Karel Habsbursko-Lotrinský - titulární český král

Ruská vyhlazovací válka proti Ukrajině má potenciál trvat dlouho do tohoto roku nebo déle. V našich scénářích musíme počítat i s další invazí přes Bělorusko do Kyjeva a s ní novými proudy uprchlíků do zemí EU. Ale bez ohledu na to, jak dlouho bude válka trvat, Rusko poté ztratí svůj status světové velmoci. Čína, starý rival Ruska v Asii, z toho bude mít prospěch. Pro čínské vedení je Rusko už jen juniorským partnerem. Čína již dávno předstihla Rusko a dnes je stejně jednou z největších hrozeb pro systém svobody, demokracie, právního státu a svobodné ekonomiky, za kterými Západ obecně stojí. Ale musí nám být jasné, že tato ruská válka proti Ukrajině není jen útokem na Ukrajinu. Je to útok na Evropu, na náš způsob života, na demokracii, svobodu, lidská práva, právní stát a tržní hospodářství. Je to válka, kterou východní despotismus rozpoutal proti západní demokracii. Putin opovrhuje evropským způsobem života. Navzdory veškeré kritice, kterou příležitostně směřujeme na evropskou politiku, nemůže mít žádný Evropan zájem podřídit se Putinovu despotismu. To nechtějí ani bohatí Rusové, kteří posílají své děti do škol a univerzit na Západě. A protože nemáme žádný zájem podřídit se despotismu válečného zločince Vladimira Putina, musí nám být také jasné, že tato válka může skončit jedině vítězstvím Ukrajiny a porážkou Ruska. Nejde zde o to, jak se někdy říká z vysokých politických kruhů v západní Evropě, že je třeba brát v úvahu ruské bezpečnostní zájmy a že by Putinovi měl být nabídnut odchod z války, který by mu zachránil tvář. Nikdo neporušil bezpečnostní zájmy Ruska. V ruském sousedství nedošlo k rozmístění jaderných zbraní, jako tomu bylo v případě kubánské raketové krize na hranicích s USA. Na Rusko nikdo nezaútočil. S válečnými zločiny, které byly dosud spáchány, Putin ztratil jakékoli právo na zachování tváře. Patří před tribunál pro válečné zločiny, spolu se svými komplici, mimochodem také z Minsku. Rusko samozřejmě bude muset zaplatit reparace. Západ by proto měl také okamžitě zabavit zhruba 300 miliard dolarů devizových rezerv držených Centrální bankou Ruska v sedmi západních centrálních bankách. Peníze budou nutné na obnovu Ukrajiny. Bylo by vysloveně nedbalé to neudělat. Stejně tak musí být vytvořeny zákonné předpoklady, aby bylo možné využít veškerý zmrazený majetek ruských oligarchů Putinova systému na reparace. Nevěřím ani těm historickým přirovnáním, podle kterých by se nemělo ponižovat Rusko, stejně jako se nemělo ponižovat Německo ve Versailleské smlouvě s tím, že reparace byly příliš vysoké a takhle se Hitler dostal k moci a přišla druhá světová válka. Je pravda, že druhá světová válka byla důsledkem slabosti Západu vůči Hitlerovi. Okupace Porýní Německem neměla prakticky žádné důsledky. A odpovědí na obsazení Sudet nebyla nutná spojenecká vojenská odpověď, ale konference akceptující předchozí Hitlerovy výboje, včetně Rakouska. Všichni, kdo spekulují, že Putina a jeho režim lze uspokojit, když mu přenecháte Krym, východní Ukrajinu a jižní Ukrajinu, by se měli zamyslet nad důsledky. Chceme-li se poučit z historie, můžeme vyvodit jediný závěr, že musíme poskytnout Ukrajině dostatečnou podporu – a tím myslím především vojenskou techniku ​​a zpravodajské služby –, aby zatlačila Rusko zpět k hranicím garantovaným Budapešťským memorandem. To samozřejmě může vést k destabilizaci Ruska. Ale zvažme toto: Rusko je koloniální říše. Koloniální říše se hroutí. To platí i pro Rusko. Otázkou vždy je, jak dlouho budou kolonizované národy snášet vládu. V současnosti menšinové národy v ruské koloniální říši slouží především jako potrava pro děla pro ruskou armádu. Z dlouhodobého hlediska to není pro tyto národy uspokojivá situace. Musíme počítat se scénáři, které znamenají – pravděpodobně velmi neklidný – konec Ruské říše. Japonsko a Německo se na konci druhé světové války bezpodmínečně vzdaly. Po této kapitulaci se obě země vydaly na cestu, která jim přinesla demokracii, právní stát a ekonomický boom. Neměli bychom se tedy bát vojenské porážky Ruska, ale chápat ji jako příležitost pro demokracii, právní stát a svobodnou ekonomiku i v této zemi.

