Článek
„Evropa má stále ještě potenciál být geopolitickým aktérem.“
Co nám chybí k tomu, abychom se takovým geopolitickým aktérem stali? Počet obyvatel? Průmysl? Technologie a výzkum? Ve všech těchto ohledech zcela překomnáváme Rusko a vyrovnáme se USA. Přesto se cítíme jako bezmocná oběť v jakési pasti dějin, nenávidíme jedni druhé, pereme se o moc nad čímkoliv a kýmkoliv, zoufale se snažíme nebýt jako jednotlivci i státy nevýznamní, zapomenutí, zbyteční a nahraditelní. Vraždili bychom za trochu sebeprezentace v médiích, za iluzi, že jsme někdo, na kom alespoň maličko záleží. Snažíme se zviditelnit tím, že koušeme druhé a přes svůj narcismus a egoismus nevidíme větší a trvalejší principy.
Jakmile začne být Evropa významným geopolitickým aktérem, stane se pro USA konkurentem. Pro Rusko již je čímsi mezi konkurencí a kořistí.
Nemyslím, že bychom měli směřovat k tomu, abychom byli jako USA, aby to byl náš vzor. Evropská šance netkví v kopírování vzorů, ale v nalezení něčeho úplně nového. Nemá smysl snažit se obstát v soutěži, kterou nám vnucují ti, kdo již mají náskok a jsou silnější, snažit se je dohonit a předhonit. Jako syn jsem věděl, že svého otce nepřerostu v tom, v čem byl dobrý a měl přede mnou náskok, který se nedal dohnat. Rozhodl jsem se ho nepřerůstat. Obešel jsem ho a otevřel si cesty, o kterých se jemu ani nezdálo. Odešel jsem do světů, do kterých za mnou jít nedokázal. Nenechal jsem si vnutit a podsunout jeho pojetí hry. Šel jsem za pravdou, za světlem a za silou, která nevycházela ze mne. Jeho svět odumřel a můj se otevřel.
Pokud žijeme ve světě, kde jsou druzí silnější a mají nedostižný náskok, je třeba změnit svět. Až jejich svět zanikne, ten náš tu stále bude. Nejsme to my, potažmo Evropa, kdo má potenciál. Ukradnou nám ho, nedovolí nám ho využít, nenechají nás vyrůst. Nepřepereme je. Ale potenciál tu je a nabízí se nám. Stačí jen přijmout.
„Evropa nemá právo požadovat od USA, aby byly odpovědné za naši bezpečnost.
USA se vnímají jako národ složený z přistěhovalců a Evropu vnímají jako konglomerát mnoha kmenů.“
To podle evropské zkušenosti nelze srovnávat. Zde byly odpradávna kmeny dvojího druhu. Nejprve v podobě rodu na bázi genetické příbuznosti a rozrodu (gens), poté na bázi sjednocení kolem náboženského a uctívačského kultu (populus). Stát přišel teprve s křesťanstvím, protože to bylo kultem nad všemi myslitelnými kulty.
Stát nevznikl tak, jak se o to dnes pokouší diktátoři a hegemoni Putinova či Trumpova typu. Skupina silných válečníků se dohodla, vytvořila klan, zvolila si náčelníka a podmanila si, koho mohla, bez ohledu na kmen či národ. Jenže dravci se prali mezi sebou a ovládaní se bouřili. Drželo to jen tam, kde vůdce a jeho válečníci poskytovali ochranu před jinou agresívní partou a nebezpečím. Tam byli podmanění ochotní sloužit vůdci a aristokracii ve vlastním zájmu a jen dokud trvalo nebezpečí. Kdo by také dobrovolně sloužil nějakému hajzlíkovi a jen člověku?
Křesťanský stát přinášel něco jiného. Strukturu služby, která nesměřovala přímo k vůdci, ale k dokonalému dobrému Bohu. Pokud je vůdce také jen služebník jako my, není ponižující uznat, že jeho služba tkví v tom, že organizuje naši službu. Každý má svou službu, někdo ji koordinuje, a protože Bůh a jeho pravidla jsou neměnné faktory, lze ustavit zákony a pravidla nezávisle na náladách a choutkách vůdce. Něco, co platí stále, je možné se na to spolehnout, počítat s tím a plánovat. A platí to i pro vůdce a jeho aristokratickou partu. Ta se vlivem morálních pravidel musí stát vzorem a mění se z panstva na šlechtu. Pevná pravidla umožňují vznik institucí a chod státu.
