Historie Koruny České: Jak se to vyvíjelo

Koruna Česká v roce 2026 slavila 36 let své existence od založení monarchistického hnutí pod tímto jménem v pražském Realistickém divadle 25. 11. 1990.

Celé monarchistické hnutí mohlo oslavit 38 let od zveřejnění manifestu disidentské skupiny České děti v Informacích o Chartě 77 č. 20 dne 28. 5. 1988.

V tuto chvíli by se mohla KČ počítat k nejstarším a nejstabilnějším polistopadovým politickým stranám.

Manifest disidentské skupiny České děti v roce 1988 vyšel částečně z recesistického prostředí a úmyslu provokovat. A není divu. Kdyby byl míněn jako vážná politická platforma, nejspíš by vedl k rychlému naplnění několika místností v bohnickém či dobřanském léčebném ústavu. Česká společnost masírovaná 80 let republikánskou a pak komunistickou protihabsburskou a proticírkevní propagandou nebyla schopna proniknout vrstvami lží a účelového zkreslení dějin k nějakému konzervativnímu základu. Tyto vrstvy musely být po dlouhá desetiletí trpělivě odstraňovány. Komunismus se zdiskreditoval sám a jeho vrstva právě odumírala. Mnozí se ovšem upínali k vrstvě prvorepublikového nacionalismu s nadějí, že by se dala vzkřísit k životu. Jako nejnadějnější alternativa pro budoucnost se jevil podnikatelský liberalismus ze západu, který zcela po obchodnicku razil tezi, že dobré a hodnotné je jen to nové pěkně zabalené.

O návratu k monarchii neuvažoval nikdo. To bylo zastaralé, směšné, dávno překonané. Pan král a princezna, to patřilo do pohádek. Navíc to byl žalář národů a Čechům v něm ubližovali. Ještě tak vracet šlechtě nějaká privilegia. Nakonec by šlechtici ještě chtěli i své bývalé znárodněné majetky, zase by se nad nás vyvyšovali a vůbec, je to nespravedlivé, aby se někdo narodil v takové lepší rodině a jiný v takové horší rodině. Nemusíme si být všichni úplně rovni, protože víme, k čemu ty snahy po rovnosti dovedly komunisté, ale ta nerovnost by měla být jen tak trochu, tak snesitelně, a každý by měl mít šanci, ne jen ti předurčení urození.

V ateistických Čechách by se opravdu jen těžko dali lidé přemluvit k souhlasu s návratem monarchie. Ti, co si brousili zuby na to, jak se už brzy dostanou v kapitalismu k majetkům a k moci, ti skuteční bezohlední dravci toužící se porvat o to, kdo je víc a kdo je lepší, ti už vůbec nechtěli monarchii, pokud je to vůbec kdy napadlo.

Snad pouze komunisté, kteří se ještě zuby nehty drželi u moci, se monarchie nebáli ani trochu. Králové a šlechta, to opravdu už dávno nebyli jejich nepřátelé. Taková směšná myšlenka nemohla v Čechách inspirovat masy ani je sebeméně zaujmout. Jejich soupeřem mohl být nacionalismus, jakési vlastenectví, církev a především kapitalismus. Od roku 1919 slovo monarchie snad ani nikdo nevyřkl vážně.

Manifest Českých dětí v sobě ale nesl překvapivě nadčasové a bazální prvky konzervativního a monarchistického étosu. Čteme zde:

Svatováclavská koruna, České království trvá.

Král z boží milosti je Bohu odpovědný za svou zemi a za svůj lid!

Král je záštitou slabých proti mocným a bohatým!

Království není vláda několika tisíc hrabivců, samozvanců, darmožroutů a parazitů!

Království je posvátné!

Církevní majetek budiž vrácen do rukou církve.

Panským rodům budiž jejich majetek vrácen.

Země Koruny, Slezsko, Horní a Dolní Lužice, by byly vítány ve starém státoprávním celku – nešlo by zde o moderní problém národnostní, ale jen a jen o dědictví…

Petr Placák autorstvím manifestu nesporně patří k otcům zakladatelům monarchistického hnutí. Přispěl k tomu, že moderní monarchistické hnutí v Čechách vznikalo zdola a nestalo se doménou šlechty či nástrojem nově se utvářejícího oligarchického establishmentu. Nepochybně to bylo nasměrování, a byla to cesta, která svou radikalitou a bizarností spolehlivě míjela pasti mocenských systémů a beznadějných koncepcí.

