Článek
Jeho první panovnické kroky v úřadě papeže - krále se zdály tuto pověst potvrzovat. Jako první vyhlásil nový papež - král všeobecnou amnestii pro všechny politické vězně a politické exulanty. Následovala řada reforem ve státní správě, kterými byla uvolněna dosud velmi přísná církevní tisková cenzura a byla umožněna účast laických osob ve správě Církevního státu. To bylo dosti přelomové nařízení, protože až dosud směli zasedat ve správních orgánech Církevního státu pouze kněží. Nedosti na tom - papež se také v některých svých veřejných vystoupeních stavěl proti cizí nadvládě v Itálii a také proti svévolné a despotické správě v některých italských státech. Papežské reformy měly velký ohlas jak uvnitř Církevního státu, tak i v zahraničí. Především vyvolaly ostrý protest Rakouska, které se cítilo přímo zasaženo papežskou kritikou cizí nadvlády v Itálii. Rakouský kancléř kníže Metternich začal papeži vyhrožovat.
Ve stále více se revolucionizujícím Římě sice ještě trvala vláda papeže-krále, ale otřásala se pod stále silnějšími údery všeobecné nespokojenosti římského občanstva. Počátkem listopadu 1848 tato nespokojenost přerostla v otevřenou vzpouru: reakční ministr Pellegrino Rossi byl 15. 11. 1848 zavražděn na ulici a nedlouho poté, 24. 11. 1848, uprchl papež Pius IX. do pevnosti Gaeta pod ochranu bourbonského krále Obojí Sicílie Ferdinanda II.
Po jeho útěku dostaly události v Římě spád: 12. 11. 1848, ještě před útěkem papeže, vyrazil Garibaldi s narychlo sebraným oddílem dobrovolníků v počtu 400 mužů na Řím. Mezitím se v Římě odehrály popisované události a po útěku papeže se ustavila revoluční vláda. Poté, co Garibaldi dorazil se svými dobrovolníky do Říma, nabídl mu ministr vnitra římské revoluční vlády vstup do římských služeb. V římském parlamentu zatím probíhaly zuřivé diskuze a tahanice o to, jakou vládní formu si Řím po útěku papeže zvolí. Konečně zvítězilo republikánské křídlo - bylo početnější a hlučnější. Dne 9. 2. 1849 prohlásilo Ústavodárné shromáždění zrušení světského panství papežů - králů a vyhlásilo Římskou republiku. Její existence znamenala zároveň krátký - a také ojedinělý - triumf pro doživotního exulanta Mazziniho.
Radikální republikáni v čele s Mazzinim nebyli porážkou Sardinského království nikterak překvapeni. Mnozí z nich ji dokonce uvítali jako doklad neschopnosti monarchie dovést k úspěchu národně-osvobozenecký boj italského lidu. Sám Mazzini se domníval, že tím je zmařena možnost sjednocení Itálie na monarchistickém základě a naproti tomu se otevírá jediná možná cesta ke sjednocení - v rámci Italské demokratické republiky. Tento odhad situace však vycházel z přání pohybujících se zcela mimo realitu a nebral v úvahu skutečný poměr sil na Apeninském poloostrově a koneckonců i v celé tehdejší Evropě. Hrozba cizí vojenské intervence, která se nad Římskou republikou vznášela, byla však skutečná a bezprostřední. Intelektuálští ideologové typu Mazziniho však realitu přezírali, a to ke škodě své vlastní i celé jejich věci, za kterou bojovali jejich stoupenci.