Pokud službu Bohu nahradíme službou národu, ztrácíme pevná pravidla. Národ a jeho potřeby se mění, tím i instituce a morálka. Někdo nám zájmy národa vykládá po svém a rázem jsme zpátky u kmenového náčelníka. Stát může existovat pouze jako služebná struktura vůči dokonalému jednomu živému Bohu. Bez vykladačů Boží vůle, protože vše podstatné už bylo Bohem zjeveno a platí to navěky beze změny. Stát nemůže dlouho existovat, pokud na místo Boha dosadíme národ, ideu nebo cokoliv jiného, co potřebuje vykladače. Z vykladače se rychle stane hegemon, náčelník, vůdce, a struktura služby se změní na strukturu moci. Takový stát a vůdce přestane být podporován lidem, protože je ponižující poslouchat někoho, kdo je jen člověk, a klanět se mu. Protože dělá chyby, je nedokonalý. Jen člověku sloužit nebudeme a proč bych na jeho místě neměl být já? Jakmile se struktura služby něčemu nadřazenému a nedotknutelnému změní ve strukturu moci, stát se začíná rozkládat a rychle se mění v prales, v němž rozhoduje jen síla a moc. Víru v poslání národa udrželi jen Židé, protože ty jako národ ustavil Bůh, tak kvůli němu, ne kvůli sobě.
Tam, kde se společnost sekularizuje, neudrží nic pevného a stabilního, zejména ne pravidla, morálku a zákony. Vše se mění podle potřeby a nálady hegemona a jeho smečky. Sekularizovaná společnost neudrží vizi budoucnosti a nasměrování vpřed, nemá naději. Zacyklí se ve vlastním prospěchu a sebeuspokojování. Když se sekularizovaná společnost vydá cestou socialismu, bude produktivním lidem brát jimi vytvořené hodnoty a přešrozdělovat je. Proces přerozdělování vytvoří parazitickou byrokracii i politiku, na přerozdělování se přisají celé velké skupiny jinak neproduktivních osob, a budou skrze přerozdělování vysávat a vytěžovat celou zemi, což se právě v Evropě děje a vede to ke stagnaci, rozčarování, ztrátě aktivity a naděje. Když se sekularizovaná společnost vydá cestou darwinistické kapitalistické soutěže, budeme se v Evropě požírat navzájem, až zvítězí nejsilnější a ustaví hegemona, jak se to děje v USA. Oba systémy mohou soupeřit, ale žádný z nich nenabídne nic nadějného do budoucnosti.
Naší cestou není Trumpova cesta. Nepotřebujeme se od fungujícího státu vrátit k náčelníkovi, jeho smečce a nevolníkům, ke služebné struktuře vynucované silou. Nepotřebujeme se vrátit ke kmeni či národu, které vyžadují náčelníka a vůdce, i když to právě vypadá, že bychom tak byli v divokém světě silnější. Nepotřebujeme modely rovnosti, protože si nikdy rovní nebudeme a nikdy jsme si rovní nebyli. Ti, kdo slouží, nepotřebují rovnost, ale doplňování se ke službě. Právě nerovnost v tom, jak jsme každý jiný, z nás tvoří společenství. Nic společenského a sociálního nemůže bez nerovnosti vůbec vzniknout. Tam, kde jsou si všichni rovní, jsou všichni totožní a tím i nahraditelní. Tam, kde jsou si všichni rovní, na jedinci nezáleží.
Potřebujeme něco, co dává naději, co platí navěky, co nás vede do budoucnosti a poskytuje nám sílu, která není naší silou a je nesmírná. Národ ani kmen to není a neposkytuje, šéf klanu také ne. Potřebujeme něco, v co se dá společně věřit, protože je to z principu dobré, i když někteří zlí lidé to občas zneužívají. Věřit v národ je krátkodeché a žádné národy už vlastně ani neexistují. Národ neudělají geny, dá se zorganizovat jen kolem kultu, aby měl kulturu. A jaký lepší kult bychom našli, než je ten křesťanský? Věřit ve stát? Ano, pokud je ten stát služebnou strukturou zaměřenou na službu Bohu, ne člověku. Zemský patriotismus, zemské vlastenectví, je služba společenství, které přijalo vedení a pravidla od Boha, ne od člověka či skupiny dravců. A nemá nic společného s rasou či genetikou.