Monarchismus od počátku svázaný s myšlenkou služby Bohu nutně přinášel naději. Zklamal však ty, kdo chtěli hotové návody k použití. Muselo, a stále se to musí dohledávat, nechat se vést.

Jako pouhá recese by hnutí nemohlo přežít vlny porevoluční euforie a nemohlo by nikoho zaujmout. Místo toho se od začátku hledání nových společenských a státních forem stalo jednou z reálných alternativ budoucnosti. Stalo se alternativou, která nebyla dodnes využita, nicméně podržela si svou realistickou povahu a udržela se ve spektru reálně zvažovatelných modelů, i když na jeho okraji. A ona okrajovost dala monarchistům čas, aby své teze precizovali a dělali je stále realističtějšími v konfrontaci s tím, jak se jiné zdánlivě realistické koncepty vyprodávaly, kolabovaly a selhávaly. Okrajovost a politické ústraní poskytly čas k tomu, aby realismus monarchistů posílil tím, že se začne vztahovat k trvalejším a dokonce věčným principům a hodnotám.

Od roku 2000 začala v KČ narůstat první krize a několik členů Představenstva rezignovalo. Velké množství členů neplatilo členské příspěvky a muselo být vyloučeno, vytrácela se aktivita členské základny. Aktivní byla Morava, ale zde se začal projevovat moravský separatismus. Vznikaly první MS a aktivizovalo se Slezsko.

Krize vyvrcholila na XII. Generálním sněmu 29. 11. 2003, kdy předsednictví KČ převzal Václav Srb. Začátek jeho funkce byl spojen s bojem proti falešným řádům a falešným šlechticům, kteří znevěrohodňovali stranu. Dále byla dokončena transformace KČ z hnutí na politickou stranu.

Poté dostala KČ nový náboj, do předsednictva byli zvoleni schopní a aktivní lidé, vznikala většina MS. Vznikaly zemské společnosti a funkce zemských hejtmanů. Od počátku hnutí vydávané informační bulletiny se vyvinuly ve stranický tisk Monarchistických listů, kde se redakce ujal Julek Moravec. Vydávání bylo umožněno bohatým sponzorováním kooptovaného JUDr. Felixe Nevřely. KČ se začala angažovat v různých typech voleb. Účast ve volbách stranu aktivizovala, ale ve stávajícím společenském prostředí nemohla vést k žádným výrazným výsledkům. Vzápětí se ukázalo, že mnozí aktivní členové a funkcionáři touží po společenském vzestupu a osobním profitu z možných funkcí. Po každých volbách následovaly u těchto lidí vlny zklamání, které se měnily v kritiku předsednictva. Další problémovou skupinou byli jurodiví a ctižádostiví vizionáři, kteří od strany žádali, aby naplnila jejich vize, touhy, prestiž a ambice, a když se tak nestalo, vyčítali to předsednictvu, někteří začali proti straně doslova bojovat, mstít se a sabotovat činnost. Další skupinu tvořili nadšenci, kteří to mysleli dobře, ale postrádali trpělivost a vytrvalost.

Právě tyto excesy, krize a problémy vedly k rozpoznání podstaty základního problému monarchismu, který by jakoukoliv podobu skutečné monarchie zcela zdiskreditoval a rozložil stejně, jako rozložil onu původní monarchii na konci 19. století. Vedlo to k rozpoznání naprostého základu monarchie, která nutně musí stát na principu služby, nikoliv moci a osobních zájmů či ambicí. Od tohoto bodu mohla být rekonstruována skutečná podstata monarchie. Sloužit musí být komu. Sloužit člověku, jakkoliv vysoce postavenému, je ponižující, vede to ke vzpouře a k rozvratu. Králi lze sloužit jen tehdy, když je to král z vůle Boží v dynastickém procesu Božího soudu, kdy sám Bůh vybírá následníka. Králi lze sloužit pouze tehdy, kdy je on sám služebníkem a všichni ostatní slouží skrze něho, protože ve skutečnosti existuje jen jedna povznášející a sjednocující služba, a to služba Bohu. I jakákoliv moderní forma monarchie v Evropě musí být nutně postavena na víře a službě Bohu.

