Debata o monarchii vstoupila na parlamentní půdu

Dne 9. června 2026 se v zasedací místnosti Karla Sladkovského v Poslanecké sněmovně uskutečnil kulatý stůl nazvaný „Česko jako parlamentní monarchie?“. Akci uspořádal poslanec Marek Výborný ve spolupráci s Českým královským institutem. Samotný název nebyl provokací ani historickou reminiscencí. Cílem setkání bylo otevřít odbornou i politickou diskusi nad otázkou, zda může být parlamentní monarchie životaschopnou součástí českého ústavního systému.

Ještě před několika desetiletími by podobná událost byla jen stěží představitelná. Myšlenka, že se v prostorách Parlamentu uskuteční veřejná debata věnovaná parlamentní monarchii, by většině pozorovatelů připadala vzdálená realitě. Přesto se tak stalo.

V jednacích prostorách Parlamentu se sešli akademici, politici, novináři i veřejnost, aby diskutovali otázku, která bývá v českém prostředí zpravidla odsunována na okraj veřejné debaty. Nešlo o nostalgické vzpomínání na habsburskou monarchii ani o společenské setkání milovníků historie. Středem pozornosti se stala úvaha, zda může být parlamentní monarchie legitimní alternativou současného republikánského uspořádání.

Samotná existence takové debaty představuje pozoruhodný moment. Monarchie se po dlouhé době nestala předmětem historické přednášky ani akademického semináře. Poprvé po mnoha letech zazněla přímo v prostoru, kde se rozhoduje o podobě státu.

Přítomnost tradičních médií naznačovala, že pořadatelé nepovažovali akci za uzavřenou diskusi pro úzký okruh zájemců. Debatu sledovali zástupci České televize, CNN Prima News a Bold News. Do sálu dorazili rovněž představitelé několika politických proudů. Pozornost vzbudila také přítomnost poslance Okamury, který si přišel debatu vyslechnout. Tentokrát však nešlo o předsedu SPD, ale jeho brata Hayata Okamuru (KDU-ČSL). Tento detail dobře ilustroval šíři publika, které téma monarchie dokázalo přilákat.

Účastníci obdrželi pamětní obálky se známkami Tadeáše Salvátora Habsburg-Lothringen. Nad debatou se však vznášela základní otázka: může být monarchie v jednadvacátém století životaschopnou součástí demokratického systému?

První blok patřil odborníkům, kteří se na monarchii podívali z historické, ekonomické i ústavněprávní perspektivy. Místo nostalgických vzpomínek na zaniklé mocnářství nabídli soubor argumentů vztahujících se k fungování moderního státu.

Pavel Fabini zdůraznil, že parlamentní monarchie není historickým reliktem, ale funkčním modelem, který dnes existuje v řadě stabilních demokracií. Neomezil se pouze na výčet příkladů ze Spojeného království, Nizozemska či skandinávských zemí. Jeho argument směřoval hlouběji k otázce historické legitimity českého státu. Připomněl, že česká státnost vznikala a po staletí se od Svatováclavské koruny. České království nebylo epizodou, ale základní formou existence země. Republika tak v dlouhodobém historickém horizontu představuje spíše krátkou etapu než samozřejmý výchozí stav.

Lukáš Kovanda rozšířil debatu o ekonomický rozměr. Upozornil, že stabilita institucí má přímý dopad na důvěru společnosti i ekonomických aktérů. Panovník nepodléhá volebním cyklům ani stranickému soupeření, což podle něj přispívá k předvídatelnosti prostředí. Právě tato kontinuita může v obdobích politických změn působit jako stabilizační prvek, který republikánský model s volenou hlavou státu nedokáže vždy zajistit.

Jiří Šouša se zaměřil na ústavněprávní rovinu. Kritika přímé volby prezidenta nebyla vedena proti konkrétním osobám, ale proti samotné konstrukci systému. Upozornil, že přímá volba vytváří vedle parlamentu a vlády další silný mandát, což vede k dlouhodobému napětí uvnitř ústavního uspořádání. Volební kampaně navíc podle něj přispívají k polarizaci společnosti. Monarchie byla v tomto kontextu představena jako model, který odděluje symbolickou a politickou moc a tím podobné konflikty omezuje.

Petr Kolář doplnil diskusi o širší ústavní a institucionální perspektivu. Zdůraznil význam oddělení reprezentativní a výkonné složky moci a upozornil na problém rostoucí personalizace politiky. Monarchie podle něj může nabídnout řešení v podobě nestranické hlavy státu, která není zatížena volebním bojem ani stranickou příslušností. V jeho vystoupení se výrazně propojila otázka tradice s moderním pojetím ústavnosti.

