Článek
Je to vlastně velmi jednoduché. Jde o to, jestli chci být já sám někým významným a mít moc, porvat se o moc, nebo jestli chci žít v dobrém a snesitelném světě. Jestli jsou pro mne ostatní lidé konkurenti a soupeři, nebo jestli jsou spolupracovníci a spoluslužebníci. Jestli chci ovládat nebo sloužit.
Pokud chci být významný a ovládat, potom samozřejmě nesnesu nic vyššího a významnějšího, než jsem já sám. Život a svět musí být co nejvíce o mně.
Pokud chci sloužit, pak musím mít čemu a komu sloužit. Musím nad sebou uznat něco, co mne svým významem převyšuje, z čeho odvozuji pravidla a hodnoty. Nejlépe, když mne to převyšuje absolutně, a když věřím, že je to veskrze dobré.
Soupeření vede v posledku ke konfliktnímu rozkladu nebo k diktatuře, k nelásce. Pro soupeřícího je svět i společnost jen zdrojem, kořistí, prostorem k vytěžení pro sebe. Tam, kde se soupeří, pochopitelně vadí fakt, že jsme každý jiný, jinak nadaný, že si nejsme rovní. Líní by chtěli, aby jim nepřekáželi pilní a šikovní. Hloupí by chtěli, aby jim nestínili chytří a moudří. Slabí by se rádi zbavili silných.
Služba vytváří jiný svět. Svět, ve kterém rozdíly a odlišnosti nevadí, protože se vzájemně doplňují ve službě onomu vyššímu celku. Rodině, obci, národu, králi či Bohu. Proto Bůh stvořil lidi různé, aby je nutil se vzájemně doplňovat. Nerovnost je proto základem a nezbytnou podmínkou společenství. Není to nerovnost, co vadí. Vadí soupeření. Vadí, když je někdo egocentricky zaměřen jen na sebe, na svoji významnost a moc.
Všichni skuteční monarchisté by měli být zastánci světa služby. Jinak monarchie nemá smysl. Je přece lhostejné, jak nazýváme osobu hegemona, který ovládl vše a stanul na vrcholu. Můžeme jí říkat diktátor, prezident, premiér nebo jen náčelník, vůdce a šéf. Můžeme jí říkat i král nebo císař, ale pokud jde jen o moc, je to to samé. Každá moc si na svoji podporu vytvoří hierarchii nadřízenosti a podřízenosti i privilegované elity. Povaha vytvořené byrokracie vždy prozrazuje povahu moci.
Monarchie má smysl jen jako hierarchie a struktura služby. V této struktuře je ale každá služba stejně významná. Služba krále, stejně jako služba popeláře, obchodníka a hospodského. Služba stromu a květiny je stejně významná jako služba zahradníka. Co by to bylo za zahradu, kdyby každá větev chtěla být stromem a začala soupeřit s ostatními větvemi? Kdyby keře nenáviděly zahradníky proto, že samy chtějí být zahradníky? Všichni jsme byli posazeni do světa tam, kde máme sloužit, a teprve když to přijmeme v pokoře, nastane harmonie. Všichni nakonec sloužíme Králi a skrze něho i Bohu. Proto říkáme, že panovník je nám dán z Boží vůle. Panovník byl dán zemi stejně, jako byl zahradník dán zahradě. A tomu říkáme majestát. Služba vyvolává potřebu se doplňovat a podporovat. Služba vyžaduje osobní oběť. Na službě společenství, králi a Bohu se nevydělává, ale materiálně prodělává.
Kdo slouží, nechce pro sebe nic, jen vědomí, že jeho život a služba má smysl.
Kdo slouží, nepotřebuje soupeře a nemá konkurenta, protože každá služba je dobrá.
Kdo slouží, je obklopen těmi, kteří ho podporují a mají o něj starost.
Kdo slouží, nestará se o to, kdy přijdou výsledky a změny. Služba sama je mu odměnou. Být na dobré cestě služby je víc, než dosahovat viditelných cílů. Služba sama dosahuje cíle tím, že vytváří vstřícný svět služebníků. Nepotřebuji zemřít jako někdo, kdo dosáhl výsledků a je oslavován. Potřebuji zemřít jako ten, kdo dělal to, co dělat měl, pro co byl do světa stvořen.
