešnímu evropskému uspořádání. Evropská komise a Evropský parlament, žádná společná ústava, odchylky v zákonodárství.
Největší politickou sílu v té době v Americe představovali drobní a střední farmáři, zejména ti ze západní hranice, skuteční nositelé americké myšlenky. Ti ovšem osvobozením od britské nadvlády nic nezískali. Zástupce do státních sněmů volili již za koloniálních časů. A stále museli platit daně jako před válkou, když byli britskou kolonií. Jejich postavení se naopak zhoršilo. Tito farmáři byli během války, aby ušlechtilá myšlenka zvítězila, nuceni se jako jednotlivci silně zadlužit právě u finančníků z východního pobřeží. Také všech třináct států zmáhaly velké státní dluhy. Všechny tlačily k zemi i vysoké a ještě úročené daně, tedy vlastně to, kvůli čemu šly kolonie do vzpoury. Tisk papírových peněz vyvolal inflaci a znovu to vypadalo na válku, tentokrát farmářů proti boháčům a finančníkům. Všechny kolonie musely podle mírové smlouvy platit určité náhrady a dluhy britské koruně a musely vyplácet kompenzace za zničený majetek a škody těch, kdo byli ve válce loajální králi.
Roku 1787 zasedl ve Filadelfii Kongres, aby situaci řešil. Tento kongres ale ovládli zástupci oligarchů z východu, zejména zbohatlý finančník Alexander Hamilton, spolubojovník Washingtona z New Yorku. Profilovala se zde strana centralistů, která chtěla přeměnit konfederaci na federaci se silnou vládou s prezidentem a s většími pravomocemi nad děním v jednotlivých státech, jejichž pravomoci měly být omezeny. Liberál Hamilton byl přesvědčen, že bohatí zbohatli díky svým schopnostem a že je to kvalifikuje i opravňuje k tomu, aby řídili společnost. Zkrátka byl přesvědčen o své nezasloužené a vrozené nadřazenosti nad ostatními. To se bohatým finančníkům stává, zvláště když je neváže žádná konzervativní tradice, například ta britská monarchistická. Když své ambice a schopnosti osvobodí.
Kongres se dohodl na federalizaci. Vytvořil ústavu. Ta zaváděla funkci prezidenta s velkými pravomocemi a výkonnou mocí, voleného zprostředkovaně voliteli. Prezident mohl vetovat zákony schválené Kongresem, jako by byl panovníkem. Prezident byl i vrchním velitelem armády a hlavou administrativy. Byl nezávislý na zákonodárcích, ale byl formálně odpovědný lidu, nikoliv Bohu jako král. Dolní sněmovna byla volena všelidovým hlasováním na dva roky a její výstupy měl korigovat Senát volený na šest let zákonodárci jednotlivých států. Vrcholnou institucí se ale stal Nejvyšší soud složený ze soudců jmenovaných doživotně prezidentem se souhlasem Senátu. Nejvyšší soud měl zajistit, aby zákonodárství členských států neodporovalo ústavě. Tím vznikly orgány státní moci a poměrně stabilní konstrukce, která s drobnými změnami vydržela dodnes. Tím také vznikla federace a ovládnutí ústředních orgánů mohlo bohatým finančním kruhům přinést kontrolu a umožnit manipulaci.
