Od supervelmoci k vazalovi: jak se Rusko mezi srpnem 1968 a 2026 zmenšilo

Od okupace Československa nás dělí téměř šest desetiletí, mechanismus však působí povědomě. Také válka proti Ukrajině vyrůstá z přesvědčení Moskvy, že okolní státy nemají plné právo rozhodovat o vlastní zahraniční orientaci, bezpečnosti a nakonec ani o svém území.

Rok 1968 proto není jen uzavřenou kapitolou českých dějin. Je klíčem k pochopení určitého typu velmocenského uvažování: impérium považuje samostatné rozhodování menšího souseda za ohrožení sebe sama. Je přitom pozoruhodné, jak dlouho dokázal obraz ruské velmoci přežívat i poté, co se materiální základna této velmocenskosti začala zmenšovat.

Vývoj Ruska během posledního století samozřejmě nebyl lineárním pádem. Sovětský svaz dokázal po druhé světové válce vytvořit obrovskou mocenskou sféru, získat jaderné zbraně, ovládnout střední a východní Evropu a stát se jednou ze dvou světových supervelmocí. Právě proto je však důležitý dlouhodobější trend.

Carská říše zmizela. Sovětský svaz zmizel. Moskva ztratila střední Evropu, Pobaltí, Ukrajinu, jižní Kavkaz a většinu svého někdejšího přímého vlivu ve střední Asii. Ruská federace zdědila jaderný arzenál, surovinové bohatství, obrovské území a místo stálého člena Rady bezpečnosti OSN, nikoli však automaticky schopnost obnovit někdejší impérium.

Právě válka proti Ukrajině měla tento proces obrátit. Měla Rusku vrátit respekt, obnovit sféru privilegovaných zájmů a dokázat, že Moskva je stále schopna rozhodovat o uspořádání prostoru kolem svých hranic. Po více než čtyřech letech plnohodnotné války lze říci, že výsledek je přinejmenším velmi problematický.

Rusko sice okupuje přibližně pětinu ukrajinského území včetně Krymu a částí Donbasu obsazených již před únorem 2022, avšak obrovská vojenská mobilizace nepřinesla strategické zhroucení ukrajinského státu. Namísto rychlého vítězství vznikla opotřebovací válka, která spotřebovává ruské obyvatelstvo, techniku, finance i budoucí rozvojový potenciál.

Na konci léta 2025 měla Moskva důvod k jistému sebevědomí. Ruské síly dále tlačily především v Doněcké oblasti, hlavním cílem zůstával prostor Pokrovsku a ruskému velení se dařilo místy pronikat ukrajinskou obranou. Ještě na začátku září 2025 britské ministerstvo obrany konstatovalo ruský postup v severní části Doněcké oblasti. Současně však upozorňovalo, že jde o pomalé územní zisky vykoupené mimořádnými ztrátami.

Za celý rok 2025 ruské síly podle analýzy CSIS obsadily přibližně 4 831 kilometrů čtverečních ukrajinského území, tedy asi 0,8 procenta rozlohy Ukrajiny. Je to více než v roce 2024, nikoli však výsledek odpovídající rozsahu lidských a materiálních prostředků, které Rusko do války vložilo. Právě zde se začíná ukazovat podstata problému.

Rusko stále může útočit, mobilizovat další vojáky, vyrábět a nakupovat munici, vysílat drony a rakety, ničit ukrajinskou infrastrukturu a na některých úsecích fronty postupovat. Strategické vítězství je však stále v nedohlednu. CSIS v červenci 2026 odhadoval celkové ruské ztráty od února 2022 přibližně na 1,4 milionu mrtvých a raněných, z toho kolem 450 tisíc padlých. Taková čísla je vzhledem k válečným podmínkám nutné chápat jako analytický odhad.