Papež Pius IX., který 24. 11. 1848 uprchl z Říma do Gaety, se nyní obrátil ze svého exilu na všechny katolické vlády v Evropě s naléhavou prosbou o pomoc. Očekávání rakouské vojenské intervence ve prospěch papeže se však nesplnilo. Ke všeobecnému údivu vystoupila jako první v této kauze republikánská Francie. Teprve nedávno zde zasedl do křesla prezidenta republiky princ Napoleon Bonaparte (tj. pozdější Napoleon III.), synovec Velikého Císaře. Důvodů, které ho k vojenské intervenci v Římě vedly, bylo více. Vůči francouzským klerikálům, ovládajícím veřejné mínění francouzského venkova, o jehož podporu nový prezident usiloval, vystupoval jako obnovitel papežského panství a jeho ochránce před silami rozvratu. Vůči liberálům, ovládajícím zejména průmyslové, obchodní a finanční kruhy, zase zdůrazňoval, že přichází zachránit obyvatelstvo Říma před rakouskou vojenskou okupací, již bezprostředně hrozící, a dosáhnout dohody mezi papežem a římským lidem s cílem ustanovit režim, který by byl vzdálen jak kněžské svévole, tak i anarchie, ovládnuvší v poslední době Řím. Již toto zdůvodnění francouzského vojenského zásahu bylo dvojznačné - každý v něm mohl nalézt to, co chtěl: liberálové a levá strana francouzského politického spektra v něm mohli nalézt důraz na zamezení rakouské vojenské intervence a tím i rakouské okupace Říma, která by patrně vedla k obnovení vlády inkvizice a kněžského tmářství; naproti tomu francouzští konzervativci a politická pravice v něm mohli nalézt příslib obnovení vlády papeže - krále, byť i omezené nějakou případnou dohodou mezi papežem a římským lidem.
Dne 24. 4. 1849 zakotvila v přístavu Civitavecchia první francouzská vojenská transportní loď, přivážející předvoj francouzského expedičního sboru pod velením generála Oudinota. Důstojníci, které generál vyslal ke starostovi města, jej požádali, aby město přijalo francouzskou armádu jako spojenecké vojsko. Žádost starosty o poskytnutí lhůty, ve které by vstup francouzského vojska mohl oznámit vládě Římské republiky, generál odmítl. Mezitím francouzské oddíly zahájily vyloďovací operaci a po vylodění ovládly město. Posly z Říma, kteří generálovi tlumočili protest římského parlamentu, přijal generál Oudinot přátelsky a vydal provolání k obyvatelstvu Říma, ve kterém prohlásil: „Francie si neosobuje právo usměrňovat zájmy, jež jsou především věcí římského lidu a v širším smyslu záležitostí celé Evropy. Je však přesvědčena, že je ve svém postavení zvláště povolána k zásahu, jehož cílem je ustavit režim, který by byl právě tak vzdálen svévole, jednou provždy zmařené, jakož i anarchie z poslední doby.“ Mezitím připlouvaly další lodě s francouzským vojskem, takže v nedlouhé době měl generál Oudinot k dispozici 14.000 vojáků.
26. 4. 1849, dva dny po vylodění prvních francouzských oddílů, předstoupil před římský parlament Mazzini a seznámil jej s poselstvím generála Oudinota. Celkový dojem, který francouzské poselství na poslance učinilo, byl velmi špatný. Římští zástupci jednomyslně rozhodli přijmout francouzský zásah jakožto akt nepřátelství proti Římské republice a „odpovědět síle silou“. Římská republika se připravovala k obraně. K dispozici bylo zhruba na 10 000 mužů - pravidelného vojska, národní gardy i dobrovolníků. Náčelníkem štábu byl Carlo Pisacane, dobrodruh rodem z Neapole. Jeho dobrodružný život ho zavedl zprvu do Paříže, odtud do Londýna a nakonec do Alžíru. Zde vstoupil pod prapory Francie do řad francouzské cizinecké legie. V jejích řadách se zúčastnil četných bojů proti domorodcům. V roce 1848, když se dozvěděl o vypuknutí revolučních bouří v Itálii, dezertoval z legie, protloukl se do Itálie a zúčastnil se bojů proti Rakušanům v Lombardii. Po porážce lombardských vlastenců uprchl do Švýcarska. Po vyhlášení Římské republiky přijel do Říma ze švýcarského exilu za Mazzinim. Díky svým bohatým vojenským zkušenostem viděl Pisacane mnohem dále a správněji než Mazzini, o obou dalších triumvirech ani nemluvě. Jako svůj první a nejdůležitější úkol spatřoval vytvoření bojeschopné a ukázněné pravidelné armády, bez které žádnou válku vyhrát nelze. V této věci se však později dostával do rozporů s Garibaldim, který upřednostňoval partyzánské pojetí války, na které byl zvyklý již z bojů v Latinské Americe. Garibaldi sám dostal dekret od ministra války Římské republiky generála Avezzana, kterým byl jmenován brigádním generálem vojska Římské republiky. Bez prodlení se zapojil do obrany ohroženého města.