Evropa může být jedním národem, jen pokud se koncentruje kolem jednoho, všemu nadřazeného kultu a přijme od kultu jednotná věčná a pro každého závazná pravidla. Pak může integrovat přistěhovalce. Jen pod podmínkou, že tato pravidla a kult přijmou také. Multikulturalismus vypadá jako svoboda, ale přináší okamžitou destrukci, konkurenci různých typů služby a boj. Sloužit svému geneticky definovanému národu, rase, společenské třídě, nedokonalému rozumu či z něho vycházející pseudonáboženské ideji, znamená okamžitě bojovat proti konkurenčním podobám toho samého. Rozvrat a boj. Má-li být Evropa silná a jednotná, má jen jedinou cestu, cestu Karla Velikého.
Jen pokud jsme Boží lid, služebníci Boha lásky, máme důvod vůbec existovat. Jinak jsme bezcenní, motáme se v kruzích a koušeme se navzájem, degenerujeme. Kdykoliv začnu usilovat o moc, jsou všichni ostatní lidé na světě mými soupeři, nepřáteli, překážou, jsou jen mými nástroji a zdroji síly, jinak nevím, proč by měli existovat. Když začnu usilovat o službu, musím mít někoho, komu svou službu adresuji. A pokud ti ostatní přijmou téhož adresáta služby, můžeme se dohodnout na spolupráci, můžeme se doplňovat, mít stejný cíl, být bratry ve službě a můžeme se vnímat jako rovnocenní, i když máme různé postavení. Sloužit člověku mohu, ale jen když si to přeje Bůh, jinak je to ponižující. Sloužit národu znamená sloužit člověku. Sloužit ideji znamená sloužit člověku, který mi ji vykládá a z ní mi odvozuje pravidla. Církev nevyžaduje, abych sloužil jí, ale vyžaduje, abych sloužil Bohu, a nabízí mi v tom pomoc.
Evropa znala nadnárodní říše a společenství států. USA jsou něco jako nadnárodní stát, i když je to interpretováno jinak: zejména díky principu melting pot of nations, tedy splynutí mnoha národů do jednoho nového národa.
Splynutí do jednoho národa. Nacionalismus odmítá nadnárodní řád, protože u nacionalistů jde o službu pouze svému kmeni. Nacionalismus nezná splynutí, ale pohlcení. Splynout do jednoho národa lze pouze společným přijetím jednoho kultu, jedné služby, jedněch věčných pravidel. Jinak to možné není. Žádná síla to nedokáže bez podpory a víry ovládaných.
Američané dokázali slepit celkem soudržný národ z různých přistěhovalců, protože onen nadřazený kult měli. Nyní se brání multukulturalismu a liberálům, protože je to jako národ rozbíjí a trhá na kusy. Američané nemají nic proti různým rasám a cizincům. Nebrání se multietnicismu, brání se multikulturalismu. Mnoho ras a genů neznamená rozvrat. Mnoho kultů znamená rozvrat.
Patroti pro Evropu mi dávají smysl, jen kdyby se jim jednalo o prosazení a přijetí jednoho závazného všemu nadřazeného kultu, v Evropě nejspíš křesťanského. Myšlenka, že budeme sloužit každý svému národu a pak se nějak domluvíme, jak budeme společně lepit dohromady Evropu je absurdní, v tom má král pravdu. Místo lepení bychom okamžitě začali soupeřit, jako tomu bylo vždycky, když šlo o kmeny či o národy. Evropské vlastenectví není myslitelné bez jednotné víry v to úplně nejvyšší, v to všemu a všem nadřazené. České vlastenectví je myslitelné jen tehdy, když uvěříme, že Bůh nás Čechy stvořil proto, abychom spolu s jinými, stejně tak stvořenými národy, spolupracovali na něčem větším, co nás převyšuje a společně tak sloužili Jemu. Jinak se serveme jako psi, přijdou jiní a vnutí nám jiný kult.
