Článek
Text je úryvkem z první knihy Námořník alternativně historické trilogie Maxmilián od Jana Drnka. Autor v ní literární formou rekonstruuje myšlenkový svět druhé poloviny 19. století a osobnost císaře Maxmiliána v širším kontextu evropské politiky a duchovních dějin. Román kombinuje historickou prózu s filozofickými dialogy, které se věnují otázkám moci, odpovědnosti a civilizačního vývoje. Jednotlivé rozhovory postav často přesahují dobový rámec a dotýkají se problémů moderní společnosti. Úryvek přináší jeden z těchto dialogů – úvahu o vztahu peněz, moci a morálního řádu. Text ponecháváme v původní podobě jako součást širší literární kompozice. V románu slouží podobné pasáže k vykreslení intelektuálního a duchovního zázemí hlavních postav. Připomínáme jej symbolicky v den výročí popravy císaře Maxmiliána v Mexiku (19. června 1867), kdy se historická realita jeho osudu střetává s literární reflexí jeho myšlenkového světa a otevírá prostor pro úvahu o vztahu moci, morálky a odpovědnosti.
Po svaté zpovědi neboli svátosti smíření pozval císař na soukromou večeři Josepha Othmara von Rauscher, kdysi dvorního duchovního, nyní již 56letého a velmi zkušeného vídeňského arcibiskupa a kardinála, a vedl s ním rozhovor na téma, které mu připadalo stále důležitější.
Chtěl jsem se, Otče zeptat, jak nahlíží církev na problém peněz a majetku vůbec.
Vaše Výsosti, již téměř dva tisíce let stále stejně, usmál se kardinál. Vlastnictví a majetek samy o sobě hříšné nejsou a nikdy nebyly. Hřích se skrývá v okamžiku, kdy začnete majetek považovat za něco důležitějšího, než je láska k Bohu a k bližním, tedy k lidem obecně. Jinak majetek patří k darům a radostem života. Vaše bohatství se ale nesmí stát nástrojem neštěstí jiných a nesmí být ve vašem srdci povýšeno nad Boha. Po své tělesné smrti, na věčnosti, se bez peněz a majetků klidně obejdete, ale bez Boží lásky nikoliv.
Vzpomněl jsem si na ta místa v Písmu svatém, kde Ježíš říká celníkovi, že jestli chce být šťastný a před Bohem bez hříchu, má prodat všechen svůj majetek a peníze rozdat chudým. Mám tedy i já rozdat vše chudým, abych před Pánem obstál?
To je, Výsosti, právě ten příklad. Celník je symbolem člověka, pro kterého jsou peníze nade všemi hodnotami. Jsou jeho bohem a on kvůli jejich získávání ničí existence ostatních bližních. Ježíš mu tedy doporučuje radikální terapii, zbavit se majetku úplně, aby se vytvořil prostor pro lásku. To ale platí jen pro celníka a lidi jemu podobné, není to žádné univerzální přikázání pro všechny lidi ve smyslu – Nebudeš vlastnit! Vždyť kdyby každý boháč rozdal své majetky chudým, zhroutil by se obchod i stát, nastala by anarchie a pro všechny lidi by to znamenalo větší neštěstí a utrpení, než existence bohatých.
Aha. Ale stále mi to nejde do hlavy. Vždyť peníze jsou jen papírky a kousky kovu. Samy o sobě hodnotu nemají. Dokonce ani zlato by nemělo žádnou hodnotu, kdyby většina lidí nevěřila, že hodnotu má. Nedá se jíst, na nástroje je příliš měkké a vlastně se k ničemu nehodí, jen na výrobu šperků.
To je pravda, Výsosti, zvedl kardinál stříbrnou vidličku. Papírky, čísla nebo zlato a stříbro jsou pouhé symboly hodnoty. Současně jsou ale společným měřítkem, na které lze hodnotu různých věcí přepočítávat. Problémem ale přece nejsou peníze ani vlastnictví věcí. Chudák stejně jako milionář mohou sníst jen přibližně stejné množství potravy. Mohou spát jen v jedné posteli a k bydlení stačí jen jeden dům nebo dejme tomu palác. Můžete vlastnit palác, kočár, jachtu, hřebčinec nebo vlastní polnosti, které vás uživí. Víc ale vlastně nepotřebujete. Každý potřebuje jen pár miliónů, aby byly plně uspokojeny veškeré jeho potřeby, a to na celkem blahobytné úrovni. Naše evropská civilizace produkuje a vyrábí stále více věcí i potravin. Nepochybně se za pár desetiletí, možná za sto let dopracujeme k tomu, že každý bude moci mít přepychový dům, loď, kočár a koně, dostatek dobrého jídla a měkkou postel. Myslíte, že pak budou lidé spokojení?
Aha, zamyslel se císař. Tak tady je ten zakopaný pes. Máte pravdu, eminence, nebudou spokojeni. Vlastně si neumím představit situaci, kdy by všichni lidé byli spokojeni.