27. 4. 1849 přitáhl k Římu generál Oudinot s 10 000 muži a 30 děly. Vzhledem k početní rovnováze sil a k převaze pravidelného vojska nad nesourodými vojenskými formacemi, které měla vláda republiky k dispozici, počítal s rychlým obsazením města. Jeho útok na město byl však zastaven silnou palbou obránců. Garibaldi řídil boj ze svého velitelského stanoviště ve vile Corsini. Své legionáře poslal spolu s vybraným batalionem římských dobrovolníků do útoku na bodák a sám osobně vedl podpůrný útok záloh. Francouzi byli odraženi a byli zatlačeni až k přístavu Civitavecchia, odkud zahájili své tažení na Řím. Ztratili na 150 padlých, 450 raněných a 400 zajatců. Římané ztratili na 80 padlých a 120 raněných. Mezi lehce raněnými byl i Garibaldi sám, ale nebyl vyřazen z boje. Vítězství vyvolalo v Římě slavnostní náladu. Římané dokonce propustili zajaté Francouze a uspořádali pro ně prohlídku města. Garibaldi chtěl bez odkladu pronásledovat poražené ustupující Francouze, a tak dovršit jejich porážku. Toto řešení bylo vojensky zcela správné a logické, avšak narazilo na obstrukci politiků. Zejména Mazzini stále doufal, že se s republikánskou Francií nakonec dohodne. Jako mnohokrát předtím i potom, kdykoliv se Garibaldi a Mazzini navzájem různili ve svých náhledech na věc, míval pravdu Garibaldi a Mazzini se zpravidla mýlil. Tak tomu bylo i tentokrát.
Zatímco Mazzini bláhově věřil ve vyjednávání a dohodu, generál Oudinot požádal v Paříži o posily. Mezitím na Řím postupoval další nepřítel - tentokrát z jihu. Vojsko krále Obojí Sicílie Ferdinanda II. v síle 10 000 mužů dorazilo již do Frascati a Albanu. Garibaldi dostal oddíl v síle 2 300 mužů, složený ze svých legionářů, příslušníků finanční stráže, zahraničních dobrovolníků a lombardských bersaglierů (myslivců). 04.05.1849 shromáždil své bojovníky na Piazza del Popolo a vyrazil v jejich čele nepříteli vstříc. Po dvoudenním pochodu 06.05.1849 narazil na nepřítele. Bourbonští vojáci zaujali postavení na pahorcích Monte Albani. Polovina z nich v síle 5 000 mužů vyrazila proti republikánům. Po krátké ostré srážce zanechali bourbonští na bojišti 50 mrtvých a rychle ustoupili. Garibaldi hodlal využít porážky nepřítele k pronásledování a zničení ustupujících a ke vpádu do Neapolska, kde chtěl podnítit povstání proti bourbonské vládě. Dříve však, než mohl zahájit další postup a vkročit do Neapolska, obdržel 10. 5. 1849 od triumvirů naléhavou výzvu k návratu zpět do Říma.
Zprávy o neúspěchu Oudinotova útoku na Řím způsobily v Paříži velkou nespokojenost v táboře levice i v táboře pravice. Republikáni a liberálové protestovali proti útoku na Římskou republiku jako proti porušení mezinárodního práva, které nakonec ani není v zájmu Francie a může přinést věci republiky jen škody. Vláda na tyto výtky odpovídala, že generálu Oudinotovi nedala příkaz svrhnout v Římě republikánskou vládu. Konzervativci naproti tomu zdůrazňovali, že neúspěch francouzského vojska zneuctil Francii, a volali po rázné odvetě. Vláda sama si nebyla jistá, jaký postup nadále zvolit, a potřebovala získat čas, aby se mohla rozhodnout. Proto vyslala do Říma svého diplomatického zástupce Ferdinanda de Lessepse - budoucího stavitele suezského průplavu - a zároveň se rozhodla poslat generálu Oudinotovi posily. Lesseps přijel do Říma 15. 5. 1849 a neprodleně zahájil vyjednávání s vládou Římské republiky. Jednání bylo poměrně zdlouhavé, ale nakonec dospělo ke kompromisu. Původní francouzské návrhy předpokládaly obsazení Říma francouzským vojskem a poté plebiscit obyvatelstva, které se mělo vyjádřit k formě vlády. S tím však představitelé Římské republiky nesouhlasili, protože by tím byly de facto popřeny výsledky lednových voleb, ve kterých jednoznačně zvítězili republikáni. Konečně dosáhl Mazzini značných ústupků: dohoda, která byla uzavřena, již nepředpokládala okupaci Říma francouzským vojskem a uznávala republikánskou vládu. Dohoda s Lessepsem triumviry uklidnila.