Ještě výmluvnější je vývoj na jaře 2026. V dubnu a květnu ruské síly podle CSIS ztratily více území, než samy získaly. Jejich čistá kontrola ukrajinského území se za tyto dva měsíce zmenšila zhruba o 400 kilometrů čtverečních. Šlo o první měsíční čisté územní ztráty Ruska od srpna 2024. Ani letní ofenziva roku 2026 zatím nepřinesla nic záasadního. Institute for the Study of War na začátku srpna hodnotil tempo ruského postupu jako nízké, přestože jarní a letní ofenziva trvala již dva a půl měsíce. Rusko pokračovalo v tlaku zejména směrem na Pokrovsk a Dobropillju a snažilo se vytvořit podmínky pro další operace proti ukrajinskému obrannému pásmu v Donbasu. Rozhodující průlom však nenastal.

Současně válka proniká stále hlouběji na ruské území. Ukrajinské údery na logistiku, energetická zařízení a vojenské cíle nutí Moskvu rozmisťovat protivzdušnou obranu nejen kolem fronty, ale také kolem strategických objektů hluboko v zázemí. V srpnu 2026 ISW upozornil, že ukrajinská kampaň dálkových úderů nutí Rusko přesouvat prostředky protivzdušné obrany z jiných částí země na ochranu Moskvy.

To je strategicky důležité.

Ruská federace je největším státem světa. Její moc vždy stála nejen na armádě, ale také na schopnosti centra garantovat bezpečnost rozsáhlého prostoru od Petrohradu po Vladivostok. Každá další baterie protivzdušné obrany stažená k Moskvě, každá další miliarda přesunutá do zbrojní výroby a každý další člověk poslaný na ukrajinskou frontu představují prostředky, které nemohou být použity jinde.

Ekonomika se přitom nezhroutila, jak někdy předpovídaly nejoptimističtější západní prognózy. To je třeba přiznat. Rusko se dokázalo sankcím částečně přizpůsobit, přesměrovalo část obchodu a využívá příjmů ze surovin. Ani zde však není vhodné zaměňovat přežití za prosperitu. Červencová prognóza Mezinárodního měnového fondu počítá pro Rusko v roce 2026 s růstem pouze kolem 1,1 procenta, přičemž určitou úlevu představují právě vyšší příjmy z vývozu ropy a plynu zapříčiněné válkou s Íránem.

Ruská ekonomika tedy válku stále dokáže financovat. Otázkou je cena. Zbrojní výroba může krátkodobě zvyšovat HDP. Válečná ekonomika je schopna mobilizovat zdroje, avšak neumí vytvářet dlouhodobou prosperitu. Rusko proto není bezprostředně před vojenským nebo ekonomickým kolapsem. Takové tvrzení by bylo příliš jednoduché. Čas ovšem nepracuje pouze na frontě.

Ruská federace není národním státem v běžném evropském smyslu. Je federací desítek regionů a autonomních republik, v níž vedle etnických Rusů žijí početné národy s vlastními jazyky, dějinami, náboženstvím a někdy také zkušeností samostatné státnosti.

Tatarstán, Baškortostán, Dagestán, Čečensko, Ingušsko, Burjatsko, Tuva a další oblasti proto nelze chápat pouze jako administrativní celky. Současná federální konstrukce je výsledkem dlouhého imperiálního a sovětského vývoje a její soudržnost závisí mimo jiné na tom, zda Moskva dokáže jednotlivým regionům nabídnout bezpečnost, peníze, kariérní perspektivu a alespoň přijatelný pocit účasti na společném projektu.

Právě tuto schopnost může vleklá válka oslabovat. Představa, že nespokojenost automaticky povede k separatismu, by ovšem byla příliš jednoduchá. Autoritářský stát disponuje represivním aparátem, kontrolou médií, finančními transfery i možností regionální elity kooptovat. Ruská federace se proto nemusí rozpadnout zítra, za rok ani bezprostředně po skončení války. Roste však počet faktorů, které mohou v budoucnu působit proti její soudržnosti.

Jedním je demografie. Rusko patří k evropským zemím čelícím dlouhodobému stárnutí a nízké porodnosti; projekce OSN počítají s pokračováním demografického tlaku i v dalších desetiletích. Druhým je nerovnoměrné rozdělení nákladů války. Chudší a periferní regiony představují pro nábor vojáků atraktivnější rezervoár než Moskva nebo Petrohrad, protože vojenské platy a odškodnění zde mají relativně mnohem vyšší ekonomickou hodnotu. Válka tak může prohlubovat vědomí rozdílu mezi oázami prosperity a periferií.