A to je problém, který činí monarchisty v převážně ateistickém či agnostickém světě okrajovým hnutím, ovšem hnutím, kterému nikdo nemůže konkurovat v pevnosti a trvalosti založení. Právě to dává monarchistům věčnou aktualitu, ať se kolem kdokoliv pokouší o cokoliv jakkoliv masově. Právě od tohoto založení – principu služby – nesmí monarchisté nikdy ustoupit, jinak zaniknou. Tímto uvědoměním získalo monarchistické hnutí jasný směr, získalo vizi, budoucnost a optimismus.

Jen pomalu a během let se profilovala sestava realistů schopných na něčem vytrvale pracovat bez nároku na osobní profit, sestavit program a střízlivou vizi, naplňovat krok za krokem koncepci, na které se mínění těchto lidí nakonec ustálilo.

10. 4. 2007 zemřel pan Nevřela a KČ ztratila hlavního sponzora. Pokusy o jiný druh sponzoringu selhávaly nebo byly podmiňovány nepřijatelnými programovými ústupky. KČ odmítla přijmout politiku jako obchod ve stylu něco za něco a vytrvala v tom, že pro ni je politika prostou službou panovníkovi. Od té doby ovšem mohla počítat pouze s prostředky získanými z příspěvků členů, kterých nikdy nebylo mnoho.

V roce 2007 se takzvanou Veltrubskou výzvou aktivizovala legitimistická platforma, která začala pro celou stranu prosazovat legitimistický program, tedy nikoliv nějaké království a nějakého krále, ale legitimního oprávněného panovníka z rodu Habsburg-Lothringen. To otevřelo cestu k užší spolupráci s vojensko-historickými jednotkami a také s církevními kruhy. Postupně se tento legitimistický program ustálil jako oficiální program KČ. Pokud chceme mít právní stát, musíme v prvé řadě akceptovat a hájit dynastické právo, a to i navzdory faktu, že to v liberálně naladěné společnosti vyvolá odpor.

KČ po dlouhou dobu své existence narážela na opatrný či lhostejný postoj české šlechty a na nedostatek instrukcí nebo i názorů habsburského Arcidomu, kterými by se mohla s jistotou řídit. To způsobovalo dojem bloudění, izolace, osamělosti a marnosti existence takové strany. KČ tuto krizi překlenula tezí, podle níž zde monarchisté nejsou pro šlechtu, ale pro panovníka (kterého šlechta nikdy moc nechtěla), že panovník je ochráncem lidu před politiky a arbitrem nad stranami. Proto musí být panovník vždy nezávislý na jakékoliv volbě či podpoře nějaké politické a majetkové korporace. KČ přijala úkol prolamovat společenská klišé, bourat nacionalistické a liberální názory, kritikou současného stavu politiky připravit půdu pro vstřícnější postoj obyvatelstva k monarchistickému zřízení a tím připravit pro panovníka nutnou platformu zájmu a vstřícnosti, na níž by mohl jednoho dne začít vládnout.

Ještě v roce 2008 se muselo předsednictvo vypořádat se dvěma vlastními členy, kteří se neoprávněně vydávali za šlechtice, a s jedním, u něhož se prokázala dřívější spolupráce se StB.