Zároveň se však republika pro každý případ chystala k pokračování v boji. Počet branných sil Římské republiky se podařilo zvýšit z původních 10 000 mužů na dvojnásobek. Mohli tedy proti bourbonskému vojsku, stojícímu na jižních hranicích republiky, vyslat větší sílu než počátkem května. Velení bylo svěřeno římskému občanu plukovníku Rossellimu, kterého povýšili zároveň s Garibaldim, jeho dosavadním nadřízeným, na divizního generála. Generálu Rossellimu bylo nyní podřízeno 11 000 mužů. Garibaldi neměl o Rossellim valné mínění, považoval ho spíše za vojenského byrokrata než za taktika. Jeho rozkazy příliš nerespektoval. V průběhu postupu na jih došlo k názorové konfrontaci mezi Garibaldim a generály Pisacanem a Rossellim. Ti považovali ústup bourbonských vojsk za pouhý manévr, který měl vlákat římské vojsko do pasti. Garibaldiho argumenty, opírající se o jeho válečnické zkušenosti, však nakonec převážily a Garibaldi dostal povolení k postupu do Neapolska.
17. 5. 1849 překročil neapolskou hranici, ale daleko nedošel; týž den odpoledne obdržel rozkaz triumvirů k urychlenému návratu do Říma. Situace v hlavním městě se totiž prudce zhoršila. Garibaldi se tedy chtě nechtě musel vzdát svého plánu na svržení bourbonského režimu v Neapolsku. Do Říma dorazil 31. 5. 1849. Téhož dne římský parlament potvrdil dohodu s Lessepsem. Avšak neočekávaně zaútočili Rakušané. Rakouské vojsko obsadilo Perugii a v neapolské Gaetě se vylodil expediční sbor španělského královského vojska. Tím se situace republiky velmi ztížila - přibyli noví nepřátelé. Také Lessepsova mise vzala nečekaný obrat. Dne 1. 6. 1849 – tedy hned druhý den po podepsání dohody s vládou Římské republiky - obdržel z Paříže oznámení, že jeho diplomatická mise v Římě skončila. Zároveň dostal příkaz k návratu do Paříže. Co se stalo? Zatímco Lesseps vyjednával s římským triumvirátem, proběhly ve Francii volby, ve kterých zvítězili konzervativci. Tím se generálu Oudinotovi uvolnily ruce. 28. 5. 1849 dostal Oudinot z Paříže rozkaz zahájit nové tažení na Řím hned poté, co mu dorazí posily. Generál se tedy dal na pochod a již 30. 5. 1849 obsadil pahorek Monte Mario před římskými hradbami. Vládě Římské republiky oznámil, že Lesseps překročil svou pravomoc a uzavřel dohodu, ke které nebyl oprávněn.
Počátkem června 1849 byl poměr sil v neprospěch Římské republiky. Francouzský expediční sbor čítal 35 000 mužů a 75 děl. Ozbrojené síly Římské republiky čítaly 19 000 mužů a 100 děl. Z toho bylo 12 000 mužů pravidelného vojska a 7 000 národních gardistů a dobrovolníků. Mezi dobrovolníky bylo 1 800 Italů z různých krajů Itálie a 350 cizinců, většinou polských emigrantů. Většinu děl, kterými republika disponovala, tvořily zastaralé kanóny malého kalibru.