Sám Habsburk nám říká, že obnovovat Podunajskou říši jen proto, abychom byli zase silní, chránění a abychom obstáli v konkurenčním boji s Rusy, Němci a Bruselem, případně s muslimy, nemá smysl. Stejně to nedokážeme na bázi nacionalismu, to je protimluv. Nacionální státy mohou chvíli táhnout za jeden provaz, pokud jsou všechy ve stejném nebezpečí, a hrozí jim silný nepřítel. Jakmile ale nebezpečí pomine, pomine i potřeba spolupráce a nastoupí soupeření. Podunajská říše má smysl, jen pokud se ustaví jako vzor splynutí různého v jednom kultu a jedné službě. A pokud pak bude moci sloužit jako návod a východisko pro zbytek Evropy a vůbec pro lepší svět. Jen to by takovou říši učinilo silnou. Jedna služba jednomu Bohu podle jedněch univerzálních pravidel a hodnotových měřítek.
V tom smyslu je Karel Habsbursko-Lotrinský zářným příkladem toho, jak se Habsburkové dokážou poučit z chyb minulosti a z historie.
Subsidiarita je sociálně-filozofický princip, který „nelze zpochybňovat ani vykládat, než takto: ‚Stejně jako to, co může z vlastní iniciativy a vlastními silami vykonat jednotlivec, nesmí mu být odňato a přesunuto do společenské působnosti, stejně tak je nespravedlivé, aby širší a nadřazené společenství využívalo toho, co mohou vykonat a k dobrému konci dovést menší a podřízená společenství‘: je to velmi škodlivé a narušuje to celý společenský řád.“ Pius XI.
JCKV Karel vykládá princip subsidiarity pomocí papežské encykliky nikoliv náhodou. Jde v něm o to, aby se nikde nekumulovala moc, která pak bude ovládat ostatní pod záminkou, že jim může cosi vyřešit a pomoct, protože má zkrátka větší moc a možnosti něco nařídit. Papeži jde v encyklice o princip kumulace moci. Taková moc může nejen řešit, ale také přikazovat, vymáhat a ovládat, brát podřízeným strukturám svobodu. Pokud si obce nedokážou něco vyřešit, nastupuje okres, kraj, stát, aby jim pomohl. Ale nesmí si uzurpovat právo řešit za ně vše – cokoliv, pokud o to není obcemi požádán. Jde o to, aby okres, kraj, stát poskytoval obcím službu, nikoliv aby nad nimi uplatňoval moc. Jde opět o zcela zásadní rozdíl mezi strukturou, která je motivována mocí a strukturou, která je motivována službou. Jde o to, že princip subsidiarity je neuskutečnitelný, pokud nepůsobí ve struktuře služby. Aby tak mohl působit, musí být čemu a komu sloužit. A jsme zpátky u kultu a Boha. Moc si vždycky najde cestu jak ovládat, vytěžit a zotročit, pokud se mocní nebojí Boha.
Když jde o moc, proč by někdo povoloval obcím, aby si o sobě rozhodovaly samy tam, kde to dokážou? Proč by okres, kraj, stát nevyužil jejich potíží k tomu, aby je ovládl a vytěžil co nejtotálněji? Proč by vyšší instituce nevytvářely vlastní panství a moc?
Přeneseno na evropskou úroveň. Je zcela přirozené a logické, že když bude ve struktuře moci v Bruselu ustaven koordinační orgán, rychle se stane mocenským orgánem nadřazeným národním a státním mocím. Můžeme pro to ustavit pravidla, jaká chceme a zapsat je, vytesat do kamene, je to málo platné. Moc si vždycky najde cestu k hegemonii, přijde na to, jak je ze své pozice zneužít, jak odbourat zábrany a pojistky a vnucovat, korumpovat a ovládat. Jak využít zdroje peněz, když jsou peníze nástrojem moci. Moc delegovaná jednotlivými státy na koordinační centrum v Bruselu se rychle stává nezávislou mocenslkou strukturou, která usiluje o hegemonii nad státy.
Pokud budu vnímat EU jako mocenského hegemona a kulturního destruktora, který se mi plete do všeho, leze mi do rodiny i do soukromí, snaží se řídit každý můj krok a myšlenku, neustále mne manipuluje, kontroluje, okrádá, na vše uvaluje poplatky, na vše posílá kontroly, chrlí byrokraty, kteří se snaží, aby nic nešlo, a devastuje mou zemi, pak budu zřejmě toužit po tom, abych se takového hegemona zbavil a aby má země z EU vystoupila. Současně ale vím, že jsem v pasti, protože všude kolem číhají větší a silnější dravci, kteří mi udělají to samé co EU a nejspíš ještě něco horšího. Když uplatním princip subsidiarity, povede to k mé zkáze a nevolnictví stejně, jako když zůstanu pod destruktorem EU. Podporovat hegemona v Bruselu se mi nechce, ale nic lepšího nevidím. Doma čekají jiní, kteří by se rádi stali hegemony.