V roce 2008 začal vycházet internetový Monarchistický zpravodaj, který plnil několik velmi důležitých funkcí naráz. Za prvé zlepšil informovanost členské základny o tom, co se děje jinde, co dělá a plánuje předsednictvo apod. Informace byly aktuální a nepříliš staré, upozorňovalo se na akce, které se chystaly. Za druhé se MZ stal nositelem hlavní myšlenkové (nyní již legitimistické) linie strany a zcela jasně naznačoval, které postoje jsou akceptovatelné v rámci hlavního proudu a které jsou již mimo stranou vymezené hranice. MZ tuto hlavní linii, program a vizi střežil a nenásilně ji vnášel do členské základny, která tak měla základní orientaci. Proto jsem jako šéfredaktor a zakladatel MZ odmítl vést MZ jako polemický a dal jsem jej cele do služeb propagace strany. Záměrně zde byla strana představována jako pomalu a trpělivě úspěšná, sebejistá, nepochybující a cílevědomá síla, která má ve všem podstatném jasno. Za třetí šlo o digitální médium a jednotlivá čísla mohla každý měsíc přinášet 40–60 i více stran. Kromě informací o činnosti strany i nejrůznější historické, heraldické či filosofické studie, články převzaté z jiných médií, které podporovaly hlavní názorovou linii strany. Postupně zde vznikaly stránky vyhrazené pro spřátelené a nekonfliktní společnosti, sdružení a jednotky mimo KČ, ale volně spolupracující s KČ na konečném cíli.

Začala se vytvářet a upevňovat struktura každoročně se opakujících akcí, které KČ sama pořádala nebo se na nich podílela. Šlo o tři jednotlivé zemské sněmy, jarní setkání v Brandýse na Audienci u císaře Karla, pravidelně se opakující předsednictva strany i jednotlivých MS, podzimní Pochod za monarchii a konečné vyvrcholení roku na Generálním sněmu. K této osnově se přidružovaly opakující se akce jednotlivých MS. KČ měla brzy pevný program nejen ideový, ale i v konkrétní činnosti, který musela prakticky naplnit a zorganizovat. To přinášelo uklidnění a oslabovalo dojem bezcílnosti či bloudění strany. Z toho důvodu se předsednictvo rozhodlo zúčastňovat se každých konaných voleb na každé úrovni vyjma prezidentských. Volby aktivizovaly a současně dávaly jasný přehled o skutečně aktivních a pracujících členech, s nimiž se dalo počítat do budoucna. Výsledky voleb vzbuzovaly zklamání u jedinců, kteří od nich očekávali nějaký osobní profit. V atmosféře, která nás obklopovala, ale bylo nerealistické očekávat nějaký vzestup a úspěch. Vize o tom, že my vlastním politickým úsilím nastolíme monarchii a pak ji na stříbrném podnosu předáme králi, byly naivní. Jako kdyby křesťané chtěli vlastním úsilím nastolit a obnovit ráj na zemi a pak do něj zase pozvat Boha, v naději, že by jim za to pak měl být vděčný. Naopak. Jako křesťané pouze slouží a slouží trpělivě už 2 000 let, aniž předjímají, jak konkrétně dospět ke spáse a jak má proběhnout nastolení Božího království, tak i údělem monarchistů je pouze sloužit a zbavit se vlastních ambicí. Proto se ve volbách neangažujeme s úmyslem něco vyhrát, ale s úmyslem udržet v politickém prostředí monarchismus jako reálnou alternativu.

Od roku 2010 se začal stupňovat moravský separatismus, z hlediska Čechů a také některých Moravanů nepochopitelná žárlivost koncentrovaná zejména na centrum v Praze. V roce 2011 tento trend vedl ke krizi v Brně a k odtržení větší části tamní MS, jejíž členové posléze v dubnu 2011 založili soukromé Monarchistické sdružení Brno. Toto sdružení však ke KČ nestavělo konkurenčně ani nepřátelsky a později bylo schopné volně spolupracovat, někdy i na sestavování volebních kandidátek, jindy při různých akcích.

V říjnu 2010 tento proces vyvrcholil skutečnou vnitrostranickou krizí. Zahájila ji shromáždění několika slezských a moravských monarchistů, kteří své setkání prohlásili za regulérní zemské sněmy a v obou případech sestavili kritické soupisy požadavků a výtek vůči předsednictvu strany, které nekoná, respektive nekoná tak, jak by podle těchto členů konat mělo. Averze se soustředila zejména na předsedu KČ Václava Srba a bylo požadováno jeho odstoupení. V kritice předsedy se k Moravanům přidala i řada českých členů. Předsednictvo KČ tato shromáždění jako sněmy neuznalo, neboť nebyla jako sněmy oznámena a účast na nich byla spíše výběrová, bez přítomnosti zástupců předsednictva. Ke konečnému střetu došlo v listopadu 2010 na Generálním sněmu KČ, kde byly tyto skupiny, souhrnně se nazývající Konzervativní platforma, přehlasovány členskou základnou a ve svém snažení neuspěly. Řada doposud aktivních a schopných členů poté opustila stranu úplně a část z nich založila Monarchistické občanské sdružení MONOS, které se později projevovalo nekonstruktivně a zvenku pokračovalo v kritice KČ. Nepůsobilo však ani dlouho, ani účinně. Bez napojení na základní živý pramen odumřelo.

