Článek
Někdo moudrý kdysi řekl, že nejlepšími vůdci a politiky jsou ti, kteří o to nestáli, ale byli povoláni a přijali to jako břemeno služby. Skutečně. Proč bych měl věřit komukoliv, kdo se o moc a funkce sám uchází, dere se k moci, nabízí se voličům, že by jim vládl nejlépe, že by je vedl a něco řídil? Na každé touze po funkci a po moci je něco nezdravého. Nějaký narcismus, exhibicionismus, nějaká pýcha a bohorovnost, nějaká lačnost. Byl bych hlupák, kdybych volil kohokoliv z těch, kteří se nám sami nabízejí z té, nebo z druhé strany jako kandidáti na vládnutí.
Na světě je a vždycky bylo mnoho lidí, kteří potřebují, aby je někdo vedl, a potřebují nekriticky věřit, že je to ten pravý vůdce, který to dělá dobře. Potřebují na někoho odložit své vlastní obavy z budoucnosti, své strachy ze světa, kterému moc nerozumí. Potřebují k někomu konkrétnímu upnout své naděje a touhy. Kandidáti na moc to ví a staví se do role takových nadějných vůdců. Jsou vášnivě milováni, a když zklamou, jsou stejně vášnivě nenáviděni. Čím větší nejistotu z nebezpečného světa voliči zažívají, tím více hledají nějakého takového zaručeného pseudo-spasitele.
Přirozenou reakcí smrtelného tvora na ohrožení je útěk nebo boj. Utéct nebo skrýt se už celkem není kam, a nezbývá, než bojovat. Problém je, že člověk nedokáže dost dobře rozpoznat, kdo je nositelem skutečného nebezpečí a skutečného ohrožení. Člověka uklidňuje již samotný boj. Člověk si zabojuje, ventiluje svoji frustraci a zlost a uleví si. Vůbec při tom nezáleží na tom, jestli bojoval proti tomu, kdo ho skutečně ohrožoval, nebo proti nějakému náhradnímu subjektu, kterého mu jako hrozbu označili. Navíc se člověku lépe a bezpečněji bojuje v houfu s ostatními. Volby jsou příkladem takového boje, takového odreagování vlastních frustrací, které je zároveň bezpečné. Vyřveme se v kampaních a na demonstracích a odstraňujeme domnělé nebezpečí tím, že někomu odepřeme své hlasy a přesvědčujeme druhé, aby mu je odepřeli také. Přitom je naše identifikace hrozby a nebezpečí z velké části závislá na tom, co nám o tom či onom uchazeči o moc řekla média.
Jako na fotbale, kde sedí tisíce uctívačů modrých a tisíce uctívačů zelených. Vášnivě podporují své bohy a nenávidí ty nepřátelské, ty druhé. Ne proto, že by jedni byli špatní a druzí dobří. Proto, že prostě potřebují někoho uctívat a milovat a někoho nenávidět. Když jejich mužstvo prohraje, jdou ven a lynčují na ulici v přesile někoho, kdo má vlajku té druhé barvy. V jejich životě a v jejich situaci ve světě se tím vůbec nic nezmění, jen na chvíli cítí uspokojení, protože vyhověli atavistickým zvířecím pudům a instinktům. Předvolební boj je vlastně totéž a manipulátoři všeho druhu to ví. Nic podstatného se tím nezmění, jen máme pocit, že jsme si zabojovali proti zlu a ohrožení.
Někde v hloubi duše víme, že ať bude zvolena ta či ona strana a politická parta, vítěz se stejně bude snažit rozkrást a přerozdělit si veřejné peníze z našich daní. Víme, že jeho jedinou starostí po celé funkční období nebude starost o to, jak nám usnadnit život, ale starost o to, jak být příště zvolen znovu. Víme, že ten i onen nám budou lhát a podvádět nás, budou manipulovat vším, čím to jen půjde.
Když Ježíš chodíval kdysi po Galileji a učil své učedníky, neříkal jim, že mají bojovat proti otroctví a otrokářství, i když všichni věděli, že otroctví je špatné. Říkal jim, že mají mít každého člověka rádi. Když totiž bude milovat otrok pána a pán otroka, otroctví zmizí samo. Ježíš nedělal politiku a nedával nikomu sociální program. I bez politiky poctivě ukazoval na skutečné kořeny zla a nebezpečí. Říkal, že zlo a nebezpečí neodstraníme bojem ani politickým programem, ale láskou k bližnímu svému a důsledným odmítáním zla.
