Čína, Rusko a iluze spojeneckého světa

Evropa se dívá na Ukrajinu jako na hlavní jeviště dějin. Sleduje pohyb front, počítá tanky, řeší dodávky munice a vnitropolitické spory. To vše je reálné, tragické a důležité, ale ne rozhodující. Skutečný zápas o budoucí uspořádání světa se dnes nevede na Donbasu ani na mapách generálních štábů.

Vede se na jiné úrovni: v řízení systémů, v kontrole průmyslu, infrastruktury, financí a závislostí. Zatímco evropská debata zůstává fixovaná na viditelné projevy války, v Asii probíhá méně nápadný, ale o to důslednější proces přeskupování moci.

Čína tuto situaci neřídí emotivně ani ideologicky. Nehraje si na spojence Ruska ani na globálního mediátora. Hraje dlouhou partii, v níž je válka v Evropě vítaným rozptýlením protivníků. Západ je zaměstnán sám sebou, Spojené státy rozkročeny mezi Atlantikem a Pacifikem a Peking mezitím systematicky přebírá klíče k fungování globálního systému.

Tento obraz by však nebyl úplný bez třetí proměnné, kterou evropská debata dlouho podceňovala: vnitřního mocenského rozkladu samotných Spojených států.

Spojené státy dnes nepůsobí jen jako globální mocnost pod tlakem vnější konkurence, ale jako prostor tvrdého vnitřního mocenského střetu. Nejde už primárně o spor idejí, hodnot či programů, nýbrž o zápas dvou elit, jejichž zájmy, ekonomické zázemí i geografické ukotvení se od sebe stále více vzdalují.

Na jedné straně stojí demokratická elita, opřená o pobřežní metropole, finanční sektor, technologické korporace, akademické prostředí a mediální infrastrukturu. Její mocenská základna leží na východním a západním pobřeží, v globálně propojených centrech kapitálu a kultury, jejichž prosperita je navázána na otevřený světový řád a kontinuitu stávajících institucí.

Proti ní stojí republikánská elita, zakořeněná ve vnitrozemí, v energetice, těžkém průmyslu, zemědělství a tradičním zbrojním sektoru. Opírá se o státy tzv. Rust Beltu, Jihu a Středozápadu, o ekonomiku méně závislou na globalizaci a více citlivou na její sociální náklady. Obě elity sdílejí jeden stát, ale stále méně sdílejí představu, k čemu má tento stát sloužit.

Jejich mocenský zápas dospěl do fáze, kdy začíná připomínat sebedestruktivní konflikt. Nedůvěra ve volby, federální instituce, soudy i média už není vedlejším efektem polarizace, ale jejím hlavním nástrojem. Každý tábor je ochoten oslabit samotný stát, pokud tím zabrání vítězství soupeře.

Riziko otevřeného vnitřního konfliktu v podobě rozsáhlých nepokojů, paralelních loajalit bezpečnostních složek či faktické nefunkčnosti federální moci již není pouhou akademickou hypotézou. Stalo se proměnnou, se kterou musejí pracovat i ti, kdo se navenek tváří jako strážci stability. Nejde nutně o klasickou občanskou válku s frontami a uniformami, ale o dlouhodobý stav řízeného chaosu, jenž ochromuje schopnost USA jednat navenek.

Cynismus celé situace spočívá v tom, že oba tábory si rizika rozpadu uvědomují a deklarativně se snaží konflikt tlumit. Zároveň však každý krok k deeskalaci znamená ztrátu moci. Vzniká tak dynamika, v níž je systém udržován v permanentním napětí, protože jeho uvolnění by někoho stálo příliš mnoho.

Není proto vyloučeno, že část amerických elit počítá i s kontrolovaným výbuchem. Scénář, v němž by Trumpova role spočívala v rozpoutání politického pekla, které by bylo následně uhašeno institucionálním zásahem, například impeachmentem po midterms, nelze z mocenského hlediska vyloučit. Takový otřes by mohl paradoxně posloužit k dočasné konsolidaci systému.

Pro vnější soupeře je to ideální situace. Není třeba Spojené státy porazit ani porušit jejich hranice. Stačí, aby se elity nedokázaly dohodnout na tom kdo má držet klíče od domu. Mocnost zaměstnaná sama sebou přestává být globálním garantem řádu a stává se jedním z aktérů vlastního rozkladu.