Nebudou, kývl Rauscher. Nepřestanou chtít mít více peněz a vlastnit co nejvíce majetku. A navíc nepřestanou chtít, aby ostatní vlastnili co nejméně peněz a majetku. Pokud slouží peníze jen ke směně, k tomu, aby se dala vyčíslit hodnota pytle brambor vůči hodnotě motyky od kováře nebo jízdy povozem, je vše v pořádku a peníze nám dobře slouží. Takové měřítko potřebujeme. Peníze jsou součástí civilizace, protože nám umožňují zorganizovat společnost tak, abychom se navzájem nepovraždili kvůli jídlu. Jsou jednou z věcí, které nás dělí od anarchie. Ale, jak říkám, kdyby to bylo jen takhle jednoduché, nikdo by nepotřeboval získávat peníze donekonečna a na úkor druhých. K luxusnímu životu by jich stačilo jen určité množství.
Přesně tohle mne zajímá, potvrdil císař.
Problém nastává, když do našeho směnného systému vstupuje otázka moci. Když se peníze stanou také měřítkem moci. Nevadí, když si za peníze kupujeme předměty a služby. Problémem naší civilizace je, že se za peníze dá kupovat moc, která člověku nepřísluší. Proto byla dříve moc výhradně záležitostí privilegií a privilegovaných vrstev. Moc se tehdy nedala koupit, musel jste se mezi mocnými narodit nebo být za věrné služby pasován a povýšen. Moc byla vyhrazena jen omezenému počtu určitých osob, a kdo měl moc, měl samozřejmě i peníze, ale ty nebyly podmínkou moci, nýbrž jejím důsledkem. Nyní se peníze staly nástrojem a měřítkem a téměř hlavní podmínkou moci. Tomu, kdo usiluje o jídlo, dům nebo předměty, stačí jen určité množství peněz, a pak je spokojený. Tomu, kdo usiluje o co největší moc, samozřejmě nestačí jakékoliv množství peněz. Naopak touží po tom, aby byl jediným vlastníkem moci, aby ostatní žádnou moc neměli. A protože se situace v našem světě vyvinula tak nešťastně, že moc lze kupovat za peníze, usiluje tenhle druh lidí o ožebračení ostatních. Nejde mu o to, aby jim vzal jídlo nebo domy, ale aby byl jediným, kdo může mít nějakou moc. Třebas tak, že jim jídlo a domy může vzít, kdyby ho neposlouchali, kdyby se mu neklaněli.
Jak jistě víte, Výsosti, církev svatá má za to, že veškerá moc má jediného vlastníka a původce, totiž Boha. My lidé máme od Boha moc propůjčenou, když máme pro Boha vykonat nějakou službu. Proto akceptujeme pouze takovou moc, která je prokazatelně spojena s nějakou dobrou službou. Bůh ale z příčin známých jen Jemu dopouští, aby určitou mocí disponovaly i zlé mocnosti. V našem světě jde o moc svévolnou a hříšnou, nespojenou se službou dobru, moc, jejímž důsledkem je vždy zlo.
Kde se vlastně bere ta touha po moci, eminence? Já jsem se mezi mocnými narodil a od malička mne učili, že moc je mi jen propůjčena, abych mohl sloužit říši a jejím obyvatelům. Těžko se mi chápe, proč chce být mocný například takový bohatý měšťan nebo bankéř, který všechno má a mohl by žít spokojeně. Namísto toho se pachtí a štve, užírá se touhou po moci, závidí jiným a žárlí na ně, majetky mu nestačí. Nemusí sloužit říši a lidem, jen sobě a své rodině. Co pro něho znamená mít moc?
Být jako Bůh, vyplivl opovržlivě Rauscher. Chtít nahradit Boha sám sebou. Adamův, nebo chcete-li dědičný hřích, který máme ve světě překonávat. Tohle chtějí ti, kdo usilují o moc jen tak, moc bez služby. Chtějí být vzýváni, uctíváni namísto Boha, cítit se nadřazení, chtějí mít neomezené možnosti, včetně možnosti mučit a vraždit jiné lidi. Jednou cestou, jak uspokojit tuto touhu je moc nakupovat. To je pohodlné. Kupovat si armády, policejní sbory, soudce, politiky všecho druhu, a ze všech udělat služebníky závislé na penězích. Sám zůstat v pozadí. Všechny lidi zadlužit tak, aby nesměli již nikdy nic vlastnit a museli po celý život pracovat na svého věřitele. Takoví hříšní lidé touží kupovat si celé státy a diplomacie, opájejí se tím, že když kývnou prstem, armády se dívají na pochod a válka devastuje celé kraje.
Takže peníze samy o sobě nejsou problém.