Mezitím vznikaly i velmi přínosné spolky a sdružení, jako bylo Sdružení Kapličky (Jarmila Štogrová) nebo Spolek Radecký (Jan Bárta). Tyto spolky pracovaly a dodnes pracují zčásti mimo stranu a zčásti v jejím rámci a vyvíjely činnost naprosto kompatibilní s programem strany, takže aktivitu a prestiž strany upevňovaly a posilovaly. Přibývalo spolupráce s vojensko-historickými spolky a také na Moravě se struktura strany pozvolna obnovovala a vzpamatovávala. Jan Bárta založil Spolek Radecký zaměřený na obnovu pomníku Maršála Radeckého. Josef Pejřimovský se angažoval ve Spolku pro obnovu Mariánského sloupu v Praze. Jindřich Holub založil Spolek pro obnovu českého království. Všechny tyto spolky byly také plně kompatibilní s oficiální linií Koruny České a její činnost spíše doplňovaly a zpestřovaly.

Další rozkol a krize vznikly v KČ v roce 2013 ohledně prezidentských voleb. Prezident byl volen poprvé přímou volbou a vážným kandidátem byl Karel kníže ze Schwarzenbergu. Část strany usilovala o to, aby předsednictvo vydalo členské základně pokyn volit knížete. Jiná část strany nepovažovala knížete za monarchistu, ale za liberála a republikána a prosazovala, aby z principu byly prezidentské volby ignorovány. Monarchista přece z principu nemůže volit prezidenta, ani kdyby kandidoval sám Habsburk. Tato krize nakonec nevedla k žádným odchodům ze strany a k rezignacím, a byla zdárně překonána.

Během 28 let existence hnutí a strany KČ se situace a společenské klima znatelně změnily. Volná ekonomická soutěž a působení mafiánských či oligarchických klanů v politice zpochybnily v očích obyvatelstva republikánskou demokracii a zklamaly masy. Trpělivé vnášení historických příkladů a poučení vedlo nejprve k tomu, že myšlenka monarchie přestala být v očích Čechů absurdní, směšná a pohádková, stále více se stávala regulérní politickou alternativou, o níž lze smýšlet zcela vážně a reálně. Byla odbourána řada klišé, Češi si uvědomili, že vlastně obdivují mnohé západní monarchie, že i ke svým prezidentům se snaží vzhlížet, jako by šlo o panovníky, že mají k myšlence monarchie blíže, než by kdo řekl. Podobná klišé padla i ve vztazích k církvi a k vlastní historii. Češi si opět uvědomili, že existují celé rozsáhlé oblasti jejich vlastní historie, o kterých nic neví, protože bylo zakázáno v nich bádat, že je možno zde hledat příklady i poučení.

Začalo se volně a bez pohoršení mluvit o Habsburcích, začalo být možné hrát a zpívat při různých příležitostech císařskou hymnu. Blahoslavení Karla Rakouského v roce 2004 umožnilo kněžím sloužit v tomto duchu mše, světit prapory, kapličky a podobně. Následný spor o obnovu mariánského sloupu v Praze postavil bytostné liberály do rozpoznatelně křečovité pozice zatvrzelých ideologů.

Zástupci arcidomu začali navštěvovat církevní a monarchistické akce v Čechách. Zástupci KČ začali být zváni stále častěji do médií včetně televize, zúčastňovali se živých politických i historických diskusí, pořádali besedy a přednášky, vydávali knihy a tiskoviny. Na důležitosti nabývaly internetové stránky KČ. V tomto informačním tažení začínali získávat a objevovat nečekané spojence mezi uznávanými historiky, reportéry, spisovateli i umělci.