Každá hierarchie vyžaduje vrchol, v němž se vše sbíhá, jinak by neměla smysl ani moc, ani služba. Mocenské hierarchii stačí nějaký vůdce. Ale vůdce je člověk, a když se musíte klanět člověku, vzbuzuje to nenávist a odpor. Hierarchii služby završuje zdánlivě panovník. Jenže král je také jen člověk, a klanění se jemu může vyvolávat stejný odpor. Ovšem hierarchii služby ve skutečnosti nezavršuje král, ale Bůh. Zde v Evropě to platí desetinásobně, vzhledem k tomu, jak Evropa jako fenomén vznikla. Vždy tedy každý z nás slouží Vševědoucímu, Všemohoucímu a absolutně dobrému Stvořiteli. I tehdy, když jenom postavím můstek přes potok. Klanět se Bohu nikoho neponižuje a odpor to může vyvolávat jen v člověku, který by se sám rád stal bohem. Jestli se klaním panovníkovi, klaním se vlastně Boží vůli, a to naopak povznáší.
Proto je kultura vždy odvozena od kultu, a proto ztráta vztahu s Bohem vždy vede k dekulturalizaci, babylonskému zmatení jazyků a neporozumění si, ztrátě orientace, k despociím a k rozpadu společnosti. Proto je monarchie pouhým průmětem náboženství do politiky. Proto má být politika službou polis – společenství a ne službou sobě a rvačkou o moc a majetky. Skutečná privilegia se nedají koupit a musí se vysloužit. Proto osvícenci a liberálové tak nenáviděli privilegované vrstvy. Protože měly něco, co se nedalo koupit či ukrást. Monarchie bez víry, bez hierarchie služby a bez jejího vrcholu v Bohu je nemyslitelná. Byla by jen dalším systémem, kterého by se rychle zmocnili ti, kdo touží soupeřit o moc. Vždyť i jen pouhé myšlenky na obnovu monarchie se již takoví sebestřední lidé snaží zmocnit a nechat se jí postrčit o kousek výš v hierarchii moci a svého soupeření.
To, co jsem řekl, je důvod, proč si myslím, že obnově monarchie neprospějeme žádnou realistickou politikou ve smyslu toho, co se dnes za politiku vydává. Obnově monarchie nejvíce prospějeme, když začneme sloužit třebas jen doma okolo sebe v malých společenstvích lidí, kteří se budou mít rádi, budou ochotní se obětovat a přitom budou vědět, že smysl a vrchol jejich služby je mimo lidskou malost a nedokonalost. Někdo může sloužit tím, že to bude koordinovat, ale musí mít co koordinovat. Jen to, co je živé, může růst, a žádný systém živý sám o sobě není. Samozřejmě je třeba i vydávat svědectví. Být vidět ve volbách a v médiích, mít možnost vysvětlovat. Ale vědět, že právě toto je cíl takových aktivit, a že cíle těch, kdo soupeří o moc, nejsou našimi cíli. Proč bychom se měli trápit tím, že jsme jich nedosáhli? Cílem a službou kvasnic je prokvasit těsto, aby se lidé nasytili. Ze samotných kvasnic se ale chleba upéct nedá.
Proto jsem se rozhodl, že budu sloužit tomu malému, ale živému společenství u nás doma, a otevřu tomu cestu k růstu tím, že ukážu na ono světlo, onen skutečný zdroj života, který je nedosažitelně vysoko, a přeto sjednocuje. Vzdal jsem se rozhodování a plánování toho, jestli to bude někdy k něčemu dobré. Už teď je to dobré. Už teď to vytváří svět, který je k žití. Je mi jedno, jestli budu v tomto životě a světě významný nějakou funkcí, majetkem, počtem kliknutí na internetu. Všichni jsme absolutně významní pro našeho Stvořitele. Copak tohle vědomí nestačí? A pokud tonto proslov není dobrou službou králi a Bohu, byl úplně zbytečný.
Pro někoho je to možná nesrozumitelné, ale s tím já nic nenadělám. Neumím to říci víc polopatě. Jako jsou křesťané slovy sv. Pavla blázny pro Krista, pak my monarchisté jsme blázny pro krále. A kdo to věděl lépe, než Petr Placák, když s tím před 36 lety začínal?
Autor: Jan Drnek
