Článek
Evropa stojí na prahu osudového rozhodnutí. Zda se smíří s rolí kolonie amerického impéria, nebo se konečně stane jako samostatným suverénním činitel ve věcech vojenských i geopolitických. V pozadí rádoby „mírového plánu“ Donalda Trumpa se skrývala chladná kalkulace: zmrazčit Ukrajinu a obnovit vztahy s Moskvou. Kdo by na tom měl získat? Americký volený „mesiáš“ a Kreml. Jak by se v případě vzniku mírové dohody dle původního 28 bodového plánu ve svůj prospěch využil Peking se raději neodvažujme domýšlet.
Ale právě tento nevydiskutovaný, unilateralistický, a vůči Ukrajině ponižující návrh vedl k reakci evropských mocností. Británie a země EU spojily síly s Kyjevem, aby sestavily nový mírový rámec. Ten nově reflektuje realitu na bojišti i potřebu důstojnosti. Žádná demilitarizace, žádné vnucené uznání okupací, žádné stropy pod úrovní přežití. Ukrajina si má zachovat armádu o 800 tisících mužích (de fakto současný stav) i po válce, bude jí garantována bezpečnost a Evropa se bude podílet na obnově země.
Ruská strana reagovala očekávatelně. Označila novou verzi mírového plánu za diktát a pokus o „odsun Ruska z Evropy“. Namísto vstřícnosti přichází nové vlny úderů, propagandistická eskalace a pokusy o rozdmýchání nestability ve východní Evropě. Kreml se netají tím, že preferuje rozdrobený kontinent, ne jednotný blok.
Zatímco v Evropě sílí vědomí, že čas pasivity vypršel, prezident Zelenskyj připravuje důležitou návštěvu Spojených států. Tam bude prosazovat novou mírovou architekturu a žádat, aby i americká politická scéna přestala koketovat s geopolitickou slepotou. V sázce není jen osud Ukrajiny, ale i důvěryhodnost Západu a především Střední Evropy.
Evropa se za poslední tři roky změnila a mění se i nadále. Nenápadně, ale nezadržitelně. Poprvé od dob Bismarcka může starý kontinent vojenskou odpovědnost do vlastních rukou. Příkladem je Česká muniční iniciativa. Malá země, velký vliv. Praha organizuje dodávky stovek tisíc kusů dělostřelecké munice pro Kyjev. Ne z nadbytečných skladů, ale skrze řízenou evropskou produkci a chytrou diplomacii. Celkem už přes 4,5 miliardy dolarů. Česká republika se stává nejen koordinátorem, ale i symbolem evropské vojenské vůle. Země Trojmoří, V4, Pobaltí i Skandinávie dělají to, co se kdysi považovalo za nemožné nahrazují americký výpadek. Ve výrobě, ve financích, v politické vůli. Podle údajů Institutu IfW Kiel evropská podpora již v roce 2025 překonala americkou v měsíčním objemu dodávek. A zatímco USA váhají, Evropa staví. Výrobní linky, fondy, aliance. Namísto přebírání zásob se přechází k nové výrobě. 44 % evropské pomoci již vzniká nově, nikoliv ze skladů.
A pak tu je Balkán. Srbsko, ten věčný dvojitý agent, co oficiálně nikomu nic nedodává, ale podle ruských nářků vyváží zbraně za stovky milionů eur. Balkánské továrny, zdánlivě zapomenuté, ožívají v rytmu dodávek pro obranu evropského prostoru. Evropa není slabá. Jen byla dlouho přesvědčována, že je slabá. Ukrajina není ztracená, pokud ji nezradíme. USA zradit mohou. Evropa nesmí. Jestli Trump vymění Kyjev za selfie s Putinem, musíme mít v kapse vlastní záchranný plán. Nejen pro Ukrajinu, ale pro celou Evropu.
Ideálně by celý projekt měl stát na úrovni Evropské unie. Pokud však EU selhává v jednotě či odvaze, měly by země V4, Trojmoří a Skandinávie usilovat o status ozbrojené neutrality pro Ukrajinu podepřený bilaterálními obrannými dohodami. Vzájemná interoperabilita vojenského průmyslu a odstranění jakýchkoli restrikcí vůči ukrajinské armádě (s snad jen výjimkou jaderných zbraní) by měly být minimem. Nejen jako pomoc Ukrajině, ale jako stavební kámen nové bezpečnostní architektury Evropy. A právě zde se vtírá neodbytná otázka. Má dnes NATO ještě nezastupitelnou roli, pokud Spojené státy stále více hledí k Indopacifiku? Není načase připustit, že odpovědnost za evropskou obranu musí nést Evropa sama? Nelze přehlédnout ani konstruktivní shodu mezi Petrem Fialou a Andrejem Babišem, kteří, navzdory politické rivalitě podpořili evropskou iniciativu na obranu Ukrajiny a odmítli vnucené mírové scénáře bez souhlasu Kyjeva. Vítáme tento společný postoj nastupující i odstupující vlády v tak klíčové otázce, protože v záležitostech evropské bezpečnosti nemůže být prostor pro povolební frašku.
Nelze opomenout ani perspektivu dynastické Evropy. Postoje habsburského arcidomu, byť dnes ceremoniální, v sobě nesou hlubší kontinuitu celoevropské zodpovědnosti. Tradice císařského řízení, byť symbolická, stále připomíná, že Evropa kdysi vládla světu a nečekala na diktát ze zámoří. Jeho císařská a královská Výsost Karel Habsbursko-Lotrinský, hlava arcidomu habsbursko-lotrinského a velmistr Řádu sv. Jiří – evropského řádu domu Habsbursko-Lotrinského, ve veřejných vystoupeních opakovaně zdůraznil potřebu evropské soudržnosti, kulturní identity a obrany demokratických hodnot vůči vnějším i vnitřním hrozbám. Jeho účast na debatách o střední Evropě, jeho angažovanost v Panevropské unii a otevřená podpora ukrajinské suverenity naznačují, že dějinné vědomí monarchie není pasivní relikvií, ale morálním kompasem.
Není snad právě nyní chvíle, kdy má starý kontinent povstat nejen jako ekonomická a vojenská mocnost, ale jako i svébytná civilizace, která si své hranice a hodnoty chrání sama?