Po dvou letech Corony a všech těch zmatků nemusím nikomu vysvětlovat, co lodě uvízlé v Jihočínském moři znamenají pro evropskou ekonomiku. A to ani nemluvím o bezpečnostní politice a dalších geopolitických důsledcích. Nebo jinak: kolik dalších budíčků Evropa potřebuje, aby pochopila, že s politikou, jak jsme to dělali doposud, jdeme jen cestou k bezvýznamnosti. Disneyland pro čínské turisty rozhodně není budoucností Evropy. Zejména proto, že čínský Disneyland nemá nic společného se zábavou, ale s totální kontrolou našich životů, jak to již představuje systém sociálních kreditů v Číně. Bezpečnost pro Evropu vytvoříme pouze prostřednictvím jednoty. Myslím stejně málo na centralizovanou Evropu jako na nostalgickou malou státnost, v níž ani velké evropské země neumí dělat skutečnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Válka proti Ukrajině a svobodná Evropa je toho dobrým příkladem. Mnozí si stěžují, že USA jsou zde tak přítomné a poskytují tak masivní podporu, a přitom stále sledují své vlastní zájmy. Kdyby tady USA tak masivně nepodporovaly, nejsem si jistý, že bychom si měli na co stěžovat. Je čas, aby se Evropská unie pustila do skutečně evropské zahraniční a bezpečnostní politiky. Několikrát jste mě slyšeli tuto prosbu a jsem si jistý, že to budu muset ještě několikrát zopakovat. Evropská zahraniční politika znamená nejen koordinaci zahraničních politik 27 členských států vysokým představitelem pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, ale také ministerstvo zahraničí EU v čele s ministrem zahraničí. K tomu potřebujeme jádro evropské ústavy, ve které je přesně stanovena tato zahraničněpolitická pravomoc Evropské unie. Bod, který by mimochodem také splňoval všechny požadavky subsidiarity. Stejně jako každý ministr zahraničí nyní podléhá parlamentní kontrole své země, ministr zahraničí EU by podléhal parlamentní kontrole Evropského parlamentu, přímo voleného občany EU. To je právě otázka suverenity, o které mnozí národní egoisté rádi mluví. V tomto konkrétním případě, dámy a pánové, suverenita znamená schopnost jednat a utvářet věci. Pokud jde o potenciál, evropská zahraniční politika by přinesla jasnou přidanou hodnotu ve srovnání s politikou čistě národního státu. Součástí této evropské zahraniční a bezpečnostní politiky je samozřejmě evropská ochrana vnějších hranic. Rumunsko a Bulharsko samozřejmě patří do schengenského prostoru stejně jako Chorvatsko. Tato svoboda cestování v rámci EU je pravděpodobně jedním z velkých úspěchů evropského sjednocení. To nemá nic společného s otázkou azylu nebo nelegální migrace. Ale to zahrnuje evropskou ochranu vnějších hranic. Na to se myslelo i při vytváření schengenského prostoru. Evropský parlament k tomu zaujal velmi jasná stanoviska. Ale stejně jako v zahraniční politice chtěly členské země zachovat ochranu hranic jako národní záležitost. Bohužel je také skutečností, že jsou to především země, které nejhlasitěji volají po evropské ochraně hranic, které rovněž považují ochranu hranic za národní kompetenci. Příklad uvolnění vízového režimu pro občany Kosova ukazuje, jak nevyzpytatelná je zde politika mnoha členských zemí. Žádná země nemusela splňovat tolik podmínek pro uvolnění vízového režimu jako Kosovo. Země splnila požadavky a léta docházelo k sobeckým blokádám jednotlivých zemí. Kdo mě zná, ví, že jsem v podstatě optimista. Předpokládám tedy, že dohoda dosažená za českého předsednictví v Radě bude platit a že Kosované skutečně budou moci od roku 2024 cestovat do EU bez víz. I v těch zemích, které tuto evropskou zemi stále neuznaly. Ale nemám odvahu dát ruku do ohně. Nedávné napětí na severu Kosova znovu ukázalo, že Balkán, jihovýchodní Evropa, je regionem, ve kterém je zapotřebí jasná, strategicky orientovaná politika EU. Není to poprvé, co zde vzplanul srbský prezident Alexander Vučič. Mimochodem, Srbsko to dělá také v Černé Hoře a v Bosně a Hercegovině. Prostřednictvím politiky rozšiřování má EU nástroje k vytvoření potřebného tlaku na Srbsko. EU musí být pouze jednotná a připravená tyto nástroje cíleně využívat.

Se svobodou, demokracií, tržním hospodářstvím a právním státem má Evropa a západní svět ty správné nástroje k tomu, aby se pustily do boje proti výzvám doby. Jen musíme tyto nástroje správně používat. A musíme být ochotni překonat svou vlastní lenost. Žijeme ve vzrušující době. Sjednocená Evropa je naše bezpečnost a naše budoucnost! A musíme to utvářet společně!