1. 6. 1849 oznámil generál Oudinot triumvirům, že dnem 4. 6. 1849 obnoví nepřátelství. Do té doby stanovil lhůtu pro francouzské občany k opuštění města. Generál Rosselli provedl 2. 6. 1849 inspekci jednotek římské armády. 3. 6. 1849, den před vypršením lhůty, v časných ranních hodinách obsadil generál Oudinot strategicky významný pahorek Gianicolo s vilami Pamphili, Corsini a další místa naproti městské bráně San Pietro. Na protesty triumvirů odpověděl, že na den 4. 6. 1849 ohlásil jen útok na město Řím a že periferní pahorek Gianicolo k Římu nepatří. Triumvirát nevzal dostatečně v úvahu nebezpečí, které republice hrozilo. Od dubna do června 1849 bylo relativně dost času na provedení obranných opevňovacích prací, zvláště na důležitých místech, jež byla klíčem k obrannému systému Říma. Kromě toho bylo ve městě i v okolí dost pracovních sil, kterých by bylo možno při opevňovacích pracích využít, římští triumvirové však tento čas promarnili řešením méně podstatných záležitostí, a tak 3. 6. 1849 v časných ranních hodinách zastihl francouzský útok Římany zcela nepřipravené. V noci byli bezstarostně spící Římané probuzeni střelbou z pušek a děl od brány Porta San Pancrazio. Garibaldi okamžitě vyhlásil poplach svým legionářům a spěchal v jejich čele na místo boje. Zaskočené republikánské hlídky na vnějších pozicích byly pobity nebo zajaty, a když Garibaldi se svými legionáři dorazil k bráně Porta San Pancrazio, byli již Francouzi pány strategicky důležité pozice Quattro venti. Všechny Garibaldiho pokusy dobýt ztracenou pozici zpět byly marné. 3. června 1849 v podstatě rozhodl o osudu Říma.
Ztráty republikánů, zvláště pokud se týče důstojníků a poddůstojníků, byly značné. Začala se také projevovat i únava, která je průvodním zjevem zvláště při vleklých a neúspěšných bojích. Kromě toho zejména v jednotkách, které tvořili bývalí papežští důstojníci a vojáci, šířila se nechuť k boji a neochota plnit vydané rozkazy. Vyšší důstojníci, kteří přešli do služeb republiky z bývalého papežského vojska, zvláště ti, kteří počítali s porážkou republiky a obnovením papežského státu a které republika opomenula vyloučit z řad vojska, nejenže odpírali vykonávat rozkazy, ale vyvolávali v řadách svých vojáků odpor k vykonávání rozkazů. Při pokusu o noční výpad způsobili tito bývalí papežští vojáci a důstojníci mezi jednotkami republikánského vojska paniku, která zmařila celou úspěšně započatou akci. Papežští žoldnéři také nedbale vykonávali strážní službu, a tím usnadňovali Francouzům provádění průlomů do republikánských opevnění.
Za tohoto neblahého stavu věcí se pád Římské republiky blížil nezadržitelně. Zkušený partyzánský velitel Garibaldi navrhoval triumvirům, aby republikánská vláda se všemi silami a prostředky, kterými ještě disponuje, opustila Řím, odešla do Apenin a přešla na partyzánský způsob vedení války. Mazzini však tento návrh zamítl. Bylo jasné, že boj o Řím vstoupil do své kulminační fáze a další úspěšná obrana již není možná. Představitelé republiky se rozhodli zůstat na svých místech a vyčkat vstupu Francouzů do Říma, aby jim odevzdali vládu nad městem a výzbroj republikánské armády. 30. 6. 1849 se sešlo Ústavodárné shromáždění a přijalo usnesení, že obrana města se zastavuje, protože se stala nadále nemožnou. Poté Mazzini podal s oběma dalšími triumviry demisi a Ústavodárné shromáždění zvolilo nový triumvirát. Většina čelných představitelů republiky opustila Řím s americkými pasy v kapse a odebrala se do emigrace.
2. 7. 1849 se setkal vyslanec USA Cass s Garibaldim a sdělil mu, že vláda USA dává jemu a jeho ženě, která za ním mezitím dorazila, k dispozici korvetu, která momentálně kotví v přístavu Civitavecchia. Rovněž mu nabídl, že s sebou může vzít ty své spolubojovníky, kterým by ze strany nepřátel mohly hrozit represálie. Garibaldi poděkoval za nabídnutou možnost záchrany, ale rozhodl se odejít se zbytkem vojáků republiky, kteří byli ochotni jej následovat z Říma a pokračovat v boji. Garibaldiho žena Anita doprovázela svého muže, přestože byla opět v jiném stavu. Nechala si ostříhat vlasy, oblékla se jako muž a vsedla na koně.