A to je přesně ona podstata věci, kterou se nám politici všeho druhu snaží zatajit a zakrýt. Nepotřebují, abychom milovali. Potřebují pěstovat stranictví, abychom bojovali s naivní vírou, že to podstatné a důležité se dá získat bojem. Ježíš říkal, že pro lásku je občas třeba i trpět. Politici se nám snaží namluvit, že dobro a bezpečí získáme, když budou trpět ti druzí.
Politika je sofistikovanější podobou soupeření, a nikdy nikdo nezískal soupeřením větší bezpečí, lásku nebo lepší svět k žití. Boj plodí boj a nenávist plodí nenávist. Politické soupeření je projev zvířete v nás, nikoliv člověka, kterého stvořil milosrdný a milující Bůh. Na toto scestí se nechávají zavést i představitelé církví. Nepotřebujeme sociální a politické programy, potřebujeme se mít rádi a pomáhat si. Nepotřebujeme soupeřit o to, kdo je silnější, chytřejší, větší, šikovnější a mocnější. Nepotřebujeme se poměřovat a předhánět. Potřebujeme se navzájem doplňovat ve společenství.
Kandiduji ve volbách proto, že mne o to požádala strana, která chce přesně toto. Vytvářet společenství. Strana, která nemá mocenský cíl, a kterou by sebemenší vítězství ve volbách, v onom soupeření, nejspíš zabilo. Koruna Česká je stranou, která jde smyslem své existence proti smyslu politického soupeření. Je jen nabídkou cesty. Je stranou, která by jakýmkoliv potenciálem k vítězství přilákala dravce toužící soupeřit a dosahovat moci, a tito dravci by zničili její smysl a účel. Nabídkou monarchistů je promítnutí myšlenky společenství do politiky. V tom smyslu chce Koruna Česká vyhrát, ale nechce toto vítězství vybojovat. Chce ho jen nabídnout. Koruna česká nenabízí lídry, kteří by zvítězili. Nabízí myšlenku lidského společenství, která by mohla být přijata veřejností. S kandidáty této strany nelze počítat pro prosazení nějakého zájmu, ať materiálního nebo mocenského. V systému politického boje jde o antisystémovou stranu.
Tato strana nebude nikoho označovat za nepřítele, protože dobře víme, že nepřítel je uvnitř a číhá v každém z nás. Kdo potřebuje k životu nepřítele, ať si ho najde v programu jiných stran. Nejsme nepraktičtí. Umíme řídit a organizovat. Rozumíme hrám, které se hrají. Ale nenabízíme podíl na moci. Nabízíme podíl na vytváření světa, který by byl k žití. A k tomu, kdo chce moc a majetky proto, aby si mohl připadat větší, lepší a významnější, než ostatní, budeme zcela nemilosrdní, jakmile tuto jeho touhu rozpoznáme.
Řídíme se souborem absolutních hodnot, které jsou absolutní proto, že je nevymysleli nedokonalí lidé, ale byly lidem dány od Dokonalého. Nepokradeš, nezabiješ, atakdále. Chceme, aby tyto hodnoty byly nedotknutelné a nad kýmkoliv, aby se o nich nikdy nehlasovalo, aby nesouvisely s jakoukoliv lidskou volbou. Chceme, aby vytvářely jednotné a univerzální měřítko veškerého lidského jednání. Odmítneme jakoukoliv relativizaci či překrucování těchto hodnot, protože to by vedlo k babylonskému zmatení a přestali bychom si rozumět navzájem, jak se to již nějakou dobu děje v oblasti, které říkáme politika.
Naše kultura a společnost je kontaminovaná pojmem čistota – očišťování. Hitler očišťoval rasu a krev, mnozí očišťují planetu a přírodu, obrozenci očišťovali jazyk od germanismů, nejrůznější korporace a skupiny očišťují od nečistého. Kdesi hluboko v našich duších je vložena touha po čistotě, ale té nedosáhneme očišťováním světa, nýbrž tím, že se necháme očistit. My neočišťujeme, protože očišťování předpokládá mít k tomu moc nad lidmi a uplatnit ji. My se očistit necháváme, a spoléháme přitom na toho, který je čistota sama a nejlépe ví, co je nečisté. Neřídíme žádné očišťování, jak to dělají instituce (někdy i ty církevní). K čistotě jsme vedeni, a jak se říká – Čistému vše čisté.