Čínská vojenská modernizace není demonstrací síly určenou publiku. Je to technokratický projekt, zbavený emocí i romantiky. Peking si nepřeje opakovat americký model globální projekce moci, který je nákladný, politicky exponovaný a závislý na spojencích. Naopak! Cílem je americký model rozložit, nikoli ho napodobit. Jak by řekl generál Sun-c’ „Nejvyšším uměním války není vítězství v bitvě, ale zmaření nepřátelského záměru ještě před střetem.“

Studium válek posledních dekád vedlo čínské plánovače k prostému, až konfuciánsky střízlivému závěru: americká moc stojí na datech, logistice, satelitech a schopnosti přesouvat sílu napříč oceány. Kdo ochromí tyto nervové uzly, nemusí protivníka porazit v poli. Stačí mu zabránit vstoupit do prostoru, kde by mohl svou sílu uplatnit.

Tato logika se nejviditelněji promítá do prostoru Jihočínského moře a širšího regionu ASEAN. Zde Čína systematicky buduje prostředí, v němž je americká přítomnost stále nákladnější a politicky rizikovější. Umělé ostrovy, militarizace námořních tras, tlak na menší státy i pečlivě dávkovaná demonstrace síly nesměřují k válce, ale k normalizaci čínské dominance. Nejde o střet, ale o posun normálu: aby čínská přítomnost působila samozřejmě a americká rušivě.

Podobnou logiku sleduje Peking i vůči Tchaj-wanu. Nejde o uspěchanou invazi, ale o dlouhodobé opotřebovávání protivníka. Každé cvičení, každý přelet, každé narušení námořního prostoru je testem reakční doby, politické vůle a vnitřní soudržnosti. V konfuciánské tradici je trpělivost ctností a vítězství bez boje nejvyšší formou úspěchu. Čínské elity pracují s horizontem let a dekád, nikoli volebních období.

Americký strategický problém spočívá v tom, že musí reagovat všude. Čína si může vybírat. Zatímco Washington udržuje síly v Evropě, Pacifiku i na Blízkém východě, Peking soustřeďuje zdroje do jediného hlavního směru. ASEAN není jen geografický prostor, ale testovací pole: co projde zde, projde jinde. Sun-c’ova zásada koncentrace sil zde nachází moderní podobu.

Tato strategie se však neomezuje pouze na Asii. V Latinské Americe Čína postupuje jiným, neméně účinným způsobem. Úvěry, přístavy, telekomunikační infrastruktura a energetické projekty. Buduje politické vazby, ekonomickou závislost a logistické uzly v prostoru, který byl po desetiletí považován za přirozenou sféru vlivu Spojených států. I zde platí stará poučka z Umění války: „Ovládnout zdroje znamená ovládnout výsledek střetu.“

Společným jmenovatelem těchto kroků je mentalita čínských elit. Nejde o improvizaci ani o ideologický zápal. Jde o důslednost, kontinuitu a hlubokou víru v to, že čas pracuje pro připravené. Konfuciánský étos klade důraz na řád, hierarchii a harmonii, avšak harmonie je chápána jako stav, v němž každý zná své místo. Čína neusiluje o chaos. Usiluje o systém, v němž se ostatní přizpůsobí.

Nejde tedy o dlouhé války ani o spektakulární střety. Jde o ochromení v prvních minutách a ještě častěji o to, aby k těmto minutám vůbec nemuselo dojít. Sun-c’ by dodal, že „Nejdokonalejší vítězství je to, které zůstane navenek téměř neviditelné.“

Rozdíl mezi Čínou a Západem není jen vojenský, ale civilizační. Zatímco Evropa i Spojené státy vyměnily výrobu za finanční služby, reputační ekonomiku a morální sebeuspokojení, Čína po celé dekády budovala továrny, logistiku a surovinové řetězce. Globalizaci nebrala jako cestu k míru, ale jako nástroj akumulace moci a zajištění strategické převahy.

Válka na Ukrajině připomněla starou, nepohodlnou pravdu: moderní konflikt se nevyhrává prezentacemi, ale výrobní kapacitou. Čína disponuje průmyslem propojeným s armádou, schopným rychlého přepnutí z civilní na vojenskou výrobu. Evropa má regulace, závislosti a dobré úmysly. Přesný opak toho, co rozhoduje v krizové situaci.

Tento průmyslový rozměr nelze oddělit od geopolitiky mimo Asii. Právě zde se propojuje logika výroby, surovin a destabilizace protivníka. Není náhodou, že se americká pozornost, zejména za Donalda Trumpa, znovu obrátila k Latinské Americe a konkrétně k Venezuele. Nešlo jen o ideologický spor s režimem Nicoláse Madura, ale o kontrolu zdrojů, logistických tras a vlivu v prostoru, který Spojené státy po desetiletí považovaly za své strategické zázemí.