Prezident USA má podobné pravomoci jako panovník, ale neodvozuje své postavení od Boží vůle jako panovník, nýbrž od vůle lidu. A zde jsem pochopil rozdíl mezi liberálním a konzervativním. Britská monarchie byla konzervativní demokracií, protože vrcholnou moc odvozovala od neměnné vůle Boží. USA byly liberální, protože vrcholnou moc odvozovaly od schopnosti jedince získat si voliče a bohaté a mocné podporovatele. To ale znamenalo, že americký prezident, i když měl téměř stejné pravomoci jako předtím panovník, byl závislý na zájmových korporacích majetkových elit. V tom tkvělo ono libero, ono osvobození. Nešlo o žádné osvobození od dědičnosti a privilegia královské vlády. Šlo o osvobození od vůle Boží. Šlo o to vzít věci do vlastních rukou. Proto si Američané namísto nejvyšší instance dosadili zákon a soud. A zákon už neodvozovali od Božího zákona, ale od lidové vůle, ve skutečnosti od vůle zájmových korporací v parlamentu a senátu. Říkali tomu společenská smlouva a ve skutečnosti tím říkali Bohu, že mu do nich nic není, aby si jich nevšímal, že si vystačí a pomohou sami. Dovolili Bohu, aby jim pomáhal k úspěchu, když to zrovna potřebují a hodí se jim to do krámu. Ačkoliv Američané byli většinou věřící lidé, vládly jim od začátku skrytě zájmové korporace soupeřící podle darwinistického principu. Šlo o systém, jehož kontrolní mechanismy byly vlastně k ničemu, protože korporace nikdo nekontroloval. Prý se budou kontrolovat navzájem tím, že budou soupeřit o vrcholnou moc. Prezident USA byl vázán vůlí a zájmem korporací. Celé to bylo od Boha úplně odtržené a říkali tomu svoboda.
Hraničáři a farmáři v USA bojovali ve válce za rovnost a práva člověka. Ústava byla ale spíše nástrojem ochrany vlastnictví a moci bohatých před zájmy širších vrstev. Venkov momentálně postrádal vůdce, kterým se později stal Thomas Jefferson. Federalisté tvrdili, že takto bude Unie silnější a bude chráněna před vnitřním rozvratem. Hamilton dokazoval, že lidé se rodí s různými schopnostmi a nejsou si rovni. S tím bychom ještě mohli souhlasit, neboť to je zjevné. Hamilton z toho ale vyvozoval, že některé tyto schopnosti, vrozené jakousi náhodou, vedou k získání majetku a bohatství, a proto ochrana a regulace vlastnictví i moc jsou vlastně výsadou takových náhodně nadaných lidí. Jinými slovy, kdo se narodil jako medvěd, má přirozené právo ovládat celý les.
Oponenti v tomto počátku USA poukazovali na to, že takový systém povede k přesunu moci a majetku do rukou několika elitních oligarchů, což se pak stalo. Hamilton odmítl, že by schopnější jedinci dostávali schopnosti od Boha proto, aby jimi sloužili celku. Vlastně tvrdil, že schopnosti dostal náhodou a nemusí za ně nikomu vděčit ani děkovat, nezavazují ho ke službě, ale opravňují ho k ovládání druhých ve vlastním zájmu. Myslíte si, že se dnes von der Leyenová, Soros, Rothschild, Bezos, Macron, Musk a mnozí další domnívají něco jiného?
Dne 30. dubna 1789 byl slavnostně inaugurován první prezident George Washington a o týden později vypukla ve Francii docela jiná revoluce, která zavedla rovnost pod gilotinou.
Protože ústava USA naprosto postrádala články o ochraně základních práv občanů, byl tento nedostatek řešen prvními deseti dodatky a Zákonem o soudnictví, který vnesl federální soud do každého státu Unie.
Obavy opozice se potvrdily záhy. Válečné dluhy všech států převzal pod Hamiltonovým vlivem Kongres a federální vláda. Ti je přeprodali finančním spekulantům a stát je pak proplácel z daní poplatníků. Vznikl převodový mechanismus, kterým bohatí pomocí dluhů převáděli velkou část státem vybraných daní do vlastních soukromých kapes. Sotva stát vznikl, již se dostal do dluhové závislosti na malé elitě bohatých a stal se jejich nástrojem k olupování vlastních občanů. Tak vznikl zásadní konflikt mezi boháči na východě a stále narůstajícími masami farmářů a plantážníků na jihu a na západě. Tyto masy byly mocné tím, že jejich počty prudce rostly a právě jejich hlasy měly rozhodovat o budoucí politice země.