Evropa prošla krizí náporu muslimských přistěhovalců a začala hledat kořeny vlastní evropské kultury. Kulturnost a kulturní identita byla rozpoznána a odlišena od rasismu a nacionalismu. Lidé si uvědomili, že evropská kultura je nemyslitelná bez aktivního vztahu ke křesťanství. Tím došlo v letech 2015 a 2016 k zásadnímu průlomu a k nárůstu zájmu národa o vlastní kulturu a historii. Protože se současně stihly zdiskreditovat mocenské a vládnoucí elity téměř všech větších stran, vznikla pro monarchistické hnutí příležitost, jakou zatím nemělo a nepoznalo. Byl spoluzvolen senátor v Plzni a k monarchistickému smýšlení se začali přiznávat nejrůznější známí politikové konzervativnějších stran.

Koruna Česká stanula před úkolem nalézt a vytvořit dosti širokou politickou platformu pro podchycení a koordinaci všech osob a sil, které přímo do KČ nevstoupí, ale v podstatě začínají směřovat k podobným cílům.

Bylo pochopeno, že obnově monarchie musí předcházet obnova konzervativního smýšlení, a to se musí vyvíjet v souladu s konzervativní částí církve.

Koruna Česká sice nezískávala větší voličskou podporu, ale vytrvale se účastnila všech druhů voleb, kde jen to bylo možné. Získanými hlasy zůstávala okrajovou politickou stranou, ale nikoliv svým věhlasem. Působila dojmem pozoruhodné stability a kontinuity. Nebyla jen korporací vlků usilujících o moc a vliv, byla jedinou stranou, která nepracovala pro sebe, ale deklarativně pro společnost, pro vizi a pro panovníka. Pozornějšími lidmi to bylo stále více oceňováno. Byla již nejen tolerována, stávala se známou a trvalou součástí politického spektra.

To zakládalo další rozpor a krizi. Někteří představitelé KČ toužící po skutečném politickém úspěchu začali vymýšlet způsoby, jak se spojovat do účelových aliancí a koalic s většími stranami a uskupeními, které, jak se zdálo, je mohly k praktickému politickému úspěchu dovést. Proti nim narůstal odpor členů, kteří se obávali, že by byli ochotni zaprodat za úspěch a popularitu původní čistotu, ideu a vizi strany, že by byli ochotni dělat kompromisy s tím, co bylo v KČ vnímáno jako posvátné, základní a neměnné dogma. Vznikala frakce členů, kteří dávali přednost jít do každých voleb pouze pod vlastním praporem a spojovat se jen s tím, kdo se veřejně vyjádří pro monarchii, a to i při vědomí, že opět nebude získáno mnoho hlasů, protože skutečný zisk KČ z voleb se nachází jinde. Byl to jen další z nekonečného řetězu bojů s pokušením úspěchu.

Koruna Česká stanula na okraji nových krizí, které by způsobila přílišná popularita nebo situace, kdy by se monarchismus stal přímo módou. Jakýkoliv významnější úspěch ve volbách by nepochybně přinesl proud konjunkturalistů, lidí schopných se přetvařovat kvůli funkcím, prebendám nebo jen kvůli pocitu vlastní významnosti. Tito lidé by možná přinesli peníze a vliv, byli by nepochybně aktivní a schopní, ale mohli by celé hnutí převzít a přizpůsobit ho vlastním zištným zájmům, tím ho i zdiskreditovat v očích veřejnosti. Udělat z něj přesně to, proti čemu se hnutí vyhranilo. Byla by škoda, kdyby tři desetiletí trpělivé práce a hledání nakonec posloužily jen něčím sobeckým zájmům.

Coronavirová krize v letech 2020–2022 slibně rozběhlou činnost KČ výrazně utlumila. Dva roky se nekonal Generální sněm ani Pochod za monarchii, ani zemské či pracovní sněmy. Členové se málo setkávali a to vedlo k rozpadům a formalizaci práce Místních společností. Mnozí zahájili jiné aktivity. Předsednictvo se pokusilo v parlamentních volbách o otevřenou podporu velké pravicové koalice SPOLU a narazilo na tak výrazný odpor členské základny, že nakonec muselo postavit pouze vlastní kandidátku KČ.

