Článek
Nedávno jsem sledoval diskusi dvou ne zcela neznámých mužů, žurnalisty a politologa. Nešlo o žádné středoproudé liberály a daly by se na nich najít i nějaké nelichotivé nálepky, které jim udělili užiteční idioti mainstremu. Jeden z nich byl křesťan. Bavili se o státu a o tom, kdy a jak je stát ohrožen. Hned v počátku se oba shodli na tom, že stát je zkrátka nějaká institucionalizovaná organizace moci. Přinejmenším u křesťana mne to udivilo.
Pokud je stát organizací moci, musíme se ptát, zda to nejde vidět i jinak, a co je to moc? Je to naprosto nutné, protože odpověď na tuto otázku zákonitě predikuje i definici státu. Pochopím, když i pravičák zastává názor, že moc je prostě pozice, ze které něco mohu. Těžko ale chápu, že s tím křesťan souhlasí. Pro křesťana je přece veškerým zdrojem a majitelem veškeré moci Bůh. Není to žádná pozice, je to možnost daná Bohem.
Sekularista či ateista se může bavit o státu jako o struktuře a organizaci moci, která se nějakým historickým třesením a náhodou nějak uspořádala a někdo v ní k moci přišel. Ale křesťan těžko. Křesťan ví, že má-li někdo moc, má ji z vůle Boží, což je zavazující.
Od počátků státnosti ve středověku byl panovník vnímán jako panovník z vůle Boží. Bylo totiž správně chápáno, že moc pochází od Boha a stát je tudíž něčím, do čeho by měl mít Bůh možnost mluvit. Stát byl smlouvou s Bohem a tím se stával i čímsi posvátným. Dědičný panovník byl institucí, která právě představovala onen kanál k pronikání Boží vůl do řízení státu. Bůh totiž rozhodoval, koho nechá narodit se ve správné rodině a ve správném pořadí, aby se stal ve správnou chvíli panovníkem. Společensky byl stát organizací a dělbou služby. Někdo vyráběl jídlo, jiný se modlil, další to chránil zbraněmi atd.
V letech 1583 – 1645 žil v Holandsku humanista, politický geograf a filosof Hugo Grotius, který mínil, že dokonalé právo a skutečně spravedlivé právo lze odvodit pouze z lidského rozumu a přirozenosti. Nevadilo mu, že člověk i jeho rozum jsou značně nedokonalé a omylné entity. Mimo jiné odvodil, že stát je založen na společenské smlouvě. Jinými slovy – lidé si to mají dohodnout sami a Bohu do toho nic není. To se samozřejmě později velmi zalíbilo osvícencům a více méně tento princip aplikoval již vestfálský mírový kongres po třicetileté válce. Panovník se stával více ceremoniální figurou, vznikaly vlády a státní byrokracie, která dohlížela sama na sebe a na své zájmy. Princip osobní uzurpované moci posílil vůči principu všeobecné služby.
Po francouzské revoluci se rychle ukázalo, že bez nějakého boha to nejde, a že ona společenská smlouva otevírá dveře růstu hegemona, který pak ovládne vše. Tento problém se po porážce Napoleona Bonaparta stal důležitým tématem Vídeňského kongresu. Po prodělané katastrofě bylo zřejmé, že je třeba vrátit Boha do hry. Stát je určitá jednota zajišťující ochranu a pravidla všem. K tomu ale musí být dobrý důvod. Pro to musí každý něco obětovat a v něčem se omezovat. Moc nelze organizovat, vždycky to bude soupeření o moc a to přináší rozklad, ne jednotu. V řadě monarchií byl obnoven a posílen princip dědičného trůnu, křesťanští panovníci upekli Svatou alianci. Církvi byl sice sekularizován majetek, ale byly vyhlášeny konkordáty, aby ji státy nemohly používat jako svůj nástroj moci a kontroly, a církevní činitelé byli přizváni k řízení určitých oblastí státní správy. Bylo rozpoznáno, že stát je sice organizací moci, ale také služby, která má svůj vrchol právě ve službě Bohu. Moc je dána ke službě, a kdo jí chce více a pro sebe, jí chce neoprávněně. Přesto ji mnozí chtěli.