USA měly protiváhu oligarchické moci centra v masách na západě, Spojené státy evropské by ji mohly mít v masách na východě.
Hamilton vše ještě opepřil tím, že na ochranu průmyslníků ze severu a východu prosadil zavedení protekcionistických cel a státních subvencí. Cla znevýhodňovala vyvážející zemědělce, zejména pěstitele bavlny a tabáku na jihu, a zvýhodňovala průmyslníky. Rozvíjel se dlouhý latentní zápas mezi demokraticky smýšlejícím venkovem a oligarchy uzurpujícími si veškerou moc pro sebe, usilujícími o co největší kontrolu toho, čemu se říkalo lid. Tažení proti zemědělcům, to by nám i v Evropě mohlo něco připomínat. Soukromý zemědělec je totiž v demokratickém systému na státu nezávislý samoživitel, a proto si může dovolit oponovat a říkat, co si myslí. Všechny systémy historie, které kdy směřovaly k diktátu a hegemonii, se především snažily oslabit, spoutat a uvést do závislosti drobné a střední zemědělce. To se netýká zemědělských oligarchů. Ti patří do party.
Roku 1798 prosadili v USA federalisté Zákon o pobuřování, který vedl k uplatňování cenzury a byl oligarchy zneužíván proti opozici. To bylo moc i na Hamiltona a ten prosadil rezoluce, které uváděly, že jednotlivé státy mohou zákony Kongresu revidovat či anulovat, pokud je shledají neústavními. Tento ukvapený útok federalistických oligarchů na svobodu jednotlivce je málem zničil a značně posílil jejich opozici. Dalším prezidentem se právě proto roku 1801 stal Thomas Jefferson, představitel západu, hraničářů a agrární demokracie. Je znám podnětný Jeffersonův bonmot: „Demokracie je, když tři vlci a ovečka hlasují o tom, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře vyzbrojená ovečka odmítá hlasovat.“
Od vyhlášení nezávislosti se za pětadvacet let počet obyvatel USA zdvojnásobil na 5,5 milionu a to změnilo i hlasovací poměr. Vznikaly další státy a roku 1803 byla od Napoleona koupena obrovská prostora Louisiany, která posunula USA za údolí Mississippi. Federalisté proti koupi marně brojili, neboť správně pochopili, že to bude znamenat mocenské posuny, masivní přistěhovalectví a že růst USA znemožní oligarchům tak velký a početný stát účinně kontrolovat. V roce 1812 žilo v USA již přes sedm milionů obyvatel.
Otroctví USA nevymyslely, to zde bylo již za starého koloniálního panství Britů. Při odtržení od impéria a zakládání USA od roku 1776 se tématu otroctví nevěnovala žádná pozornost, protože vzbouřenci potřebovali finanční prostředky a obchod s tabákem na jihu je přinášel. Sám George Washington byl velkoplantážníkem a vlastnil mnoho otroků. Slavná Deklarace nezávislosti neobsahovala ani zmínku o otroctví a její formulace o nezcizitelných lidských právech kulhala na obě nohy, stejně jako kdysi řecká demokracie.
Přesto se i na jihu začalo po roce 1800 od otrocké práce upouštět, protože trh s tabákem se hroutil a přestal vynášet. Jenže v tu dobu byly vynalezeny stroje na čištění bavlny a přišlo se na to, že na jihu USA se bavlně obzvláště daří. Trh s bavlnou rychle nahradil tabák a nový produkt skupovali ve velkém Britové pro své tkalcovské manufaktury. Tak se technický pokrok a průmysl ze severu vlastně postaraly o nové utužení otrokářství na jihu.
