Může být prezident sjednocující?

Nedávno jsem viděl vyjádření paní poslankyně za ANO Taťány Malé, která měla v pořadu CNN Prima News říci toto: „Je potřeba, aby se objevil nějaký kandidát, který bude nadstranický, který bude prezidentem všech, tak, jako měli očekávání voliči pana prezidenta.“

Byla to poznámka mířená proti současnému obyvateli Pražského hradu Petru Pavlovi. O „nadstranickém prezidentovi všech“ hovoří vládní politici, ti za něj nepovažují Petra Pavla, hovoří o něm opoziční politici, považují za něj Petra Pavla. Nakonec i lidé chtějí nadstranického sjednocujícího prezidenta, říká to aspoň průzkum agentury STEM/MARK, který vyšel 25. května 2026. V něm nejvíce lidé odpovídali (21 %), že by prezident měl být čestný, poctivý a slušný, hned druhá vlastnost s 19 % byla nestrannost a nadstranickost.

Na otázku, zda může být volený prezident sjednocující postavou, si musíme odpovědět s pomocí systému, kterým se hlavou státu osoba stává. Musíme si odpovědět na podstatu toho, co jsou volby.

Volby jsou mechanismus postavený na rozdělování, z konečného rozdělení vychází výsledek, podle kterého se rozdělí volené funkce. Ano, volby jsou postaveny na rozdělování společnosti do různých názorových skupin. V praxi přímé prezidentské volby společnost rozdělí na několika pár osobách. Ať už by byla přímá volba dvoukolová či nikoliv, bude ze své podstaty vést k rozdělování společnosti na osobě, která nakonec bude do úřadu prezidenta zvolena.

Na základě výše zmíněného je plně absurdní požadovat po prezidentovi, aby byl sjednocující, dokonce je absolutně nelogické věřit tomu, že by to kdokoliv přímo volený mohl být.

V tuto chvíli by mohla padnout otázka. A co nepřímá volba? Nepřímá volba se započítáním českého vnímání hlavy státu v praxi nic neřeší, aktivní rozhodování je přeneseno na zákonodárce, jejichž volba bude společnost stejně rozdělovat podle stranických preferencí jako u volby přímé.

U nepřímé volby je odpověď mimořádně jednoduchá, ne nemůže. V nepřímé volbě je zvolený kandidát přímo zavázán politickým stranám a politikům, kteří ho do úřadu zvolili.

U volby přímé to tak zřejmé není. Aby člověk, mohl kandidovat do úřadu prezidenta, má dvě možnosti. Jedna možnost je sehnat podpisy pod petici o počtu 50 000, což je mimořádně těžké kvůli časté neochotě lidí něco někomu neznámému podepisovat na veřejnosti. Druhá možnost je získat podpisy od senátorů či poslanců. V druhém případě je tedy kandidát jistým způsobem zavázán politikům. V prvním případě nikoliv, ale může být zavázán těm, kdo mu pomohli sesbírat podpisy, neboť sehnat takový počet podpisů v jedné osobě je nad lidské schopnosti.

Tím to přesto nekončí, prezidentské volební kampaně jsou mimořádně náročné i z hlediska financí, bez sponzorů se kandidáti neobejdou, pokud chtějí uspět. Do jejich kampaní vstupují i dobrovolníci, kteří bývají i někdy členy politických stran. Nakonec i nestranické kandidáty podpořené podpisy občanů vyjadřují podporu jednotlivé politické strany.

V důsledku i samotní kandidáti se v průběhu své kampaně musí zavázat různým skupinám, které jim pomůžou dostat se do úřadu prezidenta.

Ve veřejné debatě se neustále vracíme k otázce, jestli není lepší nepřímá volba prezidenta, aby se naplňovaly naše požadavky o slušné, čestné, nadstranické a sjednocující hlavě státu, ale již neřešíme, jestli je vůbec vhodné, aby hlava státu byla volená.

Některým lidem by potenciální řešení mohlo přijít divné, ale věřím, že čtenářům Monarchistických novin ne. Ano, řešením by mohla být přeměna současné České republiky na dědičnou konstituční monarchii.

Dědičnost úřadu hlavy státu má v kombinaci s omezením ústavou několik základních předností. V dědičné monarchy neexistuje rozdělující akt volby hlavy státu. Zájem státu je i zájmem hlavy státu, neboť panovníkovi záleží na tom, aby svým potomkům předal zemi v nejlepším stavu. Samotná dědičnost brání i svévolnosti hlavy státu, neboť kdyby se začal panovník chovat svévolně, ohrozí tak samotnou instituci monarchie, svou rodinu i sám sebe. To třeba v současné České republice neplatí, neboť prezident se může ve druhém funkčním období začít chovat svévolně, protože se již nemusí starat o znovuzvolení. Nadržování určitým skupinám by u dědičného panovníka mohlo být nejen reputačním rizikem, nýbrž i rizikem pro přežití samotné monarchie.

Zde se ukazuje, že Češi podvědomě chtějí po prezidentovi a republice, aby naplňovali to, co může splnit pouze konstituční monarchie a dědičný panovník.

Autor: Erik Pašingr

Koalice by měla najít kandidáta, který ve volbách porazí Pavla, řekla Malá. Online. 2026. Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/koalice-by-mela-najit-kandidata-ktery-ve-volbach-porazi-pavla-rekla-mala/r~aaa29785714ad9fda2bfef3034d355c5/. [cit. 2026-07-27].

STEM/MARK A.S. Kdo se může stát dalším prezidentem? Online. 2026. Dostupné z: https://stemmark.cz/kdo-se-muze-stat-dalsim-prezidentem. [cit. 2026-07-27].