Svět bez služby Bohu a bez společně sdíleného kultu je zkrátka světem hegemonů, je strukturou moci a každý každému je vlkem. Pokud bude v Bruselu sedět někdo, kdo řekne – Češi, sloužíte našemu Pánu dobře, kdybyste k tomu potřebovali nějak pomoct, řekněte si, protože my budeme blaženější, když vy budete moci sloužit ještě lépe, pak má princip subsidiarity smysl a nikdo ho nemusí prosazovat. Vyplyne sám z touhy i na těch nejnižších úrovních sloužit co to dá a radovat se z toho. Pak se také dá vzkázat do Bruselu – Nechte toho, berete nám možnost sloužit Bohu a přivlastňujete si ji. Bůh to vidí, a vy nebudete mít před Bohem větší zásluhy proto, že jste nás vytlačili z možnosti mu sloužit po svém. A jestli vám nejde o službu, ale o ovládání, pak jste hříšníci.
Být patriotem má smysl, pokud jde o specifičnost a svobodu sloužit. Když sloužím Bohu, sloužím i své zemi. Pokud jde o hrdost na vlastní moc a sílu, vede patriotismus k soupeření a ke zkáze.
Význam všech pojmů a principů, které uznáváme a užíváme, se radikálně mění podle toho, zda je užíváme ve struktuře služby nebo ve struktuře moci. A každá struktura služby, která není službou dobrému všemohoucímu Bohu (a tím i všemu, co miluje a stvořil), se rychle mění ve strukturu moci.
Subsidiarita je tedy protikladem státu, který vše reguluje a který si nárokuje výlučnou suverenitu, tak jak to činí národní stát.
Dodejme, že tak činí nejen národní stát, že tak činí každý stát, který je strukturou moci.
Karel Habsbursko-Lotrinský hovoří ve svém projevu o právním státu.
Subsidiarita je za prvé rozhodným argumentem pro štíhlý stát, a za druhé argumentem pro právní stát. O právním státě dnes rádi hovoříme, o liberálním právním státě, ale máme na mysli pouze technickou definici povinnosti dodržovat zákony, aniž bychom brali v úvahu skutečný obsah liberálního právního státu. Zní totiž: Právní stát chrání právo a svobodu! Právní stát si nevynucuje soukromé představy o štěstí nebo blahobytu pro všechny. Právní stát plně akceptuje rozmanitost a odlišné osobní představy o společném soužití, pokud tím nejsou ohrožena práva a svobody ostatních.
Ano, souhlasím, ale šel bych ještě dále. Pokud je stát strukturou moci, proč by měl někdo respektovat a dodržovat zákony, právo a svobodu ostatních? Pokud jde o moc, nemá k tomu důvod a naopak má všechny důvody právo přiohýbat, dělat si z něj vlastní mocenský nástroj a podmaňovat si ostatní. Pokud je liberální stát současně státem sekulárním či multikulturním, není strukturou služby, protože není společný kult a není komu nebo čemu sloužit. Strukturou služby proto podle mne může být pouze konzervativní stát, který přijímá jedno společné měřítko absolutních hodnot a jeden neměnný Zákon s plným vědomím jeho nadpřirozeného a nadřazeného zdroje.
Pokud nebude stát zakotven takto pevně a nebude strukturou služby, která z tohoto zakotvení nevyhnutelně vyplývá, je všechno jen teorie a utopie, mocenská praxe bude zcela jistě jiná.
Je velký rozdíl, mezi konzervativním a pravicovým. Karel Habsbursko-Lotrinský to uvádí na příkladu rodiny. Je rozdíl mezi tím, když pravicová mocenská struktura nařídí svým státním zákonem jednotnou podobu rodiny a manželství, a prostě ji mocensky vnutí celé společnosti, nebo když lidé věřící v Boha odvozují tuto podobu od své vlastní služby Bohu.