V zákonodárných orgánech byla udržována rovnováha moci mezi federalisty a venkovem. Ve Sněmovně reprezentantů, kam se volilo podle počtu obyvatel toho kterého státu, měli převahu poslanci severu, ale právě proto se zde rozhodovalo dvoutřetinovou většinou a jih i západ mohly některé zákony vetovat. V Senátu to bylo půl na půl.
V roce 1816 byla založena Federální banka a roku 1820 měly USA již 9,5 milionu obyvatel.
Vyhrotily se hospodářské rozpory kvůli protekcionistické ochraně domácí výroby před dovozem z Evropy vysokými cly. Jih byl naopak svým vývozem bavlny závislý na udržení nízkých celních tarifů. Roku 1835 zpochybnila Jižní Karolína právo federální vlády předepisovat jednotlivým státům celní politiku a málem z toho byla zásadní roztržka.
V roce 1836 vypukl spor ohledně Federální banky. Ukázalo se, že oligarchové dokázali prostřednictvím banky využít expanzi na západ opět ve svůj prospěch. Jménem státu prodávali přistěhovalcům půdu na západě v obrovských plochách, ale za ceny, na které si přistěhovalci museli u soukromých finančníků půjčit na vysoký úrok. Tak si udržovali kontrolu nad zadluženými masami na západě. Pod vlivem těchto sporů se prezident Jackson rozhodl Federální banku zrušit a neobnovit jí licenci. Její vklady byly deponovány v bankovních domech jednotlivých států a federalisté ztratili další centralizační nástroj. Oligarchové prohráli další kolo boje o diktaturu peněz a finančních závislostí.
Z jihu a severu se pomalu stávaly politické bloky a otrokářství se stalo přímo symbolem jejich odlišnosti.
Hlasovací poměr mezi agrárním demokratickým venkovem a průmyslovým a finančnickým východem zůstával v rovnováze. Otrokářství však zůstalo omezeno na menší počet států jihu. Oligarchové na severu zavětřili příležitost. Kdyby se podařilo spor o otrokářství převést do politiky jako zásadní spor, rozdělily by se politické strany výhodněji a svobodný sever by získal hlasovací převahu nad otrokářským jihem. Ve jménu ušlechtilého boje proti otrokářství by pak oligarchové a s nimi spojené kruhy mohli politický život Unie zcela ovládnout a konečně začít diktovat. Jakmile by se zmocnili zákonodárných sborů, vytvořili by si zákony, které by jim umožnily všeho na jihu se zmocnit pomocí peněz. Jakmile kdosi začal financovat abolicionistická hnutí za osvobození otroků, pochopili také na jihu, jaká hra se hraje. Dokud šlo o politický spor mezi venkovem a průmyslovým severovýchodem, měli Jižané podporu Zápaďanů. Jakmile by ale začalo být z otrokářství politikum, Zápaďané by Jižany nepodporovali a jejich zástupci by ztratili politické funkce i moc. Již tehdy se našli vizionáři, kteří předvídali, že jihu nakonec nezbude než se od Unie odtrhnout, aby jim nevládli kšeftaři a bezvěrci ze severu.
Na severu se vytvářela Republikánská politická strana s protiotrokářským programem, jih reprezentovala Demokratická strana. Obě strany ovšem postrádaly jasnou strukturu a hierarchii, neměly vrcholné orgány a mobilizovaly se jen před volbami.
Na konci roku 1860 vyhrál volby s převahou Abraham Lincoln za severní Republikánskou stranu proti jižanskému kandidátovi Douglasovi. Vyhrál moralista jednající nevědomky v zájmu severních oligarchů. Dobrých a správných idejí bylo opět využito k mobilizaci nevědomých mas ve prospěch sil, které chtěly samy ovládat a kontrolovat vše. Pro jih to znamenalo ztrátu poslední pojistky proti pronikání vlivu Seveřanů na jih. Kdyby bylo zrušeno otroctví, jih by ztratil poslední významné příjmy z prodeje bavlny, protože platy a mzdy dělníků při nájemné práci by cenu bavlny zvýšily a ta by přestala být jako komodita na světovém trhu zajímavá. Vše by se promítlo i do hodnoty akcií a finanční síly jižanských bank, kterých by se začali také zmocňovat seveřanští bankéři. Pokud by miliony osvobozených černochů získaly občanství a volební právo, neměli by politikové z jihu již naprosto žádnou šanci na zvolení do nějakých funkcí. Vypadalo to, že oligarchové na severu konečně přišli na způsob, jak získat veškerou moc v USA.