Během této útlumové doby se ale ukázala překvapivě nová a nečekaná dimenze monarchismu. Začaly se dít věci, aktivity a akce ryze monarchistického charakteru zcela mimo akční rádius Koruny České. KČ byla zvyklá působit jako hlavní tahoun monarchistického světa v Čechách, ale o tuto roli rychle přicházela. Aktivizovaly se jiné skupiny. Stavěly se sochy a pomníky, konaly se akce, které KČ neiniciovala a nikdo je s ní nekonzultoval. Jinými slovy – monarchismus v Čechách nabral jakýsi druhý dech a začal žít svým vlastním životem. Kupodivu se tento aktivismus odehrával již v mezích a intencích toho, co promyslel a prezentoval mozkový trust KČ v uplynulých desetiletích. To se stalo nevratnou změnou, a proto ztráta vedoucí role strany příliš nevadila.

K monarchistickým myšlenkám se začalo hlásit více veřejně známých osobností. V zemi začala silně působit Modlitební liga bl. Karla Rakouského a sami Habsburkové dávali najevo, že nepůjdou cestou klasické politiky, nýbrž cestou spojení s církví. Byli si dobře vědomi toho, že obnova monarchie není záležitostí systému, ale musí pro ni být připravená půda v duších obyvatel. Šířil se kult bl. Karla Rakouského, zakládaly se jemu zasvěcené kapličky, stále více kněží se k myšlence monarchie hlásilo. Tento vývoj Korunu Českou neposílil, ale posílil monarchismus jako takový a KČ vymezoval jen určitou, a již nikoliv hlavní roli v narůstajícím trendu.

Začátkem roku 2022 se JCKV Karel Habsbursko-Lotrinský poprvé otevřeně v médiích vyjádřil, že kdyby byl požádán, panovnických povinností by se ujal, i když to zatím nepovažuje za aktuální téma. To dodalo monarchismu v Čechách silný impuls. Snahy monarchistů se konečně potkaly se vstřícným a jasně deklarovaným postojem a zájmem Arcidomu. Úkolem monarchistů v Čechách se stalo – působit v tom směru, aby byl panovník většinovou společností nebo politickou reprezentací se souhlasem národa požádán o panování. Ne, abychom my sami měnili politický systém. Panovník jasně řekl, že se to má stát tak, že bude požádán. Nebudou mu dávány předem žádné podmínky, ale dojde k nové společenské smlouvě nebo k obnově té staré, z níž vyplynou konkrétní formy a pravidla.

Osud jako by Koruně České nabízel, že může dosáhnout úspěchu a cíle za tu cenu, že pozbude své dosavadní důležitosti a dominance v tomto hnutí. Nikoliv však za cenu zániku. Ten si může způsobit pouze ona sama.

Koruna Česká se může v budoucnu dočkat toho, že její vize i promyšlený koncept monarchismu převezmou jiné politické či občanské subjekty s větší voličskou a veřejnou podporou, a že v budoucnu bude muset bojovat spíše o čistotu a ryzost své vize, než o politický úspěch, který se jí definitivně vzdálí.

Ještě poznámka na závěr. Asi před 4 lety vznikl v Plzni Západočeský landfrýd. Vznikl jako monarchistická formace z vůle a zájmu několika subjektů. Místní společnosti Koruny České, historických císařských vojáků, intelektuálů z řad historiků i kulturních okruhů. Uskupení získalo spolupráci s konzervativními církevními činiteli. Částečně převzalo onen mozkový trust a úkol promýšlení podob a principů monarchistického hnutí v aktuálních podobách politiky a společnosti. Landfrýd poskytl platformu mnoha monarchisticky smýšlejícím osobám a skupinám na českém západě. Podle vlastní volby mohou vyvíjet činnost na okraji nebo se přibližovat jádru dění. Koruna Česká si v rámci Landfrýdu podržela roli průmětu hnutí do politiky, organizuje volby a částečně propagaci.