Řada těchto argumentů již není pouze teoretickou úvahou, ale byla systematicky rozpracována v návrhu nového ústavního rámce, který zveřejnila Koruna Česká v září roku 2025. Tento dokument konkrétně reaguje na problémy, které řečníci pojmenovali. Oddělení symbolické a výkonné moci je zde zakotveno v podobě panovníka jako nestranické hlavy státu bez přímého politického mandátu, zatímco výkonná moc zůstává plně v rukou vlády odpovědné parlamentu. Kritika přímé volby prezidenta se promítá do návrhu odstranění dvojí legitimity v systému a návratu k jednoznačně parlamentnímu modelu. Důraz na kontinuitu a stabilitu institucí se odráží v dědičném principu, který eliminuje volební cykly spojené s hlavou státu a omezuje politizaci této funkce. Historická legitimita české státnosti je v návrhu reflektována návratem k tradici Koruny České jako nadčasového státního principu.

Celkově akademická část nepůsobila jako izolovaná teoretická úvaha, ale jako ucelený blok argumentů, který monarchii představil jako promyšlenou a vnitřně konzistentní alternativu, navíc již částečně převedenou do konkrétní podoby ústavního návrhu.

Pokud odborníci diskutovali monarchii jako ústavní model, politici ji poměřovali optikou politické reality. Druhý blok debaty tak nabídl zajímavý střet teoretických argumentů s představou toho, co je v současném Česku vůbec politicky představitelné.

Nejvýraznějším zastáncem monarchického modelu mezi přítomnými politiky byl senátor Zdeněk Hraba (nestraník, koaliční senátor Koruny České). Na rozdíl od většiny ostatních řečníků nepovažoval monarchii za čistě teoretickou konstrukci ani historickou zajímavost, ale za plnohodnotnou alternativu současného republikánského zřízení. Ve svém vystoupení opakovaně zdůraznil, že náš stát by mohl mít krále nebo královnu, aniž by tím utrpěl demokratický charakter státu. Kriticky se vyjádřil k přímé volbě prezidenta, která podle jeho názoru přispívá k rozdělování společnosti a vytváří napětí uvnitř ústavního systému. Současně ocenil stabilizační a sjednocující roli, kterou v řadě evropských zemí plní nestranická hlava státu stojící mimo každodenní politický zápas.

Za pozornost stála také skutečnost, že Hraba nehovořil pouze v obecné rovině. Monarchii nepředstavoval jako romantickou vzpomínku na minulost, ale jako realistický ústavní model, který funguje v řadě současných evropských demokracií. Právě tím se jeho vystoupení odlišovalo od většiny ostatních politických příspěvků. Přestože otevřeně hájil monarchický princip, nezastíral ani historické komplikace spojené s českou zkušeností volených panovníků a vyhýbal se idealizaci minulosti. Jeho argumentace tak působila věcně a byla založena především na úvahách o fungování moderního státu.

Není přehnané konstatovat, že právě Zdeněk Hraba se stal hlavním politickým hlasem monarchické pozice během celé debaty. Bez jeho účasti by politická část kulatého stolu pravděpodobně postrádala skutečného obhájce myšlenky, která byla předmětem diskuse.

Poslanec Karel Dvořák (STAN) myšlenku monarchie odmítl. Svou argumentaci postavil především na principu rovnosti příležitostí a připomněl, že v republikánském systému může každý občan teoreticky usilovat o nejvyšší ústavní funkci, zatímco monarchie tuto možnost omezuje dědičným principem. Jeho vystoupení se neslo v duchu typického demokratického populismu, který zaměňuje formální rovnost přístupu k jedné konkrétní funkci za podstatu legitimity celého ústavního systému. Otázka, zda je hlava státu volena nebo nastupuje na trůn dědičně, totiž sama o sobě nevypovídá nic o míře občanských svobod, kvalitě institucí ani skutečném fungování demokracie. Právě na tuto skutečnost ostatně upozorňovali někteří účastníci odborného panelu.

Musím přiznat, že právě tento argument ve mně vyvolal dojem typického starostovského populismu. Představa, že podstata demokracie spočívá především v možnosti každého občana stát se hlavou státu, je sice snadno srozumitelná, zároveň však odvádí pozornost od podstatnějších otázek fungování institucí, ústavní stability a ochrany občanských svobod.