Věříme, že Bůh nás stvořil správně, ve smyslu toho, že nás miluje a ví, co nám prospěje. Stvořil naše duše i těla, naše vlastnosti, schopnosti, usadil nás do světa a do času tam, kde máme být. Pokud stvořil někoho z nás s fyzickým či duševním handicapem, možná s touhou po jiném pohlaví a podobně, věříme, že to udělal z lásky. Udělal to s vědomím, že tím budeme trpět, ale udělal to proto, že právě to nás povede k růstu a k záchraně naší duše, pokud to přijmeme v pokoře a budeme se snažit porozumět Jeho záměru. Takto zjevně handicapované osoby se snažíme přijímat s pochopením k jejich údělu a mít je rádi, chránit je před ubližováním od lidí, které jejich jinakost znejišťuje a popouzí. Rozhodně nehodláme svět od nich očišťovat, protože dobře víme, že jeden každý z nás byl stvořen s nějakým handicapem, jen to není tak zjevně vidět. Nesnažíme se stanovit normu, která by říkala, že to či ono je správné a to, co se liší, má být vyloučeno. Hlásáme toleranci, ale ne toleranci ke vzpouře proti tomuto osobnímu údělu. Člověk se nemůže opravit sám vlastními silami, a když to bude dělat, bude se poškozovat a povede ho to k nenávisti.
Svoboda člověka je svobodou k rozhodování jak jednat, ale nemáme svobodu měnit to, jak jsme byli stvořeni. Nikdy nebudeme schvalovat jiné modely rodiny, manželství, rodičovství a podobně.
Pojmy jako kulturní boj považujeme za nesmyslné a zavádějící. Kultura se vždy odvíjí od kultu, proto jde vždy o boj víry a náboženství. Ateisté a sekularisté se někdy pokouší stavět se nad tento boj jako ti, kdo ví, jak je to se světem, nejsou poblouzněni vírou a stojí nohama pevně na půdě rozumu. Ovšem ani ateista nemůže žádnými prostředky dokázat, že Bůh není, a proto je i jeho postoj založen na pouhé víře, že není. Nikdy nikdo neviděl žádný přírodní zákon. Usuzujeme na jejich platnost jen podle toho, co považujeme za důsledky jejich působení, a každý věřící má stejnou možnost považovat děje ve světě za důsledky působení duchovních sil, případně za zázraky. Proto i ateista je věřící člověk, ale jeho víra je nihilistická a taková je pak i kultura založená na ateismu. Nevedeme kulturní boj, vedeme rovnou spor o víru. Myšlenky jako je multikulturalismus považujeme z výše uvedených důvodů za nesmyslné účelové nálepky na cosi jako by byla společnost zcela bez kultury, bez hodnot a z nich vyplývajících cílů. Společnost bez pohybu, bez spění k něčemu, společnost snadno ovladatelná samozvanými mesiáši.
Nevěřím těm, kteří říkají, že k dobrému životu a světu je pouze třeba vymyslet a vykalkulovat správný systém, organizaci, řízení. Těm, kteří se pak o prosazení takových systémů perou. Systém je odlidštěný a má vždy tendenci být nad člověkem. Systém musí někdo řídit, udržovat v chodu a programovat. Systém je dobrý sluha, ale zlý pán. Ještě lépe řečeno, zlý bývá pán, který nám na základě naší víry v systém chce vládnout a ovládat nás, ve jménu systému nás spoutat a uvěznit nás v účelu systému. Člověk může systém využívat, ale není zde pro systém, ten je zde pro člověka. Ten, kdo vládne, může užívat nejrůznější systémy pro dosažení toho či onoho účelu, ale ucházet se o zvolení či o moc proto, že mám správný a osvědčený systém, je nebezpečný nesmysl. Je to nepochopení člověka a smyslu jeho existence ve světě. Je to i nepochopení světa, který je živý a všechny systémy boří, narušuje a přerůstá. Systémy vzbuzují u lidí sebeklamný pocit bezpečí a jistoty, pokud by fungovaly bezchybně, ale svět neposkytuje jistoty, ty poskytuje jen Stvořitel, a ten se ovládat nebo uvěznit v systému nedá.
Autor: Jan Drnek