Účelem rodiny je vytvářet společenství, které žije v lásce, kde se protikladná pohlaví i povahy doplňují v lásce tak, že mohou rodit děti a vychovávat je. Manželství je institucí, která má z právního hlediska tuto službu chránit. Tím, že je chráněná reprodukce a výchova, je chráněna i budoucnost celé společnosti. Vše jiné, co nevede k rození a výchově, není rodina a není manželství. Přitom je třeba uznávat, že existují jiné formy společenství a partnerství, které nevedou k rození dětí, ale také mohou být formami lásky, doplňování se a služby, čímž také slouží společnosti. Nejsou to však rodiny ani manželství. Mohou být také chráněny zákonem a mohou být úctyhodné, ale neměly by být nazývány manželstvím a rodinou, protože zde by šlo o řízený společenský rozklad a relativizaci pojmů. Produktivní celky (co do rození a výchovy) jako rodina a nereproduktivní celky mohou být příkladem vzájemné lásky, mohou si být rovné v tom, že nějakým způsobem slouží celku, ale nemohou si být rovné co do zabezpečení další populace a předávání vzorů dalším generacím. Takové je konzervativní hledisko, které s rovnostářstvím nemá nic společného.
Bůh řekl Adamovi a Evě, že se mají množit. Současně ale dal člověku svobodu se nereprodukovat a sloužit mu jinak. Oba přístupy jsou regulérní a oprávněné, a měly by být společensky chráněny. Právní ochranu pouhého sexuálního uspokojování určitého druhu však není možné zaměňovat s právní ochranou lidské reprodukce a výchovy potomstva. Rodina je službou Bohu a společnosti, to ostatní je pouhé sebeuspokojování, i když může přerůstat ve skutečnou lásku. Jedno ani druhé nelze stíhat zákonem, jak požadují některá pravicová hnutí. Konzervativci nevnucují, říkají pouze tolik, že nejde o totéž a mělo by to být principiálně rozlišeno. Konzervativní přístup vede k toleranci, striktně pravicový i liberálně rovnostářský přístup vedou k polarizaci společnosti a k boji o to, který princip mocensky zničí ten druhý.
Shoduji se se svým panovníkem v tom, že Evropa a EU může být nadějným projektem, že je možno spojit státy a národy tak, aby spolupracovaly, doplňovaly se, tolerovaly se, dohromady byly silné a staly se příkladem i řešením pro zbytek světa.
Za prvé, se jedná o onen koperníkovský obrat, kdy přestaneme přemýšlet o tom, jak nebýt zničeni, vydrancování a znevolněni hegemony, silnými diktaturami a ideologickými systémy, jak nebýt rozloženi a poštváni jedni proti druhým, ale naopak začneme přemýšlet o tom, jak jít světu příkladem a ukázat mu řešení.
Za druhé, myslím, že nadějný projekt EU nelze naplnit žádným technickým s organizačním systémem. Že je třeba jít mnohem hlouběji. Najít chybu, která se stala ke konci Svaté říše římské. Myslím, že nelze nic spravit, pokud budeme stát vnímat jako druh společenské smlouvy, pokud se nevrátíme k pojetí státu jako smlouvy lidu s Bohem. Je třeba najít způsob, jak státní, národní i nadnárodní společenství ustavit na principu služby Bohu a nikoliv na principu mocenských struktur. Změna se musí odehrát v člověku, ne v systému. A EU nesmí být superstátem, protože je společenstvím.
Nevymýšlejme, jak ustavit celoevropskou vládu, prezidenta, federaci apod. Nevymýšlejme, jak naopak osamostatnit evropské národní státy a nahradit diktát Bruselu soustavou bilaterálních smluv. Vymysleme, jak najít společnou víru, kult a kulturu. Ne, jak překlenout rozdíly systémem, ale jak je upozadit prioritou společné služby. Nevynucené, ale přijaté. Jen na základě takové služby je možné definovat, kdo je Evropan a proč vůbec Evropa existuje. Pokud existuje jen náhodou, pak také stejnou náhodou zanikne a zmizí. Žádná škoda. Pokud existuje z vůle Boží ke službě Bohu a bližním, pak bude neporazitelná.
Můj panovník ve svém projevu odkryl a řekl mnohé a mne to zavazuje ke službě. Ale ještě neřekl všechno.
Autor. Jan Drnek