Poslanec Marek Výborný (KDU-ČSL), který nad akcí převzal záštitu a spolupodílel se na jejím uspořádání, zaujal umírněný a spíše realistický postoj. Uvedl, že česká společnost podle jeho názoru v současnosti není na přechod k monarchickému zřízení připravena a že podobná změna není na pořadu dne. Současně však odmítl představu, že by samotná debata o monarchii byla něčím nepatřičným nebo okrajovým. Připomněl, že otázky ústavního uspořádání státu patří k legitimním tématům veřejné diskuse a že demokratická společnost by měla být schopna vést věcný dialog i o návrzích, které se dnes mohou zdát málo pravděpodobné. Monarchii sice nepředstavil jako bezprostředně uskutečnitelný projekt, zároveň však nevyloučil, že se podobné úvahy mohou v budoucnu znovu objevit v souvislosti s proměnami české i evropské politiky..

Poslankyně Helena Válková (ANO) připustila, že některé evropské monarchie vykazují určité přednosti, zejména pokud jde o stabilitu systému a reprezentativní roli hlavy státu. Současně však dala najevo, že sama zůstává stoupenkyní republikánského uspořádání. V odlehčenější části svého vystoupení ocenila, že mezi řečníky i účastníky byly zastoupeny také ženy. S jistou nadsázkou poznamenala, že debaty o monarchii na ni někdy působí jako převážně mužská záležitost. Její poznámka vyvolala v sále pobavené reakce a na okamžik odlehčila jinak převážně odborný charakter diskuse.

Karel Haas (ODS) přistoupil k debatě především z pohledu ústavní stability. Nepolemizoval ani tak s historickými či teoretickými argumenty ve prospěch monarchie jako spíše s otázkou její praktické uskutečnitelnosti v současných podmínkách. Vyjádřil pochybnost, zda je česká společnost připravena vzdát se instituce prezidenta, která se za více než sto let republikánské tradice stala samozřejmou součástí politického života. Současně upozornil, že ústava z roku 1993 podle jeho názoru představuje kvalitní a funkční základ českého státu a že řada pozdějších zásahů do jejího textu vedla spíše ke komplikacím než ke zlepšení fungování systému.

Za pozornost stál také příspěvek Libora Vondráčka (Svobodní). Jako jeden z mála přítomných politiků připustil možnost postupné eroze současného ústavního systému. Kriticky upozornil na napětí, které do české politiky přinesla přímá volba prezidenta, i na širší proměnu politické kultury. Současně odmítl představu, že současné republikánské uspořádání představuje definitivní a neměnný stav. Právě v tomto bodě se jeho argumentace nejvíce přiblížila úvahám zaznívajícím v odborné části debaty.

Vondráčkovo vystoupení současně připomnělo jeden z dlouhodobých sporů spojených s jeho vlastní politickou stranou. Svobodní po většinu své existence vystupovali jako představitelé libertariánského proudu zdůrazňujícího osobní svobodu, omezený stát a odpovědnost jednotlivce. Jejich pozdější volební spolupráce se SPD proto vyvolala mezi částí členů i podporovatelů pochybnosti o zachování původní ideové identity. Některé pasáže Vondráčkova vystoupení tak bylo možné chápat i jako nepřímou připomínku hodnot, na nichž byla strana kdysi vybudována.

Ředitel Královského institutu v závěru této části uvedl, že by nemělo jít o poslední podobnou akci a že další debata by se měla uskutečnit také na půdě Senátu.

Každá veřejná událost má vedle oficiálního programu také svůj neformální rozměr.

Atmosféra byla převážně přátelská a soustředěná. Přesto se v průběhu diskuse objevily momenty, které mezi přítomnými vyvolaly pozornost. Některé vstupy z publika působily natolik sehraně, že vyvolaly podezření na předem připravenou scénku. Přímý důkaz pro takový závěr neexistuje, mohlo jít pouze o subjektivní dojem. Zajímavé bylo sledovat setkávání lidí z velmi odlišných prostředí. Historici diskutovali s politiky, monarchisté s republikány a novináři s organizátory.

Pozornost hostů upoutaly také pamětní obálky, které účastníci obdrželi při registraci. Nesly poštovní známku s podobiznou Tadeáše Salvátora Habsburg-Lothringen a pro mnohé představovaly příjemnou sběratelskou vzpomínku na neobvyklou parlamentní akci. Zároveň však připomněly jednu z dlouhodobých zvláštností českého monarchistického prostředí. Zatímco většina dlouholetých monarchistů důsledně vychází z legitimistického výkladu nástupnického práva, jiní věnují pozornost příslušníkům habsburského rodu bez ohledu na jejich postavení v nástupnické posloupnosti. Pro nezasvěceného pozorovatele může být obtížné se v těchto dynastických jemnostech orientovat.

