Článek
Co se v obálce skutečně našlo? Obsah dokumentu není souvislý ani koncepční. Působí spíše jako útržky, jakoby diktované starým a unaveným mužem, jehož mysl už nedržela pevnou nit. Masaryk v nich opakuje, že je nemocný a že se blíží konec, ale zároveň dodává, že se nebojí a že jeho spolupracovníci musí pokračovat v práci, ovšem opatrně. K veřejnosti se vyjadřuje skepticky: lidé jsou podle něj rádi hloupí, a proto se s nimi musí vést spor, nikoliv jim věci zjednodušovat. Německou menšinu hodnotí stručným soudem, že jí má být dáno jen to, co si zaslouží, ale nic navíc. Na adresu Andreje Hlinky pronáší, že je „hlupák“, který chyboval s Maďary, přesto mu má být odpuštěno. A nakonec, ve zjevné nadsázce či rezignaci, zmiňuje, že po něm musí být uspořádán „velký funus“.
Tyto výroky nepůsobí jako závěrečné poselství státníka, ale spíše jako sled osobních nálad a úvah, které nebyly určeny k veřejné prezentaci.
Otevření Masarykovy obálky nám nastavilo zrcadlo, a to nejen Masarykovi samotnému, ale i českému způsobu nakládání s dějinami. Namísto jasného a důstojného poselství jsme dostali dokument, který působí útržkovitě a roztříštěně. Poznámky o „hlouposti lidí“, o „velkém funusu“ nebo stručná direktiva k Němcům jsou stěží něčím, co by obstálo jako myšlenkový testament. Pokud vůbec něco vypovídají, pak o duševní a fyzické únavě člověka, který už ztrácel schopnost držet souvislý myšlenkový proud.
Nejde však jen o osobní rovinu. Dokument ukazuje i systémový problém první republiky. Masaryk byl v roce 1934 stále prezidentem, ačkoliv jeho schopnosti byly vážně omezené. Skutečné řízení země přebíral Edvard Beneš, zatímco veřejnosti se předkládal obraz „otce národa“. Obálka je tak nepřímým svědectvím o tom, že republika stála na mýtu, nikoliv na reálné síle svého prvního prezidenta.
Jak trefně poznamenal David Vondráček, celé představení působilo spíše jako rituální slavnost než seriózní historické odhalení. Veřejnost čekala velký dokument, ale dočkala se jen nesouvislých vět. Výsledek odpovídá jeho předpovědi: divadlo, které nakonec vedlo k rozpačité blamáži.
Pokud má mít dopis nějakou hodnotu, musí být zveřejněn celý, nikoli jen ve formě vybraných útržků doplněných komentáři. Jinak zůstává nezodpovězená otázka, komu byl vlastně určen – zda národu, nebo jen úzkému okruhu vykladačů, kteří rozhodují o jeho významu.
Nejasnost ohledně menší složky, nalezené v obálce, jejíž obsah se má nadále tajit. Nevíme, kdo má o jejím utajení rozhodovat – archiv, prezident, nebo někdo jiný. Tato situace připomíná chvíle, kdy byla veřejnost nucena vyjádřit souhlas s něčím, co jí nebylo dovoleno poznat v plném rozsahu. Jde jen o předžvýkanou interpretaci v pečlivě připravených kulisách. Jejich pohledy se sbíhají do stejného závěru – slavnostní událost byla spíše divadlem než skutečným otevřením historického pramene.
To však není jen osobní rovina. Dokument ukazuje i systémový problém první republiky. Masaryk byl v roce 1934 stále prezidentem, ačkoliv jeho schopnosti byly vážně omezené. Skutečné řízení země přebíral Edvard Beneš, zatímco veřejnosti se předkládal obraz „otce národa“, jehož autorita byla záměrně udržována. Obálka je tak nepřímým svědectvím o tom, že republika stála na mýtu, nikoliv na reálné síle svého prvního prezidenta.
Je příznačné, že i nyní se obálka stala spíše rituálem než seriózním historickým objevem. Prezident Pavel, archiváři i média z ní udělali slavnostní akt, ačkoliv odborníci – včetně Davida Vondráčka – dopředu varovali, že může jít o prázdné gesto. A právě to se potvrdilo. Znovu jsme byli svědky toho, jak snadno česká společnost sklouzává k idealizaci a divadelním gestům, místo aby s odvahou přijala kritický pohled na svou minulost.
Pro monarchisty má tato událost symbolickou hodnotu. Ukazuje, že republika byla od počátku vystavěna na osobním kultu a legendě, která měla zastřít faktickou slabost. Masaryk nebyl nositelem kontinuity ani státnické jasnosti, nýbrž rozvratitelem tradice, jehož odkaz je udržován spíše sentimentalitou než věcnými výsledky. Pokud měla obálka něco potvrdit, pak právě to: že mýtus se v českých dějinách často stává silnější než pravda.
Martin Cikán, V rámci článku byly vzaty v úvahu náměty Jana Drnka.