Na jihu se začalo mluvit o nezbytnosti odtržení otrokářských států od USA. To by ale bylo pro severní podnikatele nepřijatelnou ztrátou obrovského trhu a odbytiště pro seveřanské výrobky, protože Jižané by nakupovali v Evropě. Jižané dospěli k závěru, že jim nezbývá než udělat totéž, co udělali jejich předkové vůči britskému impériu – osamostatnit se, aby uchránili svou kulturu, politiku a své hospodářské zájmy před dravci ze severu. Mělo se za to, že když Seveřané považují vznik USA za legitimní, nemohou odsuzovat jih za to, že jen učiní totéž, prakticky ze stejných důvodů.
Tím se konflikt přenesl do další, staronové dimenze, do sporu o to, zda mají jednotlivé státy právo na sebeurčení, když do svazku USA vstupovaly dobrovolně, nebo zda jsou již vlastně jen jakýmisi okresy centralistického státního monolitu USA a nemohou samy o sobě rozhodovat. Tato dimenze sporu přimkla k jižním politikům i mnoho vlastenců z jihu, kteří sami otroctví neměli rádi a otroky nevlastnili. K boji o otrokářství se přidružil boj o sebeurčení.
Dne 4. února 1861 se delegáti secesionistických států sjeli do Montgomery a 7. února byla přijata prozatímní ústava Konfederovaných států amerických, která se od ústavy USA lišila jen v maličkostech. Dne 9. února se konaly prezidentské volby, z nichž vyšel vítězně Jefferson Davis z Kentucky, zarytý odpůrce centralismu, který vždy odmítal zasahování federálních úřadů do záležitostí jednotlivých států. Fakticky zahájil válku jih, ale byl to sever, kdo se rozhodl jižní státy za žádnou cenu nepropustit ze svazku USA a agresivně je ovládnout.
Jak to dopadlo, víme. A plyne z toho spousta otázek. Bude vznik Spojených států evropských znamenat, že už žádný z členských států nebude smět vystoupit? Bude to pro nás znamenat ztrátu státní suverenity? Máme se rozpustit v tavicím kotlíku bruselské oligarchie? Je třeba Evropu zavalit masami migrantů proto, aby se rozpustily kulturní a národní tradice a mohla zde probíhat federalizace a centralizace moci podle amerického vzoru? O co tu jde? Neskrývá se za deklarovanou snahou o větší jednotu, sílu a flexibilitu Evropy ve skutečnosti snaha několika zájmových skupin vše ovládnout, homogenizovat a komandovat?
Chesterton říká: „Seškrábni nátěr z liberála a najdeš autokrata.“
Použité zdroje
ARENDTOVÁ, Hannah, 2011. O revoluci. Přeložil Daniel Štech. Praha: OIKOYMENH. ISBN 978-80-7298-403-9.
RAKOVÁ, Svatava, 2005. Podivná revoluce: dlouhá cesta Američanů k nezávislosti (1763–1783). Praha: Triton. ISBN 80-7254-575-2.
TINDALL, George Brown a David E. SHI, 2023. Dějiny Spojených států amerických. 6. vyd. Praha: NLN – Nakladatelství Lidové noviny. ISBN 978-80-7422-918-3.
TOCQUEVILLE, Alexis de, 2000. Demokracie v Americe. 2. vyd. Přeložil Vladimír Jochman. Praha: Academia. ISBN 80-200-0829-2.