Právě zde Český královský institut poněkud plete hlavu nejen novinářům, ale především vlastním příznivcům. Na jedné straně se dlouhodobě hlásí k legitimistické tradici, která klade důraz na přesně definovaná nástupnická pravidla. Na straně druhé se v propagačních materiálech objevuje mladý Tadeáš Salvátor Habsburg-Lothringen z toskánské větve rodu, jehož případný nárok na český trůn by podle nástupnického práva patřil spíše do oblasti vzdálených komplexních genealogických úvah než bezprostřední reality.

Pražská holubí letka, která se po skončení akce dostavila k občerstvení v téměř reprezentační síle, dávala na první pohled najevo, že otázka legitimního nástupnictví ji sice neponechává chladnou, avšak z jejího pohledu bylo důležitější především to, kdo se stane legitimním vlastníkem posledního neobsazeného chlebíčku nebo zákusku.

Lhali bychom však, kdybychom tvrdili, že obsah debaty na holubí letce nezanechal žádnou stopu. Po krátkém pozorování bylo zřejmé, že mezi jednotlivými opeřenci nepanuje v otázce vlastnických práv úplná shoda. Zatímco část zastávala darwinistický princip „kdo dřív přiletí, ten dřív bere“, jiní zjevně dávali přednost dědičnému nároku. Argumentovali přitom skutečností, že jejich předkové navštěvovali rauty ve Vídni již v dobách, kdy František Josef I. sedával na císařském trůně a chlebíčky se servírovaly v podstatně důstojnějším prostředí než v předsálí poslanecké sněmovny.

Na rozdíl od aktvních účastníků však holubí letka dospěla k řešení překvapivě rychle. V okamžiku, kdy zmizel poslední chlebíček, zavládla mezi republikány, monarchisty i politickými indiferenty vzácná společenská shoda.

Teprve čas ukáže, jaký význam bude této debatě jednou přisuzován. Může jít o jednu z mnoha událostí, které se časem ztratí v archivech. Stejně tak však může představovat okamžik, kdy monarchická myšlenka definitivně vstoupila do českého veřejného prostoru jako relevantní součást politické diskuse.

Debata nevznikla ve vzduchoprázdnu. Její kořeny sahají do roku 1988 a následného vývoje monarchistického hnutí. Argumenty, které zazněly na parlamentní půdě, se v různých podobách objevují v monarchistických publikacích již desítky let. Vývoj od prvních manifestů přes systematickou publicistickou práci až po formulaci konkrétních ústavních návrhů ukazuje, že současná diskuse není náhodným výkyvem, ale logickým vyústěním dlouhodobého intelektuálního úsilí.

Nabízí se proto otázka, zda tato debata nepředstavuje dosavadní vrchol téměř čtyřicetileté práce několika generací českých monarchistů.

Pokud by měla diskuse pokračovat na půdě Senátu, jak zaznělo v závěru akce, bylo by vhodné, aby se vedle obecné argumentace věnovala také konkrétním návrhům. Právě ústavní rámec připravený Korunou Českou nabízí ucelený model, který převádí teoretické úvahy do praktické podoby a může sloužit jako výchozí bod pro další odbornou i politickou debatu.

Závěrem patří poděkování senátoru Zdeňku Hrabovi za jeho příspěvek do diskuse. Ocenění si zaslouží také pracovníci a aktivní sympatizanti Monarchistického institutu, bez jejichž práce by nebylo možné akci v takovém rozsahu uspořádat.

Autor: Martin Cikán

Círus, Vojtěch: Ústavní rámec konstituční monarchie pro český stát. Dostupné z: https://korunaceska.cz/novy-ustavni-ramec-konstitucni-monarchie-pro-cesky-stat/

Drnek, Jan: Kronika Koruny České. Dostupné z: https://drive.google.com/file/d/1zqeXv0jL24ljzruK1Nc42e89rkuvgBPf/view?usp=sharing

Novák, Vincenc: Ve Sněmovně se diskutovalo o zavedení monarchie v Česku. Dostupné z: https://www.boldnews.cz/ve-snemovne-se-diskutovalo-o-zavedeni-monarchie-v-cesku#gsc.tab=0