Trumpův návrat k tvrdému tlaku na Caracas měl i svůj vnitropolitický rozměr. Fentanylová krize, která devastuje americkou společnost, poskytla casus belli v podobě boje proti narkostátům a rozvratu dodavatelských řetězců drog. Zde se objevuje i nepohodlná otázka čínské stopy. Peking sice nevyrábí drogy, ale ovládá klíčové chemické prekurzory, logistiku a finanční toky, bez nichž by současná opioidová epidemie nemohla fungovat v takovém měřítku.

Z historického hlediska je tento postup až znepokojivě konzistentní. Čínské elity velmi dobře znají vlastní dějiny a trauma opiových válek. Poučení, které si z nich odnesly, není morální, ale mocenské. Zkrátka závislost je účinnější než invaze. Není proto přehnané tvrdit, že v Pekingu se na dnešní svět dívají prizmatem obrácených rolí. To, co kdysi rozložilo Čínu, je dnes využíváno jako nástroj tlaku na soupeře. Sofistikovaněji, skrze trh, chemii a globální logistiku.

Průmysl, suroviny a kontrola toků tak tvoří nenápadnou zbraň, která doplňuje vojenské doktríny popsané v předchozí kapitole. Zatímco americká strategie je nucena reagovat na krize od Ukrajiny po hranici s Mexikem, čínská strategie má jediný cíl: získat kontrolu nad výrobní a surovinovou základnou světa. Kdo ovládá tyto základy, určuje i podmínky budoucích konfliktů.

Vztah Moskvy a Pekingu je často líčen jako spojenectví autokracií čelících Západu. Ve skutečnosti jde o vztah hluboce nerovný, strukturálně asymetrický a z ruské strany stále méně dobrovolný. Rusko vstoupilo do války jako mocnost s ambicí přepisovat hranice a obnovit vlastní imperiální váhu. Výsledkem je ekonomické vysátí, technologická izolace a ztráta manévrovacího prostoru. Zbývá tedy jediná reálná možnost: opřít se o Čínu.

Peking tuto situaci využívá chladně a systémově. Nekupuje území, kupuje vliv. Neobsazuje města, ale finanční toky, infrastrukturní uzly, dodavatelské řetězce a technologické standardy. Pod pláštíkem spolupráce v rámci BRICS a souvisejících finančních a rozvojových mechanismů vstupuje Čína do ruské infrastruktury: do energetiky, dopravy, těžby i digitálních sítí. Jde o investice, které nejsou neutrální. Vytvářejí dlouhodobou závislost, v níž má rozhodující slovo investor, nikoli formální vlastník.

BRICS v tomto kontextu nepůsobí jako aliance rovných, ale jako nástroj čínské projekce moci. Zatímco Moskva v něm hledá politickou protiváhu Západu, Peking jej využívá k prosazování vlastních finančních pravidel, měnových mechanismů a infrastrukturních projektů. Rusko se tak postupně přesouvá z role partnera do role prostoru, skrze nějž Čína realizuje své širší strategické cíle.

Symbolickým i praktickým příkladem této proměny je ruský Dálný východ a zejména Vladivostok. Město, které vzniklo jako imperiální výspa Ruska v Pacifiku, leží na území získaném v 19. století tzv. nerovnými smlouvami s oslabenou Čínou. Tyto smlouvy jsou sice mezinárodněprávně uzavřené a Peking je formálně nezpochybňuje, v čínském historickém vědomí však nikdy nezmizely. Vladivostok tak představuje zvláštní paradox: je právně ruský, ekonomicky stále více navázaný na Čínu a symbolicky součástí paměti čínského ponížení.

Čína dnes nemá žádný zájem tyto otázky otevírat vojensky. Nemusí. Ekonomická gravitace, demografická nerovnováha a infrastrukturní závislost dělají práci za ni. Ruský Dálný východ se stává pro Peking funkčním zázemím, surovinovým, logistickým i energetickým, aniž by bylo nutné měnit mapy nebo vyhlašovat nové hranice.

V této roli připomíná Rusko svět Sorokinova Dne opričnika. Navenek řád, insignie moci, rituály suverenity. Uvnitř však systém, v němž se nevlastní území, ale klíče. Klíče k financím, technologiím, odbytištím a infrastruktuře. Moskva má svou vlajku, armádu i jaderný arzenál, ale klíče drží někdo jiný.

Rusko se tak ocitá v pozici opričnika. Vykonává moc, aniž by ji skutečně vlastnilo. Slouží systému, jehož architektura vzniká jinde. A stejně jako u Sorokina není nejnebezpečnější otevřené násilí, nýbrž normalizace závislosti, která se postupně začne vydávat za přirozený stav.