Oddíl vojáků, kteří se rozhodli Garibaldiho provázet, čítal na 4 000 mužů, z nich 400 jezdců a trén složený z doprovodných vozů. Z Říma si Garibaldi odvážel dekret Ústavodárného shromáždění, kterým byl povýšen do hodnosti armádního generála a vybaven mimořádnou plnou mocí Římské republiky. Nesl razítko Římské republiky a podpis Mazziniho. Stejné povýšení obdržel i generál Rosseli. Garibaldi, jako zkušený partyzánský velitel, si byl plně vědom rizika. Jeho malé vojsko mělo proti sobě 70 000 nepřátelských vojáků - z toho 35 000 Francouzů, 15 000 Rakušanů, 12 000 Neapolitánů, 6 000 Španělů a 2 000 Toskánců. Vůči takové přesile musel Garibaldi použít všechny své dlouholeté zkušenosti partyzánského vůdce.
4. 7. 1849 dorazil se svým oddílem do Monte Rotonda. Cestou však počala morálka jeho oddílu vážně upadat. Každou noc dezertovali další a další muži. Naproti tomu nebylo možno dosáhnout, aby se k jeho oddílu přidal byť i jen jediný dobrovolník. Garibaldi se stal přísným a neúprosným: dal zastřelit legionáře za ukradenou slepici. Stejně tvrdě postupoval proti zadrženým zběhům. Všechna tato opatření však byla málo platná. Během jediného týdne po odchodu z Říma se Garibaldiho oddíl zmenšil na 2 500 mužů. Z původních 4 000 mužů dezertovalo plných 1 500 mužů. A to ještě nedošlo k žádným bojům. Poprvé přebývaly zbraně - museli je zakopávat, aby se jich nezmocnil nepřítel.
5. 7. 1849 dorazil Garibaldiho oddíl nočními pochody do Terni. Zde se k němu připojil plukovník Hugh Forbes, Angličan bojující v řadách italských nacionalistů, s oddílem 600 mužů a 2 děly větší ráže. Pro Garibaldiho to byla v jeho situaci významná posila. Pochodovali na Todi, kde byli pohostinně přijati. Dne 13. 7. 1849 vyrazili dále. Postup byl stále obtížnější. Někde byli republikánští vojáci přijati pohostinně, jinde se k nim obyvatelstvo chovalo nevšímavě. Někde také i nepřátelsky. Co však bylo nejhorší: na Garibaldiho výzvu se nepřidal ani jeden muž.
Zato přibývalo zběhů; mnozí prchali na koních i pěšky a se zbraněmi. Cestou drancovali venkovské dvorce a přitom se vydávali za Garibaldiho vojáky. Venkované pak přijímali Garibaldiho oddíl s nedůvěrou a nerozlišovali zběhy od vojáků. Za těchto okolností musel i Garibaldi sáhnout k nuceným rekvizicím; snažil se však při nich pokud možno šetřit chudé venkovany. Musel pospíchat, aby co nejdříve dosáhl Benátek, které dosud pokračovaly v boji proti Rakušanům. Otálet příliš nemohl; jeho oddíl se neustále zmenšoval dezercemi a na pochodu Toskánskem měl v patách Rakušany.
U obce San Angello in Vado narazil Garibaldiho oddíl na Rakušany a padl do pasti - Rakušané obsadili všechny cesty z údolí. V poslední chvíli objevil Garibaldi horskou stezku, kudy svůj oddíl vyvedl z obklíčení. Jeho zadní voj se však na pochodu zdržel, byl přepaden rakouskými husary a porubán. Ještě hůře skončila srážka Garibaldiho oddílu u obce Foglio. Zde narazila legie na tyrolské střelce. V boji ztratil Garibaldi polovinu vojáků na padlých, raněných a rozprchlých. Ztratil také jedno ze dvou děl. Se zbytkem svého oddílu a jediným dělem dorazil večer 29. 7. 1849 do města Macerata. V té chvíli měl v patách rakouské oddíly, kterým velel Erzherzog Ernst von Habsburg a generálové Stadion a Hahn. Ti uzavřeli cestu k moři a přinutili Garibaldiho upustit od pochodu do Benátek. V této situaci mu nezbývalo nic jiného než zamířit s oddílem k neutrální republice San Marino, aby tam vyhledal azyl. Po některých potížích se Garibaldimu podařilo vejít ve styk s vládou republiky a 31. 7. 1849 vstoupil se svým oddílem na území neutrální republiky. Zadní voj oddílu se již dostal do přestřelky s předvojem generála Hahna. Vstup na území San Marina neznamenal pro legionáře konec všech starostí a nebezpečí. Rakouské vojsko stálo na všech přístupech k San Marinu a bylo jen otázkou času, kdy se rozhodne vtrhnout na území republiky a obsadit je. Proto vláda republiky vstoupila v jednání s rakouským velitelstvím a vyjednala tyto podmínky: 1) Generál Garibaldi odevzdá výzbroj svého oddílu vládě republiky San Marino, která je předá velení rakouského vojska. 2) Důstojníci a vojáci oddílu budou eskortováni do svých domovských obcí se zárukou plné amnestie. 3) Generál Garibaldi dá čestné slovo, že opustí Itálii; nato obdrží od rakouského velení pas k cestě do Ameriky. 4) Rakouské vojsko je oprávněno vstoupit na území republiky San Marino a utábořit se tam. 5) Smlouva vstoupí v platnost, jakmile ji ratifikuje rakouský velící generál v Bologni.