Ne. Jak jsem řekl, problém nastává tehdy, kdy do pouhé směny vstupuje touha po moci. Ten, kdo má hodně peněz a touží po moci, chce, aby se penězi dalo ohodnotit a koupit doslova vše, také láska, přátelství, pověst a čest, odpuštění hříchů, pravda a spravedlnost. Protože přitom velmi dobře ví, že skutečný Bůh mu souhlas se svévolným užíváním moci a s ovládáním druhých nedá, snaží se opřít legitimitu své moci nikoliv o majestát, ale například o lidový souhlas. Boha by si koupit nemohl. Lidový souhlas si může koupit ve volbách, proto usiluje o konstituci a mezitím si kupuje noviny. Jenže ten, kdo si kupuje moc, ve skutečnosti sám slouží tomu, kdo mu moc propůjčil, a byl to ten samý, který Ježíšovi na poušti sliboval, že mu dá všechna království světa, když se mu bude klanět. To je slabina toho, kdo si kupuje moc. Že je sám na moci závislý. Je závislý i na penězích a majetcích, ať jich má jakkoliv mnoho nebo málo. Nikdy jich nemá dost, protože nikdy nemá dost moci. Vždy jí chce víc. A tak se celá naše civilizace zvolna dostává do pasti. Když přestanou peníze sloužit pouhé směně a stanou se univerzálním měřítkem úspěchu a moci, a když na to většina lidí naletí a akceptuje to, všichni se ocitnou uprostřed šíleného dostihu, v němž jeden druhému podráží nohy, ničí se a vyřazují navzájem. Začnou se nenávidět a soupeřit. I ti nejmenší a nejchudší tomu podlehnou. Nikdo už nemůže dosáhnout spokojenosti a klidu. Nikdo nemůže přestat a vystoupit, protože by ho ostatní zničili a zadupali do země. A ani ti nejbohatší a nejmocnější již nejsou svobodní a stávají se zajatci toho závodu a zápasu bez konce. Tohle Bůh s lidmi určitě nezamýšlel, takže není těžké si domyslet, komu to vlastně naše civilizace sedla na lep, kdo ji pomocí modly peněz od dob zlatého telete ovládá a drží v zajetí i v hříchu.
Pochopil jsem, eminence, že by bylo zbytečné rušit peníze, i kdybych to udělat mohl.
To Vaše Výsost pochopila správně, protože směna je potřebná a peníze by ihned nahradily jiné symboly. Kdysi to bývaly plátěné šátečky nebo odměrky soli. Peníze jsou skutečně jen symbol a měřítko. Aby společnost ozdravěla, musela by se Vaše Výsost zaměřit na vztah moci a peněz. Oddělit peníze od moci. Především peníze nesmí být měřítkem úplně všeho. Nesmí se stát nejvyšší hodnotou, která bude určovat veškeré jednání lidí. Musí zůstat jen měřítkem hodnoty věcí a služeb.
Ctihodný předek Vaší Výsosti císař Josef II. učinil mnohé reformy. Víte, on často používal slovo užitečnost. Tím odůvodňoval zestátnění církevních a klášterních majetků. Neužitečné byly zrušeny a státem zužitkovány. Církev to považuje za výraznou ilustraci zmatení pojmů. Jeho Výsost Josef II., stejně jako i další osvícenci, si zjevně neuvědomovali zásadní rozdíl mezi pojmy dobré a užitečné.
Totiž tam, kde do hry a do systému vstupuje láska, tam i věci a peníze pozbývají veškeré hodnoty. Na lásce nebo přátelství se vydělat nedá, a přesto jde o ty nejcennější komodity na světě. V lásce je popřen fenomén zisku jako takový, protože lásku nelze koupit ani vyhandlovat, láska je dar. Dar není základem ekonomiky, protože nic nepodmiňuje a k ničemu nezavazuje. Dar je penězi nezměřitelný. Lidská obec, rodina, město, stát a společnost vůbec je vytvářena především tím, na čem se nedá vydělat, a naopak se na tom prodělává. Mluvím o vzájemnosti, sousedství, přátelství vstřícnosti, pomoci druhým, o službě druhým a o sebeobětování. Dobré společenství tvoří lidé, kteří se obdarovávají.
Hlupáci si myslí, že to vše nahradí nějakým systémem na bázi peněz, něco za něco, aby nenastal rozvrat a přitom si mohli uchovat své sobectví, ale to nejde. To podstatné, co nás dělá lidmi, společenstvím a civilizací, je vždy prodělečné, a vždy to souvisí s bezmocí. Pouze do bezmoci a nedostatku může vstupovat Bůh a tedy dobro. Svět peněz má ambice být jediným světem vůbec. Nahradit lásku. Stává se novou platformou vztahů, i médiem mezilidských styků a dorozumění. V tomto ohledu peníze působí jako jakási nová magie propůjčující moc a nabízející hierarchii nových elit, hierarchii na pohled spravedlivější a rovnější, do které se bude moci začlenit každý a každý v ní může získat své místo. Ta nová magie nabízí vektor pohybu vpřed k zaručeně lepším zítřkům. Je to lež a veliký omyl. Je to magie, moc, která nepochází od Boha. Vypadá to jako hra nebo soutěž, ale je za tím něco temného, co chce ovládat a zotročovat.
Peníze by neměly být prostředkem k získávání moci, uzavřel Maxmilián.
A neměly by být měřítkem ničeho jiného, než hodnoty zboží a služeb, doplnil Rauscher.
Autor: Jan Drnek