Skutečným živým srdcem Landfrýdu ovšem není politika, nýbrž společenství. Živé společenství lidí, kteří se rádi vidí, vzájemně se inspirují, neslibují si od účasti žádný společenský či majetkový a mocenský profit, ale naopak pochopili, že společenství žije tím, co mu sami obětují ze svého, aniž budou kontrolovat a poměřovat, kdo dává víc a kdo méně. Přátelství a souznění jsou neměřitelné entity. Monarchisté zajišťují, aby služba společenství, která dává hlavně mnoha jedincům smysl, byla současně službou králi a Bohu.

Společenství vyžaduje časté setkávání, a tedy pravidelné schůze přinejmenším organizačního jádra. Každý týden v hospodě u piva. Jednou se organizuje, jindy se plká o historii, jindy je tam více psychoterapie či teologie. Společenství láká mladé lidi právě onou možností sdílet se ve vztazích v naprosté upřímnosti. Láká je tím, že jsou přijímáni takoví, jací jsou. Učí je respektovat autority, přijímat řád, neprosazovat se, ale přispívat a doplňovat. Obohacovat celek, ne se ho snažit převzít a řídit. Zpočátku to má podobu zájmu o zbraně a uniformy, později zájmu o historii a nakonec nevyhnutelně konzervativní a monarchistické tradice. Každý, kdo má zájem a účastní se, je chápán jako jedinec na cestě k něčemu, a podle toho s ním společenství komunikuje. Tak je přijímán. Jako teprve poutník, ovšem ve správném směru. Nikdo není odmítán proto, že ještě nedospěl k monarchismu nebo ke křtu svatému. I nejrůznější bizarní povahy jsou přijímány jako obohacení celku. Mluví se otevřeně a někdy i ostře, nediplomaticky, ale nikdy odmítavě. A zájem mnohých, zejména mladších, roste. Společenství disponuje názorově a postojově pevným jádrem, které střeží směr, ale neočekává, že dostane hotové monarchisty či křesťany.

Zkušenost nás tedy vede k jednoznačnému závěru. V situaci, kdy je veřejné mínění účelově masírováno nejrůznější mediální propagandou, nabídkou nepřátel pro frustrované, manipulací, polopravdami i vyslovenou lží bez možnosti ověření, je možné vytvářet prostor pro monarchistickou alternativu jen tím, že ji zakotvíme v srdcích a představíme ji jako pravdivou a reálnou, v konečném rozvrhu i vrcholně pragmatickou, protože konečným ziskem má být snesitelný a vlídnější svět s jasnou cestou i budoucností, ze které plyne optimismus. Jedinou možností, jak měnit svět, společnost a prostředí, je vytvářet společenství a přitom neztratit schopnost organizace a schopnost držet cestu, linii, směr, a neztratit tvář, kontinuitu a identitu se vším, co bylo kdysi a co se obnovovalo od roku 1988. Neprodat vlastní tvář za iluzi jakéhokoliv momentálního úspěchu. Ti, kdo dovedou vytvářet společenství, by měli v lokalitách dostat zelenou. Bez nich se nic neustaví a nic nevytrvá. Ti, kdo chápou, proč a kudy se musí jít, by měli tvořit jejich gardu. Ti, kdo umí organizovat, by měli dostat slovo, když je třeba organizovat. Ale jen když se budou doplňovat a ne soupeřit, to začne dávat smysl a výsledky.

Koruna Česká před sebou rozhodně nemá žádnou nudu či malé úkoly. Je chudá, je malá počtem i voličskou podporou, ale v žádném případě není malá vlivem. Vlivem na myšlení těch, kteří penězi i mocí disponují. Koruna Česká má něco, co jiní nemají. Má živou vodu. Kdyby ji neměla, již dávno by zanikla. Vždy si uchovala naději, a kdo má naději, má i budoucnost.

Posun, kterého Koruna Česká a celé monarchistické hnutí dosáhly ve veřejném mínění za posledních téměř 40 let, je ve skutečnosti obrovský. To, co nám dnes připadá samozřejmé, vůbec samozřejmé nebývalo. Jakékoliv pocity marnosti nejsou na místě. Jsem hrdý a vděčný za to, že jsem se na tom mohl podílet.

Autor: Jan Drnek