Garibaldi přečetl dojednané podmínky svému štábu. Dojem byl vcelku velmi špatný. Podezření vzbuzovaly zejména pasáže o eskortování důstojníků a vojáků do míst jejich bydlišť. Kde jsou záruky, že Rakušané dohodu dodrží? Bod číslo 4), který dovoloval rakouskému vojsku připravit si ležení na území republiky San Marino, znamenal faktické provedení okupace tohoto drobného státu. Všichni důstojníci Garibaldiho štábu smlouvu jednoznačně odmítli. Zbytek oddílu, který vkročil na území republiky San Marino, čítal zhruba 2 000 mužů. To bylo vše, co zůstalo z vojska Římské republiky. Ale ne všichni byli schopni pokračovat v dalších namáhavých pochodech a bojích. Tělesné i duševní síly většiny těchto mužů již byly zcela vyčerpány. Proto bylo dohodnuto, že vyberou 250 nejvěrnějších a nejspolehlivějších mužů a s nimi Garibaldi i jeho štáb opustí tajně v noci území San Marina, aby svou přítomností nepůsobili hostitelům nesnáze.
Zpráva o tom, že Garibaldi se svými nejbližšími druhy v noci tajně odešel, vyvolala mezi jeho vojáky, kteří o tom nevěděli a zůstali v San Marinu ponecháni sami sobě, zmatek a pobouření. Někteří se za ním vydali na vlastní pěst, jiní chtěli zaútočit na Rakušany, avšak chyběl jim zkušený velitel, který by takovou akci zorganizoval. Většina se jich však rozutekla a v převlečení se vydala na cestu k domovu. Většinou byli cestou odhaleni, polapeni a skončili ve vězení. Jen málokterý vyvázl bez úhony.
Zatím Garibaldi se svým malým oddílem dorazil 1. 8. 1849 do obce Cesenatico na pobřeží Adrie. Oddíl zamířil rovnou do přístavu, kde kotvilo třináct rybářských bárek. Garibaldiáni cestou odzbrojili a zajali posádku papežské četnické stanice a rakouskou vojenskou hlídku, kterou překvapili spící. Jen přímluva Uga Bassiho, bývalého polního kuráta papežského vojska, který přešel na stranu republiky a patřil k nejbližším spolubojovníkům Garibaldiho, zachránila zajatcům život.
Garibaldiáni vzbudili městské radní, rekvírovali v místních obchodech potraviny na cestu a vzali s sebou majitele bárek jako lodníky. Zatím vypukla prudká bouře, takže nalodění oddílu a naložení zásob trvalo téměř osm hodin. Konečně bouře utichla. Druhého dne, 2. 8. 1849, v 7 hodin ráno konečně vyplul celý oddíl na moře. Hodinu po vyplutí dorazil do města silný oddíl rakouského vojska. Garibaldi přikázal nabrat kurz směrem na Benátky. Celý den pluli v klidu a bez jakýchkoliv překážek. Nadešla klidná, jasná měsíční noc, která jim však přinesla pohromu.
V té době vykonávala ve vodách, kterými plula výprava, pravidelnou hlídkovou službu rakouská válečná loď, plachetní briga Orestes, a rakouská lodní hlídka spatřila na západním směru plující flotilu podezřelých rybářských bárek. Garibaldi se snažil uniknout změnou kurzu plavby, ale Orestes zahájila palbu. Osm lodic se 162 legionáři se vzdalo, další tři lodice vysadily uprchlíky na břeh a odpluly se vzdát rakouské válečné lodi. Pouze dvě lodice unikly, avšak i ty uvázly ráno 3. 8. 1849 na mělčině u Comacchia.
Garibaldi s Anitou a několika svými nejbližšími druhy byli na jejich palubách. S těžce nemocnou Anitou v náručí dosáhl břehu. Zde vyzval své druhy, aby se co nejrychleji rozprchli, nemají-li všichni zahynout. Nakonec mu přišla pomoc od Nina Bonneta, člena Mladé Itálie a pověřence Mazziniho pro kraj Romagna. Jako republikánský územní funkcionář neodešel do Říma a setrval v místě i v době bojů o Římskou republiku.
Od jednoho místního rybáře se dozvěděl, že se 5 mil od jeho usedlosti vylodili nějací republikáni. Proto jim vyjel naproti se svým pomocníkem. Zavezl uprchlíky do nejbližšího statku, ale protože kraj pročesávaly rakouské vojenské hlídky spolu s papežskými četníky, nemohli tam zůstat dlouho a museli dále. Uprchlíci putovali krajem od samoty k samotě. 4. 8. 1849 zemřela Anita v dvorci Guiccioliů. Garibaldi požádal hostitele, aby ji zde pochovali, a pokračoval s jedním průvodcem dál ve svém útěku.
5. 8. 1849 vydal rakouský generál Gorzkowsky výstrahu obsahující varování všem, kdo by Garibaldimu nebo jeho druhům poskytli jakoukoliv pomoc. Jeho cesta vedla přes Ravennu do Forli a dál v doprovodu apeninských pašeráků k toskánské hranici. 23. 8. 1849 stanul se svým průvodcem na toskánské hranici. Jeho dobrodružná cesta pokračovala dále přes Toskánsko, kde jej zastihla zpráva o pádu republiky San Marca v Benátkách. Další cesta do Benátek ztratila smysl a uprchlíci se obrátili směrem k hranicím Sardinského království.
6. 9. 1849 telegrafoval sardinský královský komisař v Janově do Turína, že se Garibaldi objevil v Chiavari. Obratem obdržel od ministra vnitra odpověď: „Pošlete ho do Ameriky, bude-li s tím souhlasit. Pro ten případ mu poskytněte peněžní podporu. Nebude-li souhlasit, zatkněte jej a uvězněte!“
Pro Garibaldiho přijela do Chiavari četnická eskorta převlečená do civilu. V noci byl potají přivezen do Janova a ubytován - pod policejním dohledem - v dóžecím paláci. Sardinské královské úřady sledovaly tímto postupem dva cíle: jednak chtěly zabránit veřejným manifestacím v Janově, který byl vždy baštou republikánů, a rovněž chtěly, pokud možno, utajit Garibaldiho pobyt před Rakušany a vyhnout se tím jejich případné žádosti o vydání.
To by při stavu veřejného mínění v Piemontsku mohlo vyvolat vážné nepokoje. Protože sardinský královský režim byl od své kapitulace před Rakušany před svými poddanými i před širokou italskou veřejností v postavení velmi labilním, mohly by takovéto nepokoje vést k závažným důsledkům a nebylo ani vyloučeno, že by zemi mohli okupovat Rakušané. Proto bylo zájmem savojské monarchie Garibaldiho pobyt na území Sardinského království co nejvíce utajit a co nejrychleji jej dostat do ciziny.
Autor: Jan Drnek
Použité zdroje
MONTANELLI, Indro a Marco NOZZA, 1977. Garibaldi. Přeložil Zdeněk Frýbort. Praha: Mladá fronta.
HUCHOVÁ, Ricarda, 1963. Garibaldi. Přeložil Josef Čermák; verše přeložil Josef Hiršal. Praha: Svobodné slovo.
PROCACCI, Giuliano, 1997. Dějiny Itálie. Přeložili Drahoslava Janderová, Bohumír Klípa a Kateřina Vinšová. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
PIRUCHTA, Libor, 1971. Giuseppe Garibaldi. Praha: Svoboda.
Jde o českou původní biografii Garibaldiho, která se zabývá jeho životem i hlavními událostmi italského sjednocení.
TARABA, Luboš, 2013. Italské patálie maršála Radeckého: první válka za sjednocení Itálie 1848–1849. Praha: Epocha.