Jedním z dnes již viditelých faktorů je postupná eroze ruského vlivu za hranicemi. Nejnázornějším příkladem je Arménie. Ještě před několika lety byla zemí pevně zakotvenou v ruském bezpečnostním systému. Po zkušenostech s válkami o Náhorní Karabach a neschopnosti Moskvy poskytnout Jerevanu očekávané bezpečnostní garance se však arménská politika začala výrazně přeorientovávat.

Proces pokračoval i po srpnu 2025. V květnu 2026 se v Jerevanu uskutečnil vůbec první summit Evropské unie a Arménie. EU a Arménie na něm prohloubily spolupráci v energetice, dopravě, konektivitě a dalších oblastech. V dubnu Evropská unie současně rozhodla o vytvoření nové partnerské mise v Arménii zaměřené na posílení odolnosti země a její schopnosti zvládat krizové situace.

To je geopolitická změna, jejíž význam daleko přesahuje samotnou Arménii. Po desetiletí platilo, že Moskva může svým sousedům nabídnout jednoduchý argument: možná se vám Rusko nelíbí, ale bez něj se neobejdete. Tento argument postupně slábne. Střední Asie stále více obchoduje s Čínou a Tureckem. Jižní Kavkaz se přeskupuje. Arménie hledá nové bezpečnostní vazby. Ukrajina se ruskému nároku na nadvládu brání se zbraní v ruce.

Čím méně je Moskva schopna fungovat jako nepostradatelný patron navenek, tím obtížnější může být přesvědčovat vlastní periferie, že právě ona představuje jedinou myslitelnou budoucnost.

A zde se vracíme k možné fragmentaci Ruska. Není jistá. Není nevyhnutelná. Nelze dnes seriózně nakreslit mapu budoucích států na území Ruské federace a tvrdit, že takto bude Eurasie za dvacet let vypadat. Lze však říci něco jiného. Pravděpodobnost vážné krize uspořádání ruské federace se s každým dalším rokem nákladné války zvyšuje.

Moskva musí současně financovat válku, udržovat represivní aparát, subvencovat regiony, modernizovat armádu, nahrazovat zničenou techniku, hlídat obrovské hranice, kompenzovat demografický propad a soupeřit o ekonomický vliv s mnohem silnější Čínou. Dokud centrum disponuje dostatkem peněz, násilí a prestiže, může tento systém fungovat velmi dlouho.

Impéria však zpravidla nevypadají nejslabší bezprostředně před krizí. Navenek mohou působit monumentálně ještě ve chvíli, kdy uvnitř začínají ztrácet schopnost plnit závazky, na nichž stojí jejich soudržnost. Tak tomu bylo i se Sovětským svazem.

V roce 1968 dokázala Moskva během několika hodin obsadit Československo a následujících jednadvacet let udržovat ve středu Evropy svou armádu. Tehdy se zdálo, že sovětská moc je téměř trvalou součástí evropského pořádku. O třiadvacet let později Sovětský svaz neexistoval. To neznamená, že Ruskou federaci čeká stejný scénář. Znamená to pouze, že velikost na mapě není totéž jako vnitřní stabilita.

Srpen 1968 nám připomíná, čeho je ruské impérium schopno, když se cítí dostatečně silné. Rusko dnes stále představuje obrovskou vojenskou mocnost s jadernými zbraněmi a schopností způsobit Evropě katastrofální škody. Právě proto by bylo nebezpečné jeho úpadek zaměňovat za bezmocnost. Stejně pošetilé je však zaměňovat agresivitu za sílu. Válka, kterou měl Kreml obnovit ruské impérium, může jednou vstoupit do dějin jako proces, který jeho další zmenšování urychlil. Mapa Eurasie totiž není neměnná a nikdy nebyla.

Autor: Martin Cikán