Současně ovšem probíhalo hledání náhradního boha, jímž by se dal nahradit ten skutečný vševědoucí a všemocný Stvořitel a Hybatel. Někde se jím stal nacionalismus, postupně socialismus a další ideologie. Jestliže musí být stát strukturou služby (aby to nebyla jen bezuzdná rvačka o moc), ať se slouží čemukoliv, národu, společenské třídě, ideji, hlavně ne Bohu. Takové uspořádání umožní, aby se místo Boha do čela státu ve jménu ideologie stavěli ctižádostiví a mocichtivé jedinci. Když lidé potřebují něčemu sloužit, aby se stát nerozsypal, ať si myslí, že slouží nějaké vznešenosti a ve skutečnosti budou sloužit nějakému mazanému člověku.
Absolutistické monarchie postupně přistoupily na kompromis. Panovník bude stále panovníkem z Boží vůle, ale umožní se parlament, volby, boj politických stran. Lidé budou mít pocit, že o něčem spolurozhodují, ale skrze jmenovanou horní komoru a právo veta zůstane pomazanému majestátu možnost kontroly a stane se arbitrem nad stranami. Jak formuloval František Josef I. – Mým úkolem je chránit lid před jeho politiky.
Osvícenské kruhy a liberálové, kteří z nich vzešli, ovšem nechtěli nad sebou žádného arbitra. Chtěli se prostě porvat o moc, lhát, podvádět, krást, vysávat a manipulovat. Chtěli stát pouze předstírat a volby změnit v kamufláž svých mafiánských korporací, v důkaz legitimity své moci. Pracovali pomocí vznětlivých idejí nebo pomocí peněz a vlivných postů. Postupně se jim podařilo vehnat monarchie do válek a revolucí, odstranit panovníky v Boží vůle a privilegia (která se nedala koupit a musela se vysloužit). Převládajícím principem se stal stát na bázi společenské smlouvy, neboť společnost a její vůle se dá velmi dobře vytvářet a manipulovat regulací informací, zejména koupenými médii. Nikdo nebude sloužit nějaké pouhé bezduché organizaci převlečené za stát. Každý bude koukat si něco urvat a nějak se zabezpečit sám. Každou pouhou organizaci si někdo koupí nebo ovládne, tak proč mu v tom pomáhat? A služba, za kterou mi někdo platí, není služba, ale zaměstnání pro zisk.
Stát jako společenská smlouva? Proč bych ji měl respektovat, když vím, že kdo může, bude tu smlouvu porušovat a zneužívat pro sebe? Zákon a práva nic nezajistí, lze je mocensky přiohnout, koupit si jejich výklad či změnu. Stát, který závisí jen na vůli nedokonalých a hříšných lidí, není státem, je to jen jiné slovo pro rvačku, soupeření a marné hledání rovnováhy mezi různými formami sobectví. Nutným následkem je diktát hegemona nebo naprostý rozklad a zánik.
Diskuse žurnalisty a politologa pro mne přestala mít mysl právě v okamžiku, kdy oba přijali jako východisko definici státu jako organizace moci, kterou může disponovat člověk. Pokud není do lidských věcí, tedy i do státu, vpuštěna Boží vůle, v žádném případě se nejedná o stát, ale o jakýsi korporát, o nástroj k ovládání a vysávání obyvatel v daném teritoriu. Stát, který nepočítá s tím, že by byl mimo struktury moci také strukturou služby něčemu, co všechny převyšuje, všechno rámuje a všemu dává smysl, státem být nemůže. Proto také nejsme stát, ale kolonie, na které nikomu nezáleží, kterou nikdo nebude bránit, nikdo na ni nebude hrdý a nebude se s ní identifikovat. Proč nějaká samospráva? Proč volit orgány, které si stejně dosazuje kolonizátor, ať zvolíme kohokoliv? Proč se o cokoliv snažit, když nám to stejně někdo vezme a nějak to z nás vysaje? Zcela automaticky mne napadlo – Komu takovou diskusí sloužíte? Já se jdu modlit a prosit o dobrou službu. Tak možná svůj pobyt v tomto světě úplně nepromarním.
Autor: Jan Drnek