Debata o Číně, Rusku a budoucím světovém řádu často selhává na špatně položené otázce. Nejde o to, zda Čína plánuje vojenské obsazení cizích území, ani o to, zda Rusko formálně ztratí svou státnost. Tyto obrazy patří do geopolitiky 20. století. Konflikt, který se dnes odehrává, má jinou povahu.

Čína neusiluje o udržení Ruska v jeho dnešní podobě ani nutně o jeho zachování v celku. Pro Peking není klíčová územní integrita Ruské federace, ale funkčnost prostoru, který lze řídit a využívat. Rozpad, zmenšení či vznik nových státních útvarů zejména na východní Sibiři by nebyl strategickou katastrofou. Spíše naopak. Menší a slabší státy se ovládají snáze než jeden velký, formálně suverénní celek.

Podstatné je něco jiného: aby výsledný prostor nebyl chaotický a nepředvídatelný. Čína nepotřebuje ruský kolaps, ale ani silné Rusko. Potřebuje prostředí, které bude ekonomicky závislé, infrastrukturně provázané a politicky čitelné. Rozpor proto neleží ve faktech, ale v definici ovládnutí.

Pokud si pod tímto pojmem představujeme tanky, okupaci a změnu hranic, pak se skutečně nic zásadního neděje. Pokud však ovládnutí chápeme jako ztrátu schopnosti samostatného rozhodování, pak je proces v plném běhu. Probíhá skrze finance, infrastrukturu, průmysl, suroviny a technologické standardy. Tiše, systematicky a bez potřeby demonstrativního násilí.

Rusko v tomto uspořádání není partnerem ani protivníkem. Je nárazníkem, zdrojem a nástrojem. Disponuje jaderným arzenálem a armádou, ale jeho strategické možnosti jsou stále více vymezovány zájmy jiného centra moci. Vykonává sílu, aniž by drželo klíče.

Spojené státy mezitím vstupují do této nové fáze světové soutěže oslabeny vnitřním mocenským konfliktem. Země, jejíž elity se nedokážou shodnout na elementárních parametrech vlastní soudržnosti, jen obtížně udrží roli globálního garanta řádu. Pro soupeře není třeba Ameriku porazit. Stačí vyčkat, až bude zaměstnána sama sebou.

Evropa stojí mezi těmito póly v nejtěžší pozici. Zvykla si číst svět jazykem hodnot, zatímco ostatní aktéři jej čtou jazykem moci, výroby a závislostí. Nejde přitom o varování, která by zaznívala až zpětně. Evropa byla v průběhu posledního roku opakovaně upozorňována, že se svět posouvá do fáze tvrdé systémové soutěže.

Jmenovitě na tuto změnu upozorňoval Karel Habsbursko‑Lotrinský, který opakovaně zdůraznil, že Evropa by měla začít připravovat scénáře pro případ zásadní proměny východoevropského prostoru, včetně možného rozpadu Ruské federace a vzniku nových státních útvarů na jejím okraji. Podle něj není otázkou, zda k takovým změnám může dojít, ale zda na ně bude Evropa připravena. Podobně bývalý český premiér Petr Fiala opakovaně upozorňoval, že Spojené státy dnes přesouvají své strategické priority jinam a že Evropa nemůže dlouhodobě spoléhat na automatickou americkou pozornost. Podle něj z toho plyne nutnost, aby Evropa začala uvažovat o vlastní bezpečnosti, průmyslu a geopolitice jako o jednom propojeném celku. Podobně hovoří i část evropské akademické obce. Timothy Garton Ash dlouhodobě upozorňuje, že přesun těžiště americké moci do indo‑pacifického prostoru nutně oslabuje americkou schopnost nést evropskou bezpečnostní zátěž, pokud Evropa sama neposílí svůj průmyslový a strategický základ. Ian Manners pak ve svých textech otevřeně připomíná, že evropská „normativní moc“ má smysl pouze tehdy, je‑li opřena o reálné kapacity – jinak se v eurasijském prostoru, kde rozhodují USA a Čína, rozplyne v deklaracích bez váhy.

Pokud Evropa i přes tato varování zůstane u představy, že se jedná pouze o regionální konflikty a obchodní rivalitu, probudí se ve světě, kde už budou role rozděleny a pravidla nastavena bez její účasti.

Tento svět není chaotický. Je naopak vysoce strukturovaný. Nevládne v něm ten, kdo má nejhlasitější rétoriku nebo nejvíce symbolů suverenity, ale ten, kdo ovládá systém. Toky kapitálu, surovin, technologií a infrastruktury.

V takovém světě nerozhoduje meč. Rozhodují klíče.

A kdo je drží, určuje pravidla – i když zůstává mimo zorné pole.

Autor: Martin Cikán

Prameny a literatura: