Článek
Rusko po rozpadu Sovětského svazu vstupovalo do devadesátých let s mimořádně silnou výchozí pozicí. Zůstalo největším nástupnickým státem, držitelem jaderného arzenálu, stálým členem Rady bezpečnosti OSN a klíčovým hráčem euroasijského prostoru. Mělo otevřené dveře k bezpečnosti, respektu i hospodářskému partnerství se Západem. Cena nebyla nijak přemrštěná: chovat se jako moderní stát, nikoli jako zmenšené impérium s nostalgickým steskem po guberniích.
Tato šance však byla promarněna. Moskva se rozhodla zacházet s postsovětskými státy nikoli jako s partnery, ale jako s dočasně ztracenými periferiemi. Ukrajina, Gruzie či pobaltské země nebyly v ruské politické imaginaci plnohodnotnými sousedy, ale „prostorem“, který má být dříve či později znovu disciplinován. Právě tímto přístupem Rusko samo vyrobilo to, co dnes vydává za ohrožení: odliv svých sousedů k jiným bezpečnostním strukturám. Rozšiřování NATO nebylo příčinou ruského neklidu, ale jeho důsledkem.
Ukrajina jako strukturální základ
Nejvýmluvnějším symbolem ruské krátkozrakosti je vztah k Ukrajině. Ta nebyla okrajovou republikou, ale jedním z pilířů sovětského hospodářství a technologické moci. Na konci existence SSSR se Ukrajina podílela zhruba pětinou na celkovém průmyslovém výkonu svazu. Soustřeďovala těžké strojírenství, hutnictví, chemický průmysl i klíčové segmenty zbrojní výroby. V Dnipru, Charkově a Kyjevě se nejen vyráběly, ale i vyvíjely raketové systémy, tanky, turbíny, avionika i elektronika. Ukrajina byla rovněž zemědělskou základnou. Obilnice, bez níž nebyla potravinová soběstačnost Sovětského svazu myslitelná.
Rozpad SSSR proto neznamenal jen politické osamostatnění, ale roztržení jemně provázaného hospodářského organismu. Ukrajina vstoupila do devadesátých let s obrovským potenciálem, ale také s ekonomikou nastavenou na centrální plánování, vnitrosvazovou dělbu práce a uměle udržované ceny energií. Přechod k tržnímu prostředí byl chaotický. Privatizace probíhala neprůhledně, stát ztrácel kontrolu nad klíčovými podniky a vznikající oligarchický systém vysával kapitál místo jeho reinvestic. Mezi lety 1991 a 2014 se ukrajinská ekonomika nikdy plně nevzpamatovala z transformačního šoku: průmysl stagnoval, infrastruktura stárla a politická nestabilita odrazovala investory.
Zásadním strukturálním problémem se stala energetická závislost na Rusku. Plyn byl nejen kritickou ekonomickou komoditou, ale i nástrojem politického tlaku. Opakované plynové krize v letech 2006 a 2009, spojené mimo jiné s mandátem premiérky Julie Tymošenkové, odkryly zranitelnost ukrajinského státu. Spory o ceny, tranzit a dluhy ochromovaly průmysl, podkopávaly důvěru investorů a současně poškozovaly i evropské odběratele. Místo stabilního partnerství vznikl toxický vztah, v němž Moskva plyn používala jako páku a Kyjev jako nouzové řešení krátkodobých rozpočtových problémů.
Ukrajina tak mezi lety 1991 a 2014 uvízla v pasti. Byla příliš velká a významná na to, aby mohla být ignorována, ale příliš destabilizovaná na to, aby se mohla stát skutečně suverénním a prosperujícím státem. Právě zde se ukazuje promarněná příležitost Ruska. Namísto toho, aby Ukrajinu pomohlo ekonomicky integrovat a technologicky rozvíjet jako klíčového partnera, zacházelo s ní jako s problémem, který je třeba eliminovat. Výsledkem nebylo posílení ruského vlivu, ale jeho postupná eroze - politická, hospodářská i bezpečnostní.
Právě tato dlouhodobá zkušenost vedla k zásadnímu zlomu v roce 2014. Rozhodnutí Ukrajiny čelit Rusku otevřeně nebylo výsledkem jednorázového ideologického obratu ani pouliční emoce, ale vyústěním dlouhodobě kumulované frustrace. Významná část obyvatelstva dospěla k závěru, že setrvání v šedé zóně mezi suverenitou a podřízeností je ekonomicky i politicky neudržitelné. Stejně tak většina oligarchických struktur, dosud oportunisticky lavírujících mezi Východem a Západem pochopila, že ruský model znamená trvalou závislost, ztrátu autonomie a podřízení majetku politické vůli Moskvy. Přímá konfrontace se tak jevila jako menší riziko než pokračování dosavadního stavu.
Buran: promarněná ambice
Sovětský raketoplán Buran nebyl pouhou propagandistickou replikou amerického Space Shuttle. Šlo o technologicky ambiciózní projekt, který měl demonstrovat schopnost Sovětského svazu konkurovat v nejtěžší technologické kategorii studené války. Let v roce 1988, uskutečněný plně automaticky bez posádky, nebyl improvizací. Byl výsledkem dlouhodobého vývoje, do něhož se zapojila rozsáhlá síť podniků napříč svazovými republikami. Právě zde se naplno ukazuje význam Ukrajiny.
Klíčovou roli sehrál letecký a strojírenský komplex kolem podniku Antonov, jehož závody a zkušební infrastruktura v Hostomelu u Kyjeva tvořily nenahraditelnou součást logistického i konstrukčního zázemí programu. Právě zde vznikaly a byly provozně ověřovány specializované transportní kapacity, bez nichž by nebylo možné raketoplán Buran ani jeho komponenty efektivně přesouvat mezi výrobními závody a kosmodromy. Symbolickým vyústěním této schopnosti se stal letoun An‑225 Mrija, vyvinutý výhradně pro potřeby programu Buran. Technický vrchol, který vznikl na Ukrajině.
Nosná raketa Energija vznikala rovněž s výrazným podílem ukrajinského průmyslu, především konstrukčních kanceláří a závodů v Dnipru. Tamní podniky byly páteří sovětského raketového komplexu a dodávaly klíčové komponenty motorů, řídicích systémů i strukturálních částí. Rozpad SSSR proto neznamenal pouze politickou změnu, ale fyzické přerušení výrobních a vývojových řetězců, na nichž byl celý program existenčně závislý.
Po roce 1991 se Moskva ocitla před jasnou volbou. Buď tyto vazby udržet na základě rovnoprávné spolupráce, nebo se je pokusit nahradit centralizací a politickým tlakem. Zvolila druhou cestu. Výsledek byl předvídatelný. Spolupráce se postupně rozpadla, projekty byly konzervovány, infrastruktura včetně hostomelského areálu Antonovu zůstala mimo ruský dosah a ruský kosmický sektor se začal uzavírat do sebe. Ukrajina měla být „znovu integrována“, nikoli respektována. Spolupráce se postupně rozpadla a ruský kosmický program se začal uzavírat do sebe.
V devadesátých a prvních letech nového milénia Rusko ještě těžilo ze sovětského dědictví. Rakety Sojuz spolehlivě létaly a Rusko se stalo klíčovým dopravcem posádek na Mezinárodní vesmírnou stanici. Tento úspěch však zakrýval hlubší problém. Chyběla dlouhodobá vize, investice do nových technologií a otevřená mezinárodní spolupráce. Zatímco Spojené státy budovaly novou generaci nosičů a lodí, Rusko zůstávalo u postupných modernizací konstrukcí ze šedesátých let.
Úpadek programu Buran nebyl nevyhnutelný. Nebyl dán nepřátelstvím Západu ani nedostatkem talentu. Byl přímým důsledkem politického rozhodnutí. Místo budování rovnoprávných vztahů se sousedy byla energie investována do obnovy imperiální kontroly. V okamžiku, kdy Rusko definitivně zpřetrhalo technologické vazby s Ukrajinou, připravilo samo sebe o jednu z mála oblastí, kde mohlo zůstat skutečnou globální špičkou.
Moc bez státnosti
Tento vzorec se neopakuje jen v kosmu. Stejnou logiku selhání lze sledovat i v bezpečnostní politice Ruska, zejména na Kavkaze. Oblast, která měla být po rozpadu SSSR stabilizována kombinací autonomie, ekonomického rozvoje a politické integrace, se proměnila v laboratoř silových řešení. Moskva zde znovu zvolila kontrolu prosazovanou hrubou silou místo dlouhodobé správy.
Čečensko je v tomto ohledu exemplárním případem. Dvě války v letech 1994–1996 a 1999–2009 sice formálně obnovily ruskou svrchovanost nad regionem, ale za cenu jeho faktické devastace a hluboké vnitřní deformace. Místo politického řešení vznikl klientelistický model založený na osobní loajalitě místních elit ke Kremlu, masivních dotacích a toleranci rozsáhlého porušování jinde platných principů právního státu. Stabilita byla vykoupena rezignací na státnost v jejím moderním slova smyslu. Právo bylo nahrazeno mocí a odpovědnost osobní vazbou.
Důsledky tohoto přístupu se neomezily na hranice Čečenska. Destabilizace se přelila do celého severního Kavkazu: Dagestánu, Ingušska i Kabardsko‑Balkarska. Region zůstal ekonomicky závislý, bezpečnostně křehký a politicky odtržený od zbytku federace. Moskva si zde nekoupila loajalitu, ale pouze dočasný klid, který vyžaduje permanentní finanční injekce a represivní aparát.
Podobně omezenou schopnost působit jako regionální garant vidíme i mimo hranice Ruské federace. Moskva nedokázala účinně ochránit ani Arménii, svého formálního spojence, před tlakem Ázerbájdžánu a rostoucím vlivem Turecka. To není epizodní selhání, ale strukturální problém. Stát, který sází na demonstraci síly místo na předvídatelnost a důvěru, postupně ztrácí schopnost udržet stabilní vztahy i ve vlastním bezprostředním okolí.
Promarněná šance
Projekt Buran je v tomto smyslu víc než jen technickou epizodou pozdního Sovětského svazu. Je mementem promarněné příležitosti. Schopnosti spojit ekonomický potenciál Ukrajiny, technologickou kapacitu svazového prostoru a politickou racionalitu do funkční moderní státnosti. Stejný vzorec selhání, který vedl ke ztrátě Ukrajiny, k devastaci Kavkazu i k neschopnosti působit jako regionální garant, se zde projevil v koncentrované podobě. Stát, který mohl působit mezi globálními velmocemi jako rovnocenný aktér, se rozhodl ignorovat gravitaci reality a znovu ztoskotal ve vlastních iluzích a zašlé slávě.
Stanoviska, která tuto realitu pojmenovávají, nejsou projevem ideologické zaujatosti ani rusofobie. Jsou prostým konstatováním faktu. Rusko po roce 1991 opakovaně volilo imperiální reflexy místo moderní státní politiky. Vyměnilo dlouhodobý respekt za krátkodobou dominanci, partnerství za podřízenost a budoucnost za stesk po dávno ztracené velikosti.
Tato příležitost však byla promarněna s až zarážející lehkovážností. Rusko samo sebe postupně vytlačilo z evropského prostoru důvěry a spolupráce a vlastními rozhodnutími se dovedlo do konfliktu, který dnes neumí ukončit bez další ztráty tváře, moci i budoucnosti.
Autor: Martin